Ortler (3 899 m), Východní Alpy

Nejvyšší hora Tyrol i celého bývalého Rakousko-Uherského mocnářství. Často je nazývána "Králem Východních Alp". Nachází se v jihozápadním cípu jižních Tyrol. Zejména jeho severní stěna se strmě zvedá nad údolím Suldenu. Skupina Ortleru se rozkládá v severní Itálii na území tří provincií: Trient, Sondrio a Balzano. Je silně zaledněna, má téměř sto ledovců a skoro 80 třítisícových vrcholů, z nichž je 18 vyšších než 3 500 m.

Krásný pohled na horu se nabízí ze silnice vedoucí na sedlo Stilfser Joch (2 757 m) z Trafoi a to za samotou Franzenshöhe. Je vidět rozlehlé ledovcové plató, nad kterým se tyčí vlastní vrchol. Ortler neleží v hlavním hřebeni celé skupiny, ale nachází se na jejím severním okraji. Hlavní hřeben probíhá od západu k jihovýchodu. Od hlavního hřebene jej odděluje sedlo Ortlerpass (3 353 m). Na jeho jižní straně se rozprostírají velké ledovce Unterer Ortler Ferner a Sulden Ferner, na západní straně Oberer Ortler Ferner, po kterém vede částečně normální cesta k vrcholu.

Na východní straně se rozkládá ledovec End der Welt-Ferner. Od vrcholu vybíhá k severu dlouhý skalní hřeben přes Tabaretta-Spitze (3 128 m) do sedla Tabarettajoch (2 883 m). Na hřebeni je chata Payer Hütte (3 020 m) a bivak Lombardi. K severovýchodu se svažuje hřeben Marltgrat, k jihovýchodu hřeben Hintergrat, po kterém vede krásná výstupová cesta (III. stupeň obtížnosti). K jihu vede spojovací hřeben na předvrchol (3 872 m) a dále na Ortlerpass. Z předvrcholu odbočuje k severozápadu hřeben Hintere Wandln. Ortler stojí poněkud osamocen, nejbližší významné hory v hlavním hřebeni jsou Monte Zebru a König-Spitze.

V roce 1774 zeměměřič Peter Anich zjistil, že dosud nezdolaný Ortler je nejvyšší horou Rakouska. Údolí Suldenu bylo v té době velmi těžko přístupné a zaostalé. V roce 1802 innsbrucký časopis Wochenblatt o Suldenu napsal: "Sibiř Tyrol, kde sedláci jedí z jedné mísy s medvědy a děti jezdí na vlcích".

Iniciátorem prvovýstupu byl arcivévoda Johan, který pověřil Dr. Gebharda organizací akce. Prvovýstup se zdařil 27.9.1804 lovci kamzíků Josefu Pichlerovi (byl nazýván "Pseyrer Josl" a dvěma společníkům. Dosáhli vrcholu z obce Trafoi po ledovci Unterer Ortlerferner a po dosti obtížném sz. hřebeni Hintere Wandl. Neměli ani lano ani cepín, výstup trval 9 hodin, na vrcholu byli mezi 10. - 11. hodinou. Do údolí se vrátili v 16 hodin.

O rok později našel Pichler cestu po hřebeni Hintergrat. V roce 1834 opakoval Pichler výstup sz. hřebenem s profesorem Paulem Thurwwieserem. Pichlerovi bylo tehdy 70. let. Až šedesát let po prvovýstupu v roce 1864 nalezl vůdce Christian Michel z Grindelwaldu se třemi Angličany (F. Tuckett a bratři Buxtonovi) novou cestu, shodnou prakticky se současnou normální a nejvíce používanou výstupovou cestou.

Koncem minulého století upoutala pozornost horolezců 1 400 metrů vysoká severní stěna. Až 22.6.1931 ji zdolali dva mniši – Hans Ertl a Hans Brehm. Do Suldenu přijeli na kole, když ujeli 250 km za 22 hodin. Po té nastoupili do severní stěny, kde 17 hodin bojovali s lavinami a s padajícím ledem, aby ve 20:30 hod. stanuli na vrcholu. Je jistě zajímavé si uvědomit, že měli pouze desetihrotá stoupací železa a konopné lano, které při navlhnutí bylo velmi nepoddajné.

I do tohoto krásného velehorského prostředí zasáhla I. světová válka. Vrchol sice nebyl za celou dobu války obsazen, ale na ledovcovém platu byly v ledu vykopány prostory pro třicetičlennou posádku a další štoly, které vedly k pozorovatelnám. Na jižním hřebeni (Höchjochgrat) jsou ještě dnes patrná vojenská stanoviště. Ze Suldenu vedla nákladní i osobní lanovka k Payer-Hütte. Měla jen jednu podpěru v místě dnešní chaty TabarettaHütte. Než byla lanovka postavena veškerý materiál nosilo 100 ruských zajatců.

Východiště

Příjezd do skupiny Ortleru je možný od severu z Bolzana přes Meran nebo přes Reschenpass do Gomagoi, odkud lze pokračovat buď k SV do Suldenu nebo k JZ do Trafoi.

Sulden (1 500-1 907 m) – má jen 270 stálých obyvatel a je součástí obce Stilfs, hlavní lyžařské a turistické středisko ne severu skupiny. Z původní zástavby se zachoval pouze kostel, v posledních letech dochází k velké výstavbě rekreačních zařízení. Kabinková lanovka k Schaubachhütte (2 573 m) a dvě sedačkové lanovky, množství lyžařských vleků. Je zde středisko horských vůdců. Nad Schaubachhütte se pasou nepálští jaci, které sem přivezl Reinhold Messner. Sulden má autobusové spojení s žel. Stanicí Sponding.

Trafoi (1 543 m) – má jen 90 stálých obyvatel, je součástí obce Stilfs. Nachází se při silnici na Stilfsterjoch. Lyžařské a turistické středisko. Zajímavý je kostel a kostelík "U tří pramenů". Pomník Josefa Pichlera.

Chaty

Tabaretta Hütte (2 556 m), 30 lůžek – patří spolků horských vůdců, v provozu je od 1. 7. do 15. 9. Stojí při cestě na Payer-Hütte, slouží jako náhradní možnost ubytování v případě, že je Payer-Hütte přeplněna.

Přístup – ze Suldenu (St. Gertraud) od spodní stanice sedačkové lanovky k chatě vede několik značených cest. Výstup trvá k chatě 2 hodiny. Použitím lanovky si lze cestu o ½ hodiny zkrátit. Od horní stanice lanovky po cestě č. 10 a pak po č. 4.

Přechody

Tabaretta Hütte – PayerHütte 1 ¼ h; Tabaretta Hütte – Hintergrathütte 2 h; Tabaretta Hütte –Trafoi 2 h

Payer Hütte (3 020 m), 100 lůžek, CAI – v provozu od 1. 7. do 1. 9., telefon, přistávací plocha pro vrtulník. Chata stojí na ostrém skalním hřebeni, který se svažuje od Tabarettaspitze. Byla postavena v roce 1875 pražskou sekcí DÖAV. Na chatě je bronzový reliéf tehdejšího předsedy sekce Johana Stüdla.

1. Sulden – Tabaretta Hütte – Payer Hütte, 3 ¼ hodiny

Od Tabaretta H¨tte po cestě č. 4 přes Tabarettajoch (2 883 m) a po chodníku ve skalním hřebeni k chatě.

1. Trafoi – Payer Hütte, 4 ½ hodiny

Od parkoviště po značené cestě č. 185 k JV, nejprve lesem, později skalním terénem do sedla Tabarettajoch a dále k chatě, jako v předchozím popisu.

Výstupová cesta

Payer Hütte (3 020 m) – hřeben Tabaretta – Ortler (3 905 m), 4 hodiny

Normální cesta vede od chaty k J po skalním hřebeni místy zajištěném ocelovým lanem. Vrchol Tabarettspitze se obejde po záp. straně a pokračuje k J přes skalní hlavu. Sestoupíme do zářezu (někdy bývá zaledněn), 1 hodina. Následuje skalní hřebenový výšvih ("Wandl"), který je nejtěžší částí výstupu. Místy jsou ocelová lana a žebříky.

Po hřebeni dojdeme k novému bivaku Lombardi, 2 hodiny. Zde se většinou nasazují stoupací železa a pokračujeme po hřebeni a záhy odbočíme vpravo na ledovec. Po traverzu následuje strmý ledovcový výšvih a dojdeme na "Ortlerplatto". Bývají zde trhliny. Ve výšvihu je nutná opatrnost, možnost ujetí. Dále po méně strmém ledovci, většinou jeho středem do plochého sedla na konci záp. hřebene.Ze sedla krátce k vrcholu. Pozor na mlhy! Znalost ledovcové techniky a jištění na ledovci jsou nutné. Obtížnost II. stupně UIAA, strmost ledovce do 45°.

Mapy: KOMPAS-KARTE č. 72 Ortler (Orltes), Cevedale 1: 50 000.