Kamzík horský (Rupicapra rupicapra), symbol tatranské přírody

Kamzík horský je typickým tatranským živočichem. Snad i proto se dostal do znaku Tatranského národního parku. Kamzík se svým zevnějškem podobá kozám (ke kterým patří), ale některými společnými znaky připomíná antilopy.

Tento sudokopytník a přežvýkavec má válcovité vroubené rohy na konci háčkovitě zahnuté. Rohy mají samci i samice. Právě podle rohů se dá nejspolehlivěji určit věk zvířete, snadno lze podle nich rozeznat i samce od samice. Samci mají konce rohů (háčky) zahnuty až o 180°, zatímco samice pouze o 90 až 135°. V kohoutku kamzíci dorůstají asi 80 centimetrů a hmotnost se pohybuje okolo 30 kg. Jejich velice hustá srst je chrání i před těmi nejkrutějšími mrazy.

V létě má jejich srst barvu šedou až hlinověžlutou (na břiše), po dobu asi čtyř týdnů až rezavěhnědou krátkou srst, v zimě pak tmavěhnědou až leskle černou. Na břiše je obvykle bílá. Kamzík díky své dlouhé izolaci vytvořil v Tatrách geografickou rasu kamzíka horského tatranského (Rupicapra rupicapra tatrica), která se od deseti dalších evropských poddruhů odlišuje některými kraniometrickými parametry, což prokázal v roce 1971 Milič Blahout, kdy byl tatranský kamzík uznán za endemický poddruh.

Rozšíření kamzíka a etologie

Kamzík je rozšířen od Pyrenejí až po Kavkaz, na tomto regionu vytváří celkem 12 geografických ras. Kamzík celoročně obývá vysoké polohy, jen při silných sněhových bouřích schází k horní hranici lesa. Maximum denní aktivity kamzíka se soustřeďuje mezi 6. a 8. hodinu ráno a pak asi jednu hodinu před západem slunce. Patří tak k nejotužilejším savcům na světě.

Kamzík je společenské zvíře sdružující se do stád. Ta vedou zkušené samice a samci, mimo období podzimní říje, žijí většinou samotářsky. Jaro začíná pro kamzíky v dubnu, kdy jim začíná blednout a vypadávat zimní srst.

Mláďata se rodí na přelomu května a června a již za pět dní jsou natolik silná, aby následovala mateřské stádo i po těch nejprudších skalních srázech. Týdenní kamzíče má hmotnost pouhých 1,2 až 1,5 kg, výšku okolo 35 cm a délku 40 až 56 cm. Matka kojí i cizí mláďata, což je zvláštností tohoto druhu.

Neohrožený pohyb na skalách jim umožňují drsné a velmi měkké ratice, které spolehlivě přilnou i k hladkému podkladu. V zimě naopak roztažená ratice umožňuje relativně snadný pohyb v hlubokém sněhu.

Kamzík je značně plaché zvíře a lidská přítomnost jej často ruší. Není ale absolutní pravdou, že hlavní vliv na současný úbytek jejich početních stavů má turistika. Dokladují to statistiky početních stavů, v nichž tak zcela úbytky stavů kamzíků nekorelují s nárůstem návštěvnosti. Přece jen by se pánové ochranáři měli více zamyslet nad znečištěním životního prostředí a dalšími faktory. Například pytláctví! To ale neznamená, že budeme kamzíky rušit a chodit, kudy nás napadne!

Kamzíčí říje

Podzim je obdobím kamzičí říje. Ta nastává obvykle na přelomu října a listopadu a trvá až do prosince. V období zimy vytvářejí kamzíci nejpočetnější stáda, čímž dokáží lépe odolávat tlaku predátorů a také se snadněji dostanou k potravě.

Početní stavy kamzíků v Tatrách

Je otázkou, na kolik jsou sčítací metody přesné a jak velkou statistickou odchylkou jsou zatíženy. Bohužel je smutnou skutečností, že početní stavy kamzíků dnes klesají pod 500 kusů a kamzík se tak stává kriticky ohroženým druhem!

Je to smutné číslo, když si uvědomíme, že ještě před válkou jich zde žilo okolo 1 600 a ještě před několika málo lety jejich počty byly téměř dvojnásobné. V poválečném období byly nejvyšší stavy zaznamenány v letech 1961 - 1964, kdy v Tatrách žilo asi 1 100 kamzíků.

Tlaky na kamzičí populaci však člověk vyvíjel již i v dávnější minulosti. V 19. století kamzičí populaci doslova decimovali pytláci. Z nich asi nejhorší byl Jonek Lysý, vlastním jménem Jan Buc (1780 - 1870), který měl ulovit až 300 kamzíků. Negativně se ale podepsal i na stavech svišťů, kdy je v některých dolinách prakticky vyhubil!