Narozeninové Jeseníky, třídenní trek v Jeseníkách

Pohodový 45kilometrový okruh přes Velkou kotlinu, Dlouhé stráně a Divoký důl (1)

Jeseníky, či správně Hrubý Jeseník, jsou ideálním pohořím k vícedenním trekům i v letním období. Nejenže je možné v Jeseníkách naplánovat docela výživné trasy vyhýbající se, alespoň z velké zčásti, davům turistů, ale především proto, že nemusíte řešit problém s vodou. Pramenů a studánek s pitnou vodou je v Hrubém Jeseníku tolik, že zde žízní nezhynete ani v nejparnějším létě.

V období narozenin již roky chodívám na nějaký výživnější týdenní trek. Obvykle sám, protože "nejsou lidi". Tedy jsou, ale ne na takové porce kilometrů, které si s oblibou naděluji. A protože i letos je Slovensko stále za "koronavirovou oponou" a dcera Míša již nechtěla jet na žádný tábor a tudíž vyrážíme na vandr spolu, poohlížím se po něčem snadnějším a pohodovějším, než je třeba přechod Slovenského rudohoří s medvědy a nebo rumunského Maramureše. Také s medvědy. No a Jeseníky byly jasná volba. A bez medvědů… Nechtěl bych ji ty hory zprotivit a maminku vystrašit, že ji dceru sežerou medvědi…

Za kamzíky do Velké kotliny

Protože mám v Jeseníkách pár "bivakovacích restů" a rád bych si užil společnosti kamzíků, plánuji okruh přes Velkou kotlinu na hlavní hřeben a pak dále na Dlouhé stráně přes vrchy Vřesník i Mravenečník, na které vždy rádi zavítáme.

První den vyrážíme až odpoledne, později po obědě. Máme času dost, protože jsem naplánoval bivak ve Velké kotlině, botanické zahradě Jeseníků. Navíc je Velká kotlina místem, kde se velice rádi zdržují právě oni výše zmínění kamzíci. Máme před sebou pouhých 6 kilometrů, takže spěchat opravdu nemusíme.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Auto necháváme na parkovišti v Karlově pod Pradědem (720 m). Protože je penzion U Bohouše zavřený (a to jsou prázdniny) míříme proti proudu řeky Moravice a zastavujeme se v příjemné hospůdce s venkovním posezením u místní turistické ubytovny. Je docela plno, lidi ven vylákalo sluníčko. Dáváme pivo (já) a kofolu s nanukem (Míša). Opravdu dnes nikam nespěcháme, máme fůru času.

Když se Slunce po obloze posune o pár stupňů, zvedáme kotvy a přes rozcestí Karlov, Moravice (745 m) hlubokým a úžasně zeleným údolím Moravice směrem k jesenickému hřebeni. Následuje rozcestí Slezská cesta (845 m), které se nachází na hranicích Slezska a Moravy. Nejen mravenci, ale i lesáci se činí, na překladištích přibyly nové kupy vytěženého dřeva.

O další kus výše opouštíme zpevněnou cestu a po kamenité lesní cestě míjíme studánku s turistickým přístřeškem. Překračujeme hranice Národní přírodní rezervace Praděd, která má rozlohu téměř 2 030 hektarů, což je 20,30 km². Zastavujeme se u naučných tabulí, kterými je osazena naučná stezka a již nás vítá rozcestí Velký kotel, nástup (987 m). Jsme téměř u cíle. Na závěr nás však čeká strmější stoupání až na vyhlídku s přístřeškem ve Velké kotlině. Tedy do místa našeho bivaku.

Velká kotlina je mohutný ledovcový kar, který na východním úbočí Vysoké hole zanechal svahový ledovec z poslední doby ledové. Je to také nejvýznamnější botanická lokalita nejen v Jeseníkách, ale i v České republice. Roste zde na pouhém jednom čtverečním kilometru na 480 druhů vyšších cévnatých rostlin. Jak teplomilných, tak alpínských. Včetně asi nejvýznamnějších druhů, kterými jsou hvozdík kartouzek sudetský (Dianthus carthusianorum sudeticus) a violka sudetská (Viola lutea sudetica). Vedle toho je hojně zastoupen hmyz a měkkýši.

Skládáme batohy, na stole chystám večeři. Po chvíli se přiřítí tlupa ženských. Fotí se, mají namířeno na chatu Figura na Ovčárně. Nakonec je fotím já, snad jsem ty záběry nepokazil. Když je opět klid a božské ticho, objeví se kamzíci. A že jich je. Napočítám jich okolo 15. Škoda, že jsem zapomněl zabalit dalekohled… No, naštěstí se z toho nestřílí. Prohánějí se (ti kamzíci) po svahu nad námi neuvěřitelnou rychlostí. Ty jejich nohy, srdce a plíce bych fakt chtěl mít. To bych Jeseníky přeběhl za den tam i zpátky… No nic. Nazpět na zem a k večeři.

Slunce zapadlo, obloha potemněla. A také se ochladilo. Na to, že je počátek srpna je hezky chladno. No nevím, zda-li jsem si neměl vzít již nějaký teplejší spacák. Naštěstí to ale bylo v noci O. K. Focení hvězd ale nevyšlo, nasunula se sice řídká, přesto ale těžko průsvitná vysoká oblačnost. Mléčná dráha téměř nebyla vidět. No co, budu tady muset přespat ještě někdy v budoucnu a využít zdejší opravdu tmavé oblohy.

Vzhůru na hřeben a na Vysokou holi

Ráno se na scéně kamzíci objevují opět. Svítání, východ Slunce, hranice světla a stínu se sune po svahu Vysoké hole stále níž a níž. Na sluníčko tady však nemá cenu čekat, protože jsme pod stromy. Vytřásám proto Míšu ze spacáku, abych se posunuli výše. Brání se urputně, potvora, ještě by spala. Nakonec ale "vítězím" a po sbalení věcí "velím" k odchodu.

Vystoupáme nad horní hranici lesa. Na sluníčko. Dole v údolí se válí mlha, táhne se těsně pod rozhlednou v Nové Vsi, kde jsme byli nedávno. Tady je ale hezky teplo. A plno borůvek, které jsou vítaným zákuskem. Místo snídaně. Kocháme se výhledy z vyhlídky u pramenů Moravice. Spolu s plyšáky, kteří s námi samozřejmě jsou také… Pro někoho infantilní, pro nás ale příjemná společnost, která blbě nekecá a neremcá a je vděčna za všechny ty krásy kolem…

Fotím nějaké brouky, kobylky, dokonce se mně podařilo "ulovit" i okáče sudetského, zdejší velice cenný motýlí endemit. Sice jsem se za nimi naběhal, protože nemají takovou trpělivost jako některé flegmatické druhy motýlů, ale námaha stála opravdu za to.

O kus výše se otevírají ještě kouzelnější výhledy. Je vidět dokonce hřeben Moravskoslezských Beskyd. Včetně nejvyšší Lysé hory. Pochopitelně nechybí ani sopky Velký Roudný a Malý Roudný v Nízkém Jeseníku. Pod hřebenem to pořádně funí, vítr je opravdu vlezlý a ledový, takže přes rozcestí Nad Velkým kotlem (1 370 m) a Nad Ovčárnou (1 368 m) se jen přehoupneme a za výhledů na Praděd a Petrovy kameny stoupáme po hřebeni na Vysokou holi (1 464 m), druhou nejvyšší horu Jeseníků. Po pravici nám k pozdravu kyne hřeben Dlouhých strání s patrnou horní nádrží PVE Dlouhé stráně.

A již jsme u historického hraničního kamene z roku 1681 a boudy. Výhledy jsou úžasné, lidí na hřebeni také docela hodně. A mezi nimi se ještě proplétají běžci závodů Horská výzva. Někteří běží i se psy… Konečně dáváme snídani a pár minutek se zdržíme na hezké vyhlídce na "našem" šutráku u stezky. Prostě nádherné Jeseníky. Pak dorazíme zbývající kousek hřebenem než na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m) odbočíme doprava a začneme sestupovat do dolu Merty. Za, jak jinak, opět úžasných výhledů. Mám tento úsek velice rád. Pro ty výhledy a klid. Dnes je tady ale až moc živo. Trasa výše zmíněného závodu tudy totiž vede také…

Františkova myslivna a Vřesník

To se však za rozcestím U Františkovy myslivny (1 185 m), za kterým budeme opět sami, změní. Ale jen na chvíli, neboť "naší" oblíbené zkratky kolem Františkovy myslivny a Malé Jezerné (1 265 m) využívá více lidí. Ale oproti hřebeni je to pohoda. Přecházíme přes vrchoviště a místa, kudy ještě dva roky zpátky vedl hezký povalový chodník. Než jej nějaký "hodný chlapec na motorce" zničil. No, někteří "milovníci hor" by potřebovali pořádně profackovat. Jinak je to ale velice nádherný úsek a jen výjimečně tady někoho potkám.

Na rozcestí za Malou Jezernou opět narážíme na běžce. Protože ale lesní cestu jen projdeme a zamíříme na uzoučkou stezičku vedoucí na vrchol Vřesníku (1 342 m), nebudeme si vzájemně nijak překážet. Stoupáme hustým vzrostlým smrkovým lesem, zdravou horskou smrčinou. Doufám, že to tak zůstane i v dalších letech a že sem kůrovec nedostane. Vřesníku s jeho lesy by bylo opravdu škoda.

Konečně jsme na loukách pod vrcholem. Za zády máme Praděd (1 492 m), nejvyšší horu pohoří i chatu Švýcárna, před sebou Dlouhé stráně (1 353 m) a Mravenečník (1 343 m). Nádherné místo. Obhlížíme i hřebeny Jeseníků, vzdálenějších Orlických hor a Hanušovické vrchoviny. Shazujeme batohy ze zad a dáváme si hodinku pauzu. Svačina, borůvky, Míša chvíli dokonce pochrupuje. No prostě idylka. Přilétli se na nás kouknout i milovníci bezmotorového létání.

Protože ale chceme stihnout občerstvení na Dlouhých stráních, dát si skvělou bezovou šťávu a nějaký ten hotdog, musíme vyrazit. Aby nám nezavřeli. Batohy opět na záda a hybaj dole. Kroky nám však vzápětí kříží kamzíci. Jsou jen asi dvacet metrů od nás. Zastavujeme a fotíme, nádhera. Kamzíci jako na dlani. Ani nemusíme do Tater. Nakonec nám ale kamzíci dávají sbohem a jdou si po svých. Mají napilno, pastvy je všude kolem spousty… A my také si půjdeme po svých. O tom však více zase až příště.

• Dokončení článku (2. část)
• Trasa výšlapu (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie