Lačnovské skály a Vařákovy paseky turisticky

Auto jsme zaparkovali v Lidečku pod Čertovými skalami a chytáme ranní autobus směr Zlín. Vystupujeme v Prlově na zastávce Neratov rozcestí a vydáváme se po zelené značce. Hned za silnicí míjíme rybník Neratov, který byl sice založen k odchovu lipana, ale v současnosti je podle popisu chráněný zejména kvůli výskytu některých v přírodě ubývajících obojživelníků, např. čolka velkého, čolka horského nebo kuňky žlutobřiché. Rybník není nijak velký a poměrně hodně zarostlý vodní vegetací.

Trubiska

Kolem potoka, který ho napájí, se táhnou pěnovcové mokřady rovněž chráněné jako přírodní památka vzhledem výskytu ohrožených rostlin a bezobratlých. Kousek nad rybníkem projdeme kolem pily, ale už za další zatáčkou hluk mechanizace utichá a v okolí je klid, bezvětří a lezavé chladno od potoka.

Zámeček Trubiska, ke kterému přicházíme po dvou kilometrech, postavili v polovině d evatenáctého století majitelé vizovického panství Stillfriedové z Ratenic a využívali ho hlavně k lovu v okolních lesích. Po válce připadl státu a dalších dvacet let chátral, dokud se ho neujalo Myslivecké sdružení z Pozděchova, které jej opravilo a užívá do současnosti. Tím pádem není pro veřejnost otevřený. Označení zámeček nám přišlo trochu přehnané, jelikož se jedná o nepříliš rozsáhlou dřevěnou budovu, i když s věžičkou na hřebeni střechy. K objektu patří také menší chata a zastřešené pódium.

Zelená značka vede dál nejdřív po rozbité asfaltce a následně po lesní cestě, kterou vystoupáme na rozcestí Bařinka. Z cedulí se dovídáme, že zde končí naučná stezka Vizovické vrchy a začíná stezka Vařákovy paseky vedoucí souběžně s modrou značkou. Mírným stoupáním pokračujeme kolem vysílače až na bezejmennou kótu, která je s výškou 716 m nejvyšším bodem dnešního výletu. Od ní je to už jen kousek na Vařákovy paseky.

Vařákovy paseky

Na tomhle krásném místě došlo na samém konci druhé světové války k tragédii, kterou popisuje tabule naučné stezky. O celé události se lze podrobně dočíst i v jiných pramenech, ale aspoň stručně. V osadě stálo v té době deset chalup a hospodařilo v ní několik větví rodiny Vařákových.

Dne 2. května 1945 došlo na pasekách k ozbrojenému střetnutí mezi partyzány a čtyřčlennou skupinou německých armádních radistů, kteří zde zřizovali pozorovatelnu pro navádění dělostřelecké palby. Při přestřelce zahynul jeden partyzán a jeden voják. Většina místních lidí poté v obavách opustila své domovy a uchýlila se k příbuzným, ale někteří se v mimořádně nepříznivém počasí, dešti a chladu vrátili. Jenže ještě téhož dne večer sem dorazila trestná výprava Wehrmachtu a jako odplatu osm chalup vypálila a patnáct obyvatel včetně dětí hnala pěšky a bosé až do Valašské Polanky.

Tam se podařilo místnímu faráři a jeho německé hospodyni vojáky uprosit, aby propustili alespoň matky s dětmi, avšak tři muže a jednu mladou ženu, která na pasekách ani nebydlela, ale byla pouze na návštěvě, Němci odvlekli do Hošťálkové, kde je 4. května popravili. Po válce byla osada opuštěna a v roce 1961 byla stržena i poslední z chalup. Pod lipami vysazenými na paměť obětí dnes stojí kamenný pomníček s jejich jmény a vedle něj upravený přístřešek.

My se ale přesouváme o několik desítek metrů dál na veselejší místo, poněvadž se usazujeme na okraji louky plné kvetoucích šafránů. Zatímco dole v údolí potoka ještě přetrvávaly ranní mrazíky, tady na hřebenech už pěkně hřeje jarní slunce. Díváme se k jihu na Bílé Karpaty a hádáme, že ten nejvyšší vrch na obzoru bude zřejmě Javorník (783 m) nad Brumovem-Bylnicí. Napijeme se čaje, zhltneme flapjacky a pokračujeme dál.

Lačnovské skály

Po necelých dvou kilometrech na rozcestí Vrátnice odbočujeme na žlutou značku vedoucí k Lačnovským skalám. Po chvilce se stezka větví a my se vydáváme vpravo ke skalám Horním. Tvoří je pískovce a slepence, dosahují výšky asi 10 metrů a na jejich stěnách se nacházejí četné voštiny - vlivem erozních procesů vzniklé prohlubně a dutiny.

Žlutá značka tady končí, ale abychom se nemuseli vracet, pokračujeme dál po stezce vedoucí ke skalám Prostředním. Je to nejmenší a nejméně působivá část téhle pískovcové oblasti, v podstatě se jedná o mrazové sruby napravo od stezky, zčásti obnažené, zčásti už porostlé keři a stromky.

Stezka je zpočátku poměrně strmý padák plný volného kamení, pak následuje krátké, ale prudké stoupání k Dolním skalám. Je to stěna dlouhá zhruba sedmdesát metrů s maximální výškou až 14 metrů. Už před válkou se tohle místo stalo oblíbeným cílem moravských trampů a je rovněž horolezeckým cvičným terénem, i když kvůli odlehlejší poloze méně navštěvovaným než oblíbené Čertovky nad Lidečkem, ke kterým teď máme namířeno.

Kopce a Čertovy skály

Vracíme se zpátky na modrou a přes rozcestí Vrátnice a pak Láz pokračujeme po stezce, která je na slunci rozbahněná, ale ve stínu pod stromy pořád ještě zledovatělá. Ta nás docela zpomalí. Podrážky pohorek ujíždějí po kluzkém ledu a zároveň řídkém bahně, ve kterém bychom se rozhodně nechtěli vyválet.

Tak dorazíme pod vrch Krajčice, kde opouštíme modrou značku a pokračujeme po lesní cestě na vrch Kopce (699 m). Na rozloze asi jednoho hektaru se zde rozkládalo hradiště. Vzniklo v pozdní době bronzové, později připadlo lidu halštatské kultury a v současnosti se z něho zachoval už jenom nevelký zbytek valu. Od Vařákových pasek jsme šli celou dobu lesem, až tady se nám otevřel aspoň částečný výhled k severu na protější svahy.

Severozápadní úbočí Kopců je další přírodní památkou. Nacházejí se na něm pseudokrasové rozsedlinové jeskyně, sloužící jako zimoviště chráněných druhů netopýrů, především kriticky ohroženého vrápence malého (Rhinolophus hipposideros). Nejdelší z jeskyní se jmenuje Naděje a je dlouhá 101,5 metru, k ní ale nezacházíme, beztak je podle popisu vchod zahrazen mříží.

Z Kopců sestupujeme po příkré, moc neprochozené a dost zarostlé pěšině, která nás dovede zpátky na modrou, z níž jsme předtím uhnuli. Už nás čekají pouze Čertovky. Ty znám už z dávné doby svého mládí, kdy jsem sem jezdíval s lanem a karabinami - kde ty časy jsou? Bývaly obleženy lidmi už tenkrát před bezmála čtyřiceti lety, ale když jsme byli v Lidečku naposledy předloni, vypadalo to pod nimi a na nich jako na Václaváku.

Nicméně tentokrát nás čeká příjemné překvapení. Zatím nezačala turistická sezóna, navíc je všední den, a tak na vrcholu skalní stěny potkáváme jediného člověka s foťákem. Kromě něho jsme cestou viděli jen zdálky traktoristu na okraji Vařákových pasek, dneska je prostě nezvyklý klid, pohoda, opuštěnost. Obcházíme poslední skalní věž zvanou Nálevka a míříme na parkoviště. Ušli jsme 14,5 kilometru.