Za horami a doly do Krušných hor

Krušné hory mnozí dosud vnímají jako zdevastované pohoří, kde by nic zajímavého nenašli, leda tak uschlé, smogem zahalené lesy. Zkuste se ale někdy překonat a přesvědčit se, nakolik tahle představa ještě platí. Budete překvapeni, kolik krás a zajímavostí vám Krušné hory nabídnou.

S manželkou pořádáme dvakrát ročně veřejné výlety. Pozor, podobnost s veřejnými domy je čistě náhodná. Pojem veřejný u nás znamená, že každý pozvaný si může přivést známých, kolik jen chce, a tak nikdy nevíme, kdo všechno se na startu objeví.

Takže jednu sobotu sedí naše skupinka v motoráčku z Karlových Varů do Potůčků. Dnes se seznámíme s územím při česko - saské hranici. Vláček pozvolna stoupá do hor a náš kamarád z Českých Budějovic se několikrát ptá, kdy už budou ty uschlé stromy. Nejsou a nebudou, odpovídáme my místní. Komunismus naštěstí padl dříve, než mohl zničit i západní část Krušných hor.

Druhá nejvýše položená trať v Česku dosáhne výšky 914 m a klesá k německým hranicím. Projížďka je to pěkná, trať se neustále kroutí, má plno mostů a několik tunelů. Však také nedlouho po svém otevření se jí začalo říkat "Nejdecký Semmering".

Budka na kraji lesa, Potůčky zastávka, vystupujeme! Pod námi u silnice svítí střechy kdysi slavného hostince "Dreckschänke", kde se zastavil i T. G. Masaryk. My se ale na nejbližším železničním přejezdu vydáme opačným směrem po zelené značce polní cestou vzhůru. Zanedlouho jsme na křižovatce polních i turistických cest. Zde nastoupíme na červeně značenou Horskou naučnou stezku Potůčky. Je to okružní trasa dlouhá 12 km, propojující 15 zastávek s velkými a čtyři zastávky s malými tabulemi. Zajímavých míst je na trase tolik, že o stezce byla natočena i reportáž do televizní Toulavé kamery.

Jdeme po červené vlevo k lesu, kde u informační tabule ukazuji ostatním jeden z krušnohorských fenoménů - koprník štětinolistý. Louky v Krušných horách jsou této aromatické byliny plné, ale jinde u nás ji už sotva najdeme. Širokou lesní cestou scházíme do Potůčků, propleteme se mezi vietnamskými stánkaři, parkovišti a předraženými restauracemi k nádraží, kde opět narazíme na červenou značku.

Za železniční tratí přecházíme šikmo louku a máme první hezké výhledy na Potůčky a saský Johanngeorgenstadt. Následuje krátké, ale dosti prudké stoupání na Rudnou (852 m), kdy se naše skupinka trochu roztrhá. Na širokém plochém vrcholu odbočujeme k historickému kameni na státní hranici, po návratu procházíme kolem mohutné propadliny dolu Hoffnung zu Gott z 18. století a sledujeme další krátkou odbočku na skalní vyhlídku Rudenská hrana. Z fylitových skalek, tvořících výrazný terénní stupeň, je nádherný výhled do vnitrozemské části Krušných hor. Svačíme a ukazujeme si na nejzápadnější krušnohorskou tisícovku, Zaječí horu (1 008 m).

Lesními cestami a stezkami scházíme na asfaltku k Podleskému potoku a k jeho ústí do Černé. Říčka Černá je místy dost divoká, některé úseky připomínají dokonce zmenšenou šumavskou Vydru. Cesta proti jejímu proudu většinou po málo frekventované silničce nám rychle ubíhá, i když poctivě zastavujeme u každé informační tabule.

Údolí Černé stejně jako vrch Rudná bylo od středověku až do 20. století významným rudným revírem. Tabulka nás upozorňuje na Podleskou štolu, další důlní díla (Rudolf, Gründler, Michael) najde již jen cvičené oko.

Údolí opouštíme v místě bývalé osady Luhy, mírně stoupáme a užíváme si zpětných výhledů. Pak se na chvíli potkáme se žlutou značkou na tzv. Železné cestě, ale první širokou cestou odbočujeme ke Kozímu potoku. Tabule nás upozorňuje na starý hornický vodní příkop, cesta povede chvíli těsně kolem něj. U příkopu se chvíli zastavujeme a pozorujeme hru světel a stínů v křišťálově čisté vodě. A připomeneme si, že to malé zelené, co roste na březích, nejsou mechy, ale játrovky.

Opět se krátce dotkneme Železné cesty a odbočujeme pěknou cestou do osady Stráň. Okolí je velmi malebné, rozhlížíme se a ani si neuvědomujeme, že jsme opět na rozcestí, kde jsme byli ráno. Teď ale turistické značky opouštíme a pokračujeme cestou vlevo, nejprve loukami, později lesem. Lesem jdeme asi 1 km, pak odbočujeme na nezpevněnou cestu vpravo a po chvíli zase vlevo, tentokrát už ne na cestu, ale spíš na průsek s vyšlapanou pěšinou.

Stále stoupáme, ve svahu se začínají objevovat první skalní výchozy patřící již vrchu Na strašidlech (913 m). Někteří účastníci začínají reptat, cesta se jim zdá nepohodlná a bojí se, že zabloudíme. Spraví to čokoláda a zopakování poučky, že vrcholy se hledají dobře, protože dokud je kam stoupat, ještě tam nejsme. I když v tomto případě nejde ani tak o samotný vrchol, ale o řadu fantastických skalních útvarů v podobě věží, skalních hradeb nebo lavic.

Nejvyšší skály dosahují až 20 m, ty jsou přístupné jen horolezcům. My jsme si k odpočinku vybrali menší skaliska, spíše jen takové obří kameny. Objevuje se názor, že je to snad nejkrásnější kopec v Krušných horách. Patrně na tom něco bude, v minulosti, kdy se místo ještě jmenovalo Heinrichstein, tu byla upravena vyhlídka a vedlo sem několik značených tras. Po druhé světové válce ale už žádná z tras nebyla obnovena.

Ani se nám nechce vstávat, a tak pomalu procházíme lesem na hlavní cestu, která nás pohodlně dovádí do Horní Blatné. Odtud nás vlak doveze zpátky do Karlových Varů. Celkem jsme ušli 18 km a zdolali dva krušnohorské vrcholy. A ještě jsme stihli dvě piva v hospůdce v Horní Blatné. Bez takového závěru by výlet prostě nebyl kompetní…