Pernink, pohoří Krušné hory a turistika

Turistika v okolí Perninku

V naší republice nalezneme bezpočet pohoří. Některá má člověk prochozená podrobně a jiná téměř nezná. Krušné hory se v mém případě řadí do druhé kategorie. Zavítal jsem do nich jen jednou. I proto jsem s potěšením přivítal, že v této oblasti uskutečníme "výjezdové setkání". Naší základnou se stala obec Pernink, již v roce 1532 dočasně povýšili na město, a ve které se nachází druhá nejvýš položená železniční stanice v naší republice (902 m n. m.).

První večer, kdy jsme se sjeli a sešli, rozebírat nebudu a rovnou se přesunu do nového dne. Po snídani vyrážíme na výšlap po blízkém okolí. Opouštíme obec a přes louky a lesy přecházíme do městečka Horní Blatná, jež ve středověku spadalo kvůli blízkým hranicím každou chvíli pod jiný stát. České království ho získalo do své správy nadobro v roce 1547. Odjakživa se zde těžil cín, kutání ukončili v 19. století.

Na náměstí míjíme kostel svatého Vavřince - v několika lidech zavítáme i dovnitř - a pár památkově chráněných domů. Naší pozornosti neuniká muzeum, to je bohužel zavřené. O to víc si všímáme obří lavičky, jež je tak veliká, že má jeden problém vylézt nahoru. Jen o pár metrů dál vyvěsili cedulku upozorňující na první nudistickou pláž v Krušných horách. Ačkoli zní nabídka ke koupání celkem lákavě, naturisty se nestaneme. Na rozdíl od předchozích slunečných podzimních dnů se výrazně zakabonilo a čas vodním radovánkám nepřeje, radši zůstaneme teple oblečeni a pokračujeme ve výšlapu.

Pohlcuje nás les, po naučné stezce přicházíme k Vlčím jamám. Původně se v těchto místech nacházel důl Wolfgang, jenž dosahoval hloubky osmdesáti pěti metrů a těžili v něm rudy, současná průrva vznikla propadem stropu tohoto naleziště. I proto se před námi otevírá skalnatý kaňon dlouhý téměř sto dvacet metrů, jenž je místy široký až čtrnáct metrů, hloubka činí až dvacet pět metrů. Sevřené stěny působí úchvatně a vyšlapaná stezka jasně svědčí o tom, že lidé navzdory zákazu vstupují do propadliny, ve které jde odhalit zbytky starých zřícených chodeb. Pozornosti neunikne klenutý oblouk s průrvou.

Stejně zajímavě působí i Ledová (Sněžná) jáma, k níž přicházíme o pár minut později. Po dlouhé roky se na dně propasti i v nejparnějším létě nacházel sníh (teplý vzduch se drží ve vyšších partiích), bohužel to už dneska neplatí. Zásoby se nadobro vyčerpaly, přičemž ztrátě asi nejvíc pomohla Bitva národů u Lipska v říjnu 1813, kdy odtud vytahali a odvezli šest fůr ledu pro ošetření zraněných vojáků. I v této lokalitě platí zákaz sestupu na dno propasti, neb hrozí padání kamenů; při spatření neudržovaného schodiště se vkrádá na mysl i otázka, zdali tak neučinili i kvůli chátrající přístupové cestě.

Od chráněné lokality (vyhlášena 1975) stoupáme na Blatenský vrch (1 043 m), kde stojí od roku 1913 kamenná rozhledna vysoká dvacet jeden metr. Protože nás pohltila mlha, jež brání rozhledům, nevylézáme na ochoz a místo toho si v otevřeném stánku kupujeme pivo. Nebudeme přece pokračovat nalačno.

Po posilnění se ubíráme lesem a travnatými planinami, další zastávku představuje Červená jáma. I tady těžili do konce 18. století cín, průrva vznikla stejně jako v případě Vlčí jámy propadem stropu. Přestože je kaňon výrazně větší (délka dvě stě třicet metrů , šířka až třicet metrů a hloubka cca dvacet metrů), působí na první dojem méně výrazně, svahy zarostly náletovými dřevinami.

Jen pár kroků od Červené jámy stojí v místě bývalého Schneppova hostince občerstvovací podnik, přitáhne nás k sobě magnetickou silou K. Pokud někdo na tomto místě dumá nad tím, o jakou značku piva se jednalo, má smůlu. Velkým písmenem "K" upozorňuji na klobásu, již jsme si poručili, čímž se samozřejmě nevylučuje objednání chmelového moku.

I naše další putování souvisí s důlní činností. Po naučné stezce Hřebečná se dostáváme k nové jámě, tentokrát se jedná o tzv. Schneppovu pinku. Od ní máme pouze pár pomyslných metrů k Bílé holubici, což není nostalgická vzpomínka na indiánku z knih Karla Maye, ale štola, již znovu objevili v květnu roku 2012.

Posléze míjíme důl Mauritius a procházíme obcí Hřebečná (dřív Hengstererben), v níž se nachází malé hornické minimuzeum. Za vznikem osady (dnes se jedná o součást Abertam) stojí těžba cínu. K nálezu rudy došlo dle pověsti tak, že v oblasti jednoho dne zabloudil schwarzenberský rytíř a marně hledal cestu z hustého lesa. Aby se zorientoval, vylezl na vysoký strom a rozhlížel se po okolí, na rozdíl od Jeníčka a Mařenky objevil místo perníkové chaloupky východisko z nesnází. Potěšilo ho to a nadšeně seskočil na zem, radostného překvapení se dočkal vzápětí. Zatímco se drápal do koruny, vyhrabal jeho kůň kopytem vzácnou rudu.

Podstatně delší dobu strávíme v obci Abertamy. Navštěvujeme prodejnu s domácími produkty a poté zaskakujeme ve větším počtu na pivo, před setměním se vracíme do Perninku.

Druhý den nasedáme do dvou aut a vyjíždíme do terénu. Za Horní Blatnou zahýbáme do údolí Blatenského příkopu. Jedná se o chráněnou technickou památku, již představuje uměle vytvořený vodní kanál. Zbudovali ho v letech 1540-54 a vedl k důlním strojům v Horní Blatné; měřil dvanáct kilometrů a byl široký až dva metry.

Za pozornost stojí i krajina. Projíždíme náhorní plošinou a kopce se nad okolí nijak výrazně nevyvyšují. Upoutávají nás rozsáhlá travnatá prostranství. S těmi, jak se dozvídám, lze se prý setkat v televizním seriálu Rapl, jenž se tady točil; jestli je tomu opravdu tak, neposoudím, nikdy jsem pořad neviděl.

Vyjíždíme na nejvyšší bod, na který se můžeme v Krušných horách dostat, jedná se o horu Klínovec (1 244 m). Vedle značně zchátralé chaty stojí rozhledna, jež při mojí předchozí návštěvě byla uzavřena, už to neplatí.

Vystupujeme nahoru. Za jasného počasí by se nabízel z ochozu kruhový rozhled, bohužel tomu tak není. Po hřebenech se válí mračna a v údolí se kupí mlhy, o moc lepší situace nepanuje ani na německé straně. Za radiotelekomunikační věží, jež představuje hlavní dominantu Klínovce, skrývá se v šedi hora Fichtelberg (1 214 m), jež za dob železné opony představovala nejvyšší kótu Německé demokratické republiky.

Dominantu Krušných hor jsme zvládli, sjíždíme do Božího Daru. Středisko založili na počátku 16. století páni z Tetova, o současné jméno se nechtěně zasloužil saský kurfiřt Johann Friedrich. Při své návštěvě obce v roce 1533 obdržel od horníků číši z čistého stříbra, a jelikož ho pohár potěšil, prohlásil, že ušlechtilý kov představuje boží dar. Na základě jeho slov vznikl nový název.

V roce 1546 se vesnice stala městem a o rok později přešla pod českou správu. Největší rozvoj těžby stříbra a cínu probíhal na začátku 17. století. Výrazný úpadek přinesla třicetiletá válka, a přestože se kutalo až do 19. století, výtěžek byl už minimální.

Po hlavní ulicí jdeme k náměstí a cestou zastavujeme v muzeu, od nějž, jak jsme se dohodli minulý večer, vypravíme se po Ježíškově cestě. Ta má dva rozličně dlouhé okruhy a je věnována hlavně dětem, které v domečcích plní úkoly. Neznamená to však, že po trase nemůžou chodit dospělí. Podobně jako caparti zastavujeme u jednotlivých stanovišť a řešíme otázky, absolvujeme delší úsek (třináct kilometrů). Cestou zastavíme v bufetu, a jelikož se vyčasilo, hledíme z luk na Klínovec i Fichtelberg, též se dostáváme pod Božídarský Špičák a míjíme pozůstatky bývalých stavení.

V závěru přicházíme k Božídarskému rašeliništi, z nějž až do druhé světové války těžili rašelinu. Dnes to neplatí, jedná se o největší chráněnou rezervaci v Krušných horách - rozloha 1 000 ha. Vyskytují se zde smrčiny, borovice blatky a kleče, neschází vřesoviště. Po suchém létě jsou končiny bohužel značně vyschlé, v lokalitě lze absolvovat cca tříkilometrový okruh o dvanácti zastaveních.

Výšlap jsme zvládli a znovu nás zdraví Boží Dar, jenž představuje nejvýše položené město v naší republice i v celé střední Evropě - 1 028 m. Zaskakujeme znovu do muzea, kde si zájemci kupují přání pro Ježíška, v několika lidech zastavíme v restauraci. Poté se vracíme do Perninku, v jehož těsné blízkosti stojí za pozornost jistě i další dvě rozhledny (Tisovský vrch, Plešivec) či nedaleký Nejdek. Do těchto míst už ale nezavítáme a se setměním stejně jako minulý den zaskakujeme do místní stylové hospůdky, čímž nadobro uzavíráme krátkou návštěvu Krušných hor.