Indie: Váránasí, město v koloběhu života a smrti

Město Váránasí je považované za jedno ze sedmi nejposvátnějších míst v Indii

Na Váránasí se zvolna snáší noc…

Hořící pohřební hranice vrhají mihotavé načervenalé světlo na desítky mlčenlivých siluet zachumlaných do dlouhých umolousaných šálů. Snad jen bělma očí odrážející občasný obraz plamenů dávají tušit, že jde o živoucí figury, o pozůstalé, vyprovázející své blízké na poslední cestě. Přes množství přítomných vládne všude kolem až překvapivé ticho. Krom praskotu mohutných polen, gejzírů jisker tryskajících z času na čas vzhůru k obloze i všudypřítomně nasládlého a jen složitě definovatelného pachu zvolna prohořívajících lidských ostatků, nedává snad nic tušit, jak veledůležitý a emotivní děj se zde právě teď před našimi zraky odehrává…

Tohle mysticky vyhlížející smuteční shromáždění, postávající v hloučcích na stupních schodišť spalovacího ghátu Manikarnika, odnepaměti spoluvytváří cosi jako nedílnou součást hinduistických náboženských tradic. I navzdory donekonečna se opakujícím kremačním rituálům tu totiž vždy půjde o akt výjimečnosti a nezaměnitelnosti, o naprosto specifické pojímání místního dění… a v důsledku toho pak samozřejmě také o slovy jen stěží popsatelné vnímání onoho (z pohledu laika) neuvěřitelně ponurého pohřebního místa.

Jen pár metrů pod námi, doslova na dosah, proplouvá už po tisíciletí zdánlivě stále stejně netečně mohutná a temná masa vody, bohy vyvolená řeka Matka Ganga - posvátný a věčně pohyblivý hrob všech zemřelých hinduistů…

Živoucí legenda

Váránasí, jinak také Benáres, Káši či věhlasné "Město světla", ležící při západním břehu Gangy v indickém státu Uttarpradéš je zcela přirozeně kulturním i spirituálním centrem celého indického subkontinentu. Krom toho, že patří k jedné z nejdéle trvale osídlených městských lokalit na světě, je Váránasí též uznávaným náboženským středobodem hned několika věrouk, především hinduismu, buddhismu či džinismu.

Město, považované mimo jiné i za jedno ze sedmi nejposvátnějších v celé zemi, se pyšní čtyřmi významnými univerzitami. Bývá spojováno s řadou slovutných osobností, které se rozhodly, alespoň na čas, sdílet s ním společný osud. Počínaje osvíceným maharádžou z Káší, kulturním patronem města, až po plejádu mnoha indických filozofů, básníků, spisovatelů či hudebníků.

Předlouhý příběh existence Váránasí asi nejlépe vystihuje v literatuře často citovaná sentence Marka Twaina, jíž se pokusil historii města ve zkratce charakterizovat: "…je starší než samy dějiny a tradice, mnohem starší nežli původní legendy, …a dokonce ještě dvakrát tak staré, jako tohle všechno dohromady!"

Pověst praví, že zdejší poutní místo založil již před pěti tisíci lety velký bůh Šiva. Prapůvod města bývá obvykle spojován s prastarým příběhem, popisujícím souboj dvou nejmocnějších hinduistických božstev. Poté, co prý Šiva uťal Brahmovi v zápalu boje jednu z pěti hlav, aby tak zneuctil jeho personu, upustil následně svou kořist právě zde, v důsledku čehož dal pak vzniknout samotným základům Váránasí.

Navzdory poutavé legendě ovšem realita, podložená výzkumy z posledních let, posouvá datum počátků tohoto významného náboženského místa o něco blíže k současnosti, do doby zhruba pět set let před narozením Buddhy (což bylo 567 př. n. l.). Archeologové totiž nalezli poblíž Ramnagaru několik artefaktů datovaných již k roku 800 před n. l., jasně svědčících o původním osídlení této lokality.

Velký věhlas získalo Váránasí již během prvních dvou tisíců let své existence, kdy se stalo nositelem vzdělanosti i umění - tragédii ovšem znamenal vpád muslimských hord, odehrávající zkraje druhého tisíciletí. Tehdy bylo vypáleno množství hinduistických chrámů, aby poté na jejich troskách vznikla řada nových mešit. Teprve v 17. století, s vládou mughalského krále Akbara, si zdejší hinduisté mohli částečně oddechnout. Ovšem, nikoli nadlouho.

Za další tragickou etapu v životě Váránasí lze bezesporu považovat bezuzdné řádění dalšího z mughalských panovníků - Aurangzeba, jenž krom ničení původní zástavby přiřkl městu i nové muslimské jméno, tedy Mohammadabád. Mnoha hinduistickým učencům nezbyla v té době jiná možnost, nežli uprchnout do bezpečí odlehlejších částí Indie.

Obrat nastal na počátku osmnáctého století s příchodem indo-árijského národa Maráthů. Právě díky této události se nedlouho poté stalo Váránasí nezávislým královstvím Kashi. Následně zde byly obnoveny původní zvyky, spojené s hinduistickými naukami. Tak to také zůstalo až do příchodů Britů. Ti roku 1910 ustavili Váránasí nově vzniklým indickým státem, jenž jim pak po dlouhá léta sloužil, coby centrum výroby hedvábí a parfémů. K politickým změnám zde došlo až v roce 1947, s vyhlášením indické nezávislosti. V současnosti je hnacím motorem ekonomiky celého váránasského okresu především turistický ruch. Statistiky hovoří až o sedmi miliónech návštěvníků, s jasnou převahou "tuzemských turistů" pocházejících ze zdejšího subkontinentu.

Není ghát jako ghát

Řeku Gangu, omývající levobřežní hranu Váránasí, lemuje pět kilometrů dlouhá soustava ghátů. Jde o skutečné unikum. Co do počtu se odborníci nejčastěji shodují na zhruba stovce těchto velkoryse pojatých schodištních celků. Nezanedbatelná část z nich byla vybudována právě během vlády Marathů. V průvodcích bývá nejčastěji zmiňován hlavní kremační ghát Manikarnika. To ovšem neubírá na věhlasu oněm desítkám ostatních, jejichž funkce, vycházející z potřeb a zvyklostí hinduistických věřících, je viditelně odlišná.

Některé z nábřežních ghátů, umístěných už na předprsni linie Dumraon Colony, působí vcelku nenápadným dojmem, nicméně mnohé další, ležící blíže centrální části Godaulia, naopak doslova překypují životem. Prvními z prvních jsou tak už od časných ranních hodin v permanenci tzv. koupací gháty. Mimochodem - právě ty, zde ve Váránasí, jednoznačně převažují.

Typickým příkladem mohou být třeba gháty Panchganga, stíněný obří Alamgírovou mešitou, nebo Adi Kéšava (tzv. prapůvodní Višnu), který lze najít až na samém okraji města, skoro kilometr za železničním mostem Málvíja. Právě zde se do Gangy vlévá říčka Várána. Jak už ale bylo řečeno, ghátů má Váránasí bezpočet - Tulsi, Hanumán, Kédara, také Man Mandi, jemuž vévodí honosná stavba observatoře z 18. století, dále Čauky, Narada, Čaumsathi i Lalita ghát, v pozadí s dřevěným chrámem v nepálském slohu, oživeným erotickými náměty, Trilóčana a jeho posvátný lingam tříokého Šivy, nebo též Assi - pro změnu nejjižněji položený ghát ve Váránasí, kde při soutoku řek Gangy a Assi probíhá posvátná očista tisíců poutníků, dříve nežli složí slib věrnosti bohu Šivovi.

Když už mluvím o síle očistných koupelí - není snad pozoruhodnějšího divadla, než právě tento hinduistický rituál. Říční voda totiž přijímá všechny bez rozdílu - skupinky žen oděné do pestrobarevných sárí, polonahé muže v bederních rouškách, stejně jako rozdováděné děti skotačící půl kroku od na kost vyhublého sádhua, soustředěně praktikujícího ranní modlitbu. V úzkém výklenku těsně nad vodní hladinou, medituje v jogínském posedu další z řady svatých mužů.

Měkké paprsky právě vycházejícího slunce barví celou scenérii do oranžových tónů a vodní hladina Gangy, považovaná věřícími za "amrit", tedy za elixír života jenž očišťuje vše živé a přináší spásu zemřelým, pohupuje stovkami květinových obětin zdobených plamínky svící. Už samotný fyzický kontakt s Gangou provázený odříkáváním mantry znamená pro hinduistu očištění, poté je opakovaným nabíráním a vyléváním vody skrze sluneční záři člověku i tekutině požehnáno, a každý z věřících jenž poté propláchne také ústa, může následně vyřknout všechna svá přání a zároveň také slib (tzv. sankalpu).

Bezesporu za nejvelkolepější z velkolepých bývá považován váránasský ghát Dashashwamedh, ležící poblíž chrámu Vishwanath. Právě jeho široká schodiště zvou s rozbřeskem ke koupeli množství věřících. Díky zázračnému lingamu Brahmešvara tu prý lze dosáhnout spásy již pouhým omytím ve zdejší posvátné vodě. Před svítáním odsud každodenně vyrážejí desítky malých člunů zvaných "badžra", umožňujících pozorovat východ slunce nad Gangou přímo z úrovně vodní hladiny. Služeb "loďkařů" ale vesměs využívají především domácí hinduističtí poutníci. A není se vlastně čemu divit - řeka Ganga přece patří mezi uctívaná védská božstva.

Na podestách a stupních, ukryti pod bambusovými slunečníky, posedávají úctyhodně vyhlížející obřadníci (panduové), své živobytí nabízí i mnoho pouličních lazebníků, masérů, a v neposlední řadě také prodejců relikvií. Ve skrytých zákoutích se s jistou mírou obezřetnosti dá dokonce sehnat i celkem kvalitní ganja. Tenhle ghát zkrátka kypí životem, jak ve dne, tak i v noci…

Právě sem, na Dashashwamedh, pak také směřují i kroky většiny čerstvě přibyvších poutníků, proto aby zde došli vysněného spasení. A protože náboženské rituály si žádají své, nelze se ani příliš divit, vykazuje-li zdejší prostor patrně tu nejvyšší koncentraci svatých mužů na jeden metr čtvereční. V přilehlém místě zvaném Agni Pooja (Ghát uctívačů ohně) vykonává večer co večer pětičlenná skupina brahmánů působivé obřady, oslavující boha Šivu, sílu ohnivého živlu, i kult vody a slunce.

Od mé první návštěvě ve městě, datující se až kamsi k počátkům devadesátých let, změnila slavnostní "púdža" dosti podstatně svou podobu. To, že časem získala výrazně pompéznější charakter, jí ovšem ani dnes nikterak neubírá na mysterióznosti. Barvy, hra světel, vůně kadidla, intenzivní hudba i svit rituálních pochodní planoucích ohněm, to vše zaručeně uchvátí každého z přítomných…

Ryzí novinkou, takzvaně přímo od břehů Gangy, je naopak zdejší, vpravdě sofistikovaná výuka plavání. Sledován bedlivými zraky zástupu matek a jistě také k velkému pobavení všech zevlujících svatých mužů, provádí tu plavčík i s partou odrostlejších dětí roztodivné vodní kejkle. Samozřejmě, že za účinné pomoci obřích duší, až po okraj naplněných vzduchem. Inu, dobře tak - účel přece odjakživa světí prostředky!

Co bychom v našem povídání o ghátech určitě neměli opomenout, jsou městské prádelny, jinak řečeno - "dhóbi-gháty". Ty jsou zde využívány k ryze praktickým účelům - mám na mysli ony speciální úseky nábřeží, kde je ve velkém prováděna očista a znovuvzkříšení všemožného textilu. Ženu-pradlenu tady ale zaručeně nepotkáte. Profese "pradláků" je totiž ve Váránasí odjakživa čistě mužskou záležitostí. Žádný div!

Pohled na tyhle chlapy v akci, kterak zápasí s nezdolnými látkovými smotky, připomíná bez nadsázky (úspěšné) krocení obřích indických krajt tygrovitých. Agresivní způsob ručního praní je pak patrně tou jedinou zaručenou metodou, jíž lze zbavit prachem nasáklé prádlo většiny nečistot. Kamenné náplavky, často doslova obtěžkané sušícím se oblečením, prostěradly či ubrusy, se tak rázem proměňují v jakýsi patchwork, hýřící barvami.

Jen o kus dál, na podestách schodišť, lze často potkat i skupinky místních výrostků, kterak (v zápalu hodném skutečných profíků) trénují razantní kriketové odpaly. Kožené míčky sviští vzduchem stodvacetikilometrovou rychlostí, občas ovšem některý skončí i v pasti kalné říční vody, uprostřed stáda koupajících se buvolů. V živém přenosu se tak možná - právě teď a tady - rodí jádro budoucí indické kriketové reprezentace. A proč ne, kdo ví?

Zatímco levý, vyvýšený, břeh řeky doslova praská ve švech, druhá strana vodního toku vzdálená odsud zhruba půldruhého kilometru, zeje až na výjimky prázdnotou. Hinduistická mytologie totiž považuje pravou stranu Gangy za zakletou. I proto zde nenajdeme žádné stavby ani jinou formu osídlení. Existuje ale i pragmatičtější vysvětlení - během každoročně se opakujících monzunů stoupá hladina řeky nezřídka až o sedm metrů a zdejší rozsáhlé rovinaté území pak v důsledku toho zůstává dlouhodobě zatopeno.

Mókša - příslib definitivní blaženosti

Nedá mi to, abych se na závěr, alespoň letmo nedotkl tématu umírání. V náboženském klimatu, kde je smrt přijímána víceméně lakonicky jako nezbytná součást všednodenního života, vyznívají i pohřební rituály zcela jinak, nežli bývá obvyklé v našich končinách. A právě Váránasí je městem, do něhož se nepřichází pouze žít, nýbrž (a to velmi často) také umírat.

Tento svatý punkt, reprezentující nejstarší poutní místo na světě i pozemský příbytek boha Šivy, je věřícími považováno za Mahášmašanu, tedy za jedno velké pohřebiště, kde jsou již od věků spalována těla z celého vesmíru. Právě tady se také naplňuje tužba většiny hinduistů i džinistů, totiž - mókša. V sanskrtu tento výraz značí: "blažený stav vysvobození z koloběhu života, tedy i ze stále se opakujících reinkarnací".

Čekání na smrt mnohdy trvá i několik let, a tak staří a nemocní hledají útočiště v místních chrámech, živeni pouze almužnami od poutníků. Umírání, často považované západní civilizací až za jakési tabu, je pro hinduisty naopak přirozenou součástí existence. Své mrtvé tu vyprovázejí bez okázalého smutku - vždyť právě plameny přenesou nebožtíka do lepšího světa, než byl ten pozemský.

Ve Váránasí se ročně koná okolo padesáti tisíc pohřbů žehem, přičemž zpopelnění tradičním způsobem trvá zhruba tři hodiny. Vyžaduje to samozřejmě velkou spotřebu dřeva, na jednu kremaci až 350 kilogramů. Stromy v širokém okolí však už dávno vzaly za své, takže je nutno dovážet dřevo po řece, z mnohdy velmi vzdálených lokalit. To pak logicky celý obřad značně prodražuje. Konečné částky za tuto incineraci tak dokáží vyšplhat i ke třiceti tisícům rupií.

To, že zde pokusím ve stručnosti zmínit hinduistické kremační obřady, není určitě myšleno coby nějaký prvoplánový hon za senzačním námětem, záměrem je spíš snaha přiblížit čtenáři celý proces, fungující v kontextu hluboko zakořeněných a již po staletí praktikovaných zvyklostí.

Rituální spalování zemřelých probíhá ve Váránasí na dvou různých místech - tím prvním, bezesporu méně frekventovaným, je Harishchandra - ghát nesoucí jméno po mytickém králi Harish Chandrovi. Krom tradičního spalovacího ghátu zde najdeme i stavbu moderního elektrického krematoria. Přesto, že městští úředníci nabízejí v jejích zdech možnost pohřebních obřadů za pouhý zlomek ceny účtované klasickými gháty, je zájem většiny pozůstalých překvapivě prakticky nulový. Více, než kdekoliv jinde, tu nejspíš platí stavovské pravidlo: Raději se zadlužit, nežli se zpronevěřit generacemi prověřeným zvyklostem. Zdá se tak, že síla tradic funguje i navzdory očekávané logice peněz…

Dole u řeky, sotva pár metrů od paty zmíněné budovy, tak dál dýmají hranice ve zdánlivě nikdy nekončícím "provozu", podobně jako se to děje i na schodištích druhého, pouhé dva kilometry vzdáleného, ale podstatně rozměrnějšího, spalovacího ghátu - Manikarnika.

Tohle místo, v sanskrtu poeticky nazývané "Náušnice", je ovšem zároveň i stěží uchopitelnou scenérií, jež si i za slunečných dnů dokáže uchovávat onu nepředstavitelně syrovou a temnou tvář. Nic na tom nezmění ani oku lahodící Šivův chrám, jenž - v důsledku nestabilního podloží viditelně nakloněn - odděluje zdejší kremační prostor od dalšího z ghátů, Scindie. I tady, na Manikarnice, hoří plameny pohřebních hranic dnem i nocí.

Aby pach spalované lidské tkáně nebyl až tak intenzivní, přidávají se mezi hromady doutnajících polen kusy santalového dřeva. Alespoň v případech, že jde o movitější nebožtíky. Výdaje za obřad tím ovšem pro pozůstalé nekončí, obzvlášť, platí-li rodina navíc kupříkladu i smuteční púdžu. V zcela opačných případech, tedy chybí-li potřebný obnos, pomůže vše vyřešit finanční sbírka konaná přímo tady, na schodišti ghátu. Při nedostatku potřebného topiva totiž hrozí, že proces spalování nebude zcela dokonán a v řece tak, spolu s popelem, skončí i ohořelé části lidských těl. Kremační rituál má striktně stanovená pravidla, stejně jako vše co mu předchází či následuje…

Mrtví sem bývají obvykle přinášeni na bambusových nosítkách, a to vždy pouze mužskými členy rodiny. Vše je doprovázeno zpěvem a monotónním odříkáváním modlitebních textů. Nepočetná skupinka se pohybuje úzkými spletitými uličkami ostrou chůzí blížící se běhu, nikterak nedbajíc kolemjdoucích, kteří ji v úctě ustupují z cesty. Někdy jsou pro změnu máry i s nebožtíkem naloženy na střechu rozhrkané rikšy, aby se poté vozítko s halasným troubením vydalo co nejkratší trasou směřující k řece. Podle barvy látky na rubáši lze také většinou už na první pohled rozpoznat pohlaví, věk či kastu zesnulého.

Jakmile dojde transport svého cíle je tělo i s nosítky ponořeno do vod Gangy. Jeden z "hlavních" mužských příbuzných (ženy musí truchlit doma), většinou nejstarší syn, rozhrne sárí a zemřelému vlije posvátnou říční tekutinu na obličej i do úst. Občas dokonce dojde i na poslední společné fotografování. Z předem zakoupené a pečlivě zvážené várky dřeva je následně postavena zhruba půlmetrová hranice, kde posléze spočinou i samotné nebožtíkovy ostatky. Vybraný zástupce rodiny v bílé říze, s hlavou čerstvě oholenou na znamení smutku a s hořící pochodní v ruce, pětkrát za sebou obejde hranici, aby ji vzápětí poté i zažehl (mužům u hlavy, ženám u chodidel). Vzdává se tím hold zemi, vzduchu, vodě, ohni i éteru, tedy duši zemřelého.

Samotné tělo ztrácí naopak v plamenech svou hodnotu. Podle toho je s ním také nakládáno - neposlušná ruka, noha či kus hrudní kosti trčící z hranice, jsou bambusovou tyčí neúprosně zlomeny do patřičného úhlu, v němž se již nebudou bránit definitivní destrukci. Většinou bývá prorážena i lebka, dřív, než sama pukne v žáru výhně. Už po krátké době se z lidské tkáně odpaří veškeré tekutiny a hranice zazáří jasným plamenem.

Ledvaže skončí toto truchlivé divadlo, vstupují na scénu zdejší "Páni ohnišť - Dómové. Muži ze stavu zvaného ačhúta (nedotknutelní), přináležející samému dnu indické společnosti, mají totiž na starosti finální akt celého rituálu. Jejich hlavní povinností je dohled nad úplným vyhořením každé z pohřebních hranic. Nyní již nezbývá, než smést popel, včetně případných kostních úlomků, do vln Gangy. Tím je pak celý tříhodinový ceremoniál ve své podstatě uzavřen.

Přesto je myslím třeba zmínit pár výjimek, na něž zákon plamenů nedosáhne. Řeč je o malých dětech, svatých mužích, lidech nakažených leprou i uštknutých hady, či o těhotných ženách - zkrátka o všech zemřelých, které prý přízeň bohů již dříve zaživa spasila a očista ohněm u nich tudíž není nutná. Zavinuti do pruhů plátna a přivázáni k těžkým balvanům, bývají poté vhazováni do proudu, v místech kde za dešťů řeka dosahuje i dvacetimetrové hloubky. Tady, ve Váránasí, se totiž s oblibou traduje, že Velká Matka Ganga dokáže nakonec strávit vše.

Občas se ovšem některé z těl, o něž se doposud nestačily řádně postarat hladové ryby, vyprostí ze sevření bahna a vystoupá vzhůru k hladině, aby poté plulo dál jako němý svědek prastarých rituálů. Až kamsi do nenávratna, k víc jak tisíc kilometrů vzdálenému Bengálskému zálivu…

Oboustranná pohlednice

Váránasí odjakživa přitahovalo poutníky, potulné askety, následovníky Buddhy i vyznavače džinismu. Takový už bývá úděl většiny svatých měst. Ve skutečnosti jej ovšem nereprezentuje pouze ušlechtilost tisíců místních chrámů, vyzařujících mystickou auru, dokonce ani všudypřítomný fenomén umírání či smrti, jak by se snad mohlo na první pohled zdát - souběžně se vším již dříve vyřčeným totiž Váránasí kolotá i zcela obyčejným všednodenním životem.

Podobně, jako v kterémkoliv jiném indickém velkoměstě žijí zdejší obyvatelé především těmi nejběžnějšími starostmi o obživu, stejně jako drobnými lidskými radostmi. Děti každé ráno vyrážejí za školními povinnostmi, trhovci halasně nabízejí své zboží a křivolaké uličky, pokryté prachem a přeplněné dílnami i krámky, úpí pod náporem uspěchaných lidí, míjejících se v těch nejužších možných místech (často sotva o jeden jediný kravský chlup) s posvátnými sudokopytníky.

Symbolem Váránasí tedy zaručeně není jen onen světoznámý Zlatý chrám, obtížený tunou vzácného kovu, nebo snad honosné paláce čtvrti Godaulia, nýbrž též i zcela obyčejná místa plná pouličních vývařoven i nikým nezastupitelných postav zvaných "čajválové", kteří tu v šeru výklenků, nabízejí svůj výtečný ručně pasírovaný milk tea, vonící směsí exotických koření. Jakoby šlo o dvě zcela odlišné tváře, jednoho a téhož města.

A právě tak to má nejspíš i být…