Trek slovenskými pohořími Nízké Tatry, Oravská Magura a Oravské Beskydy

aneb nad Tatrou sa blýská… a nejen tam (2)

Pomalu jsme se vydali na sestup. V mělkém sedle, kde stála maringotka možná toho pastevce, zastihla bouřka rodinu s dětmi. Nezbylo jim než se schovat doslova pod maringotkou. Scházeli jsme dolů a už nám bylo hej. Dívala jsem se na kopce na východ od Telgártu a říkala si, že příště musíme někam tam. Teď ale ze středního Slovenska odjedeme. Tahle bouřková činnost tady jen tak neustane.

Po silnici jsme sešli do Predného sedla, kde stojí Chata pod Kráľovou hoľou. Věděli jsme, že je na chatě možnost přespat. Ani jeden jsme po tom zážitku neměli chuť stavět stan. Ještě jsme ani nedošli k chatě, když nebe nad Královou hoľou začalo zase houstnout a při prvním hromu jsme věděli, že na chatě přespíme za každou cenu.

23 euro s raňajkou za noc na palandě pro 6 osob se nám zdála maličko vyšší, ale byli jsme v situaci, kdy se to vyplatilo. I když jsme neměli rezervaci, v chatě nocovali dnes pouze dva lidé (a majitelka se synem). Abychom ušetřili a snížili váhu batohu, aspoň jsme si uvařili večeři ze svých zásob na terase před chatou. A potom horká sprcha, v chatě bylo zatopeno a boty (alespoň ty moje) do rána usušeny. Další den sestup po modré, žluté a zelené do Telgártu. A na jeden stop až do Popradu.

2. část Oravská Magura - utajená hřebenovka

Ale kam dál? Včera jsme se dohodli, že na Oravu. Bouřky zuřily jen na středním Slovensku, na Oravě zdál se klid. Na nádraží v Poprad jsme v malé sámošce dokoupili čerstvé pečivo a pak se vláčkem přesunuli do Dolného Kubína. Ve čtvrt na pět odpoledne jsme vyrazili po žluté turistické směr chata na Kubínskej holi. Je to 7 km a trasa vede z dobré půlky po asfaltové silnici, doufali jsme, že nás někdo kousek sveze. Nikdo však ten večer nahoru už nejel.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Hřeben Oravské Magury převyšuje údolí o dobrých 900 metrů, my z toho dnes chtěli ukrojit nějakých 650. Očima upřenýma k vrcholku, který se díky sjezdovce dobře identifikuje, jsem hledala chatu. Zdá se mi to, že se mraky nad ním nějak začínají stahovat, nebo se mi to nezdá? A jako už posté - tušení mě nezklamalo.

Během pár minut se ozval první hrom. "Ukaž!" velím Luďkovi a hledám na jeho mobilním přístroji stránku s blesky. Proč mě vůbec nepřekvapuje, že jediné blesky dnes na Slovensku jsou tady na Oravě. Potichu šlapeme k úpatí hory. V údolí navíc v lese se nebojím. Bouřka ale trvala jen kratičkou chvíli, byla taková dá se říci na uvítanou. Abychom nevyšli ze cviku, abych věděla, že před ní neunikneme.

Stoupání probíhalo svižně, zdržovalo nás jen focení a výhledy na Oravu. Za chvíli stojíme před chatou. Je tady klídek. Dali jsme si večeři a domluvili postavení stanu u chaty. "Hej! Klidně si postavte tam u tej búdy, len prosím oheň nerozdělavajtě. Ale kdybyste chtěli, pokoj mám volný taky," nenuceně nás informovala sympatická paní. "Víte, když už ten stan táhneme," omlouvám se a abychom se nějak revanšovali za bezplatné místo pro stan, ptáme se, kdy budou mít ráno otevřeno, abychom si dali kafe. "Hned jak vstanu, tak vám odemknu," vyrazila nám doslova dech. "Sem bychom mohli zajet v zimě na lyže," říkali jsme si.

Ráno stoupáme po žluté na vrcholky kopců. Údolí po obou stranách hřebene se topí v inverzi, na horách je slunečno. Jestli se zase odpoledne něco přižene, tak honem, ať něco ujdeme… Prozkoumali jsme opuštěné dřevěné chatky na nejvyšším vrcholu Minčolu (1 394 m), zamávali Velkému Choči, který vypadal jako ostrov vynořený z mračného nebe a pak uhnuli na modrou. Vede lesem bez výhledů. V bahně se skví první stopy medvědů. Hlasitě se snažíme si povídat, žádné lidi jsme od rána ještě nepotkali.

Vyšli jsme z lesa na nádherné louce - jmenuje se to tu Vasiľovská hoľa. Cestou jsme potkali první lidi - šlo ale jenom o houbaře. Na Príslopci se hlavní hřeben pohoří stáčí k západu, my ale máme v plánu uhnout na opačnou stranu - k východu. Když jsem před odjezdem hledala na internetu cestopisy na téma Oravská Magura (kvůli pramenům vody a místům na spaní), našla jsem zmínku o hřebínku, který je v zimě ideální na běžky. Nebylo tam sice napsáno nic konkrétního, ale nebylo složité v mapě najít, o který hřeben jde.

Lesy se měly střídat s loukami, na lukách kapličky a hlavně nikde nikdo. Napadlo mě, že s mapami v mobilu a modrou tečkou GPS polohy nebude problém tento hřeben projít i bez značení. Jaké však bylo naše překvapení, když na Príslopci doprava odbočovala zelená turistická značka (PS: při psaní tohoto textu už je zelená trasa na mapě vyznačená.) Na cedulce však připsali, že je cesta (asi z důvodu ochrany přírody) zavřená od 1. 3. do 15.5. Moc jsme tomu nerozuměli, ale protože byl srpen, vydali jsme se směle dál.

Nečekalo nás zatím nic zvláštního. Běžná lesní cesta, vyjeté koleje svědčily o čilém provozu, snad jen na kolo bych tuto pasáž pro hluboké kaluže nedoporučila. Brzy jsme ale vyšli z lesa na velkou louku. Hřebenová trasa se před námi mírně svažovala a objevil se skvělý výhled. Napravo na hlavní hřeben Oravské Magury (který jsme vynechali), po levé ruce v dálce se daly tušit Pilsko a Babí hora. Za námi vyčuhoval skalnatý fatranský Velký Rozsutec.

Nádherná krajina, jakou mám ráda, trochu jsem si připadala jako někde ukrajinské polonině. Jenom obláčky, které se nad horami kupily, mě lehce znervózňovaly. Počítali jsme, že hřeben dlouhý asi 10 km přeběhneme rychle. Cesta se zase zanořila do lesa a zdála se nekonečnou. Věčně jsme obcházeli kaluže a kroutili hlavami nad tím, proč sem může těžká lesní technika, ale turista ne. Pochybuji, že to v tu inkriminovanou dobu někdo respektuje. V bahnitých úsecích otisknuty četné medvědí stopy, jak ty velké, tak roztomilé maličké.

V sedle Kaňova jama jsme zase z lesa vyšli. Stojí tu první kaplička, sedánek, ohniště, vzorně posekáno, zkrátka krásné tábořiště, ale bez vody. O dva kilometry dál další kaplička Sv. Anna a také krásné místo. Třetí kaplička Panny Marie sedmibolestné po 1,5 kilometru - s přístřeškem a lavičkami pro pořádání sešlostí. Kdyby zde byla voda, asi bychom tu zůstali, ale vzhledem k tomu, že mraky hutněly a mně při pohledu na ně hutněla krev v žilách, na nocleh na otevřeném hřebeni, byť pod boží ochranou, nebylo ani pomyšlení.

Nad Fatrou a Oravskými Beskydami to už bouřilo, lépe jsem se cítila, když jsme kousek sešli a lesní cestou se blížili do obce Krušetnica. Hřeben už tady beztak pomalu končil, zbývaly 4 kilometry po zelené do obce Lokca.

3. část Oravské Beskydy - nejen nad Tatrou sa blýská

Původní představa, že před obcí někde postavíme stan, ale vzala za své. Bylo ještě docela brzy, teprve čtyři hodiny. Kdybychom se ještě dnes přesunuli na Oravu, budeme mít pár kiláků k dobru, myslela jsem si. Přitáhlo nás také volání civilizace. V penzionu Pohoda jsme si dali pozdní oběd (nebo dřívější večeři) a na dva stopy se dostali do pohraničního sedla Glinka. Bylo sedm hodin, a akorát tady skončila bouřka.

Nebe už se modralo, ale voda ještě odkapávala ze stromů. Vydali jsme se po rozbahněné modré značce směr Bačówka na Krawcowém Wierchu. Zde jsem poprvé zalitovala, že nemám pohorky, protože jsem musela dávat zatraceně dobrý pozor, kam šlapu. V kožených botách bych vše přešla a pod nohy se nemusela dívat. V látkových keckách snadno hrozilo, že se nahnědlá tekutina dostane dovnitř.

Chvíli před osmou jsme se vynořili na louce u malého schroniska. Typická trojúhelníkovitá stavba polských chat! Přitahovala nás svou přívětivostí. Z komína se kouřilo, okna svítila, a na pozadí načervenalé nebe po západu slunce. Romantika jako blázen. Poláci umí stavět chaty na kouzelných místech s horskou atmosférou.

Stan jsme postavili na louce poblíž lesa. Ráno jsme chtěli v chatě posnídat, ale vstali jsme příliš brzy, okénko ještě nebylo otevřeno. Zásob jsme měli dost, jen nás honila mlsná. Pokračovali jsme po modré značce typickou beskydskou hřebenovkou, tj. po spádnici přímo nahoru a dolů, přesně kopírujíc hranici. Lesem, loučkami, mezi modrými hořci. Zvažovali jsme zacházku k dalším polským chatám Hala Lipowska nebo Rysianka, ale už nevím proč jsme to nakonec zamítli a mířili dál.

Na kótě Trzy Kopce (1 216 m) jsme se spojili s červenou a úzká cesta se změnila na široký chodník. Také přibylo turistů, hlavně z Polska, zdravili jsme se automaticky Cześć!. Přehoupli jsme se přes několik vrcholků a začali klesat ke schronisku na Hali Miziowej. Mraky opět hutněly a před námi trčelo majestátní Pilsko.

Jen co jsme došli k chatě, ozval se od jeho vrcholku první hrom. Divila jsem se, kolik lidí před bouřkou stoupá vzhůru. Mě tam dneska nikdo nedostane, stejně jsme tam už byli. Déšť však čekal, až se najíme (žurek a nalešniki) a vyrazíme dál. Čekal ještě, až seběhneme do sedla Hliny (804 m). Nevím, čím jsme si takovou ohleduplnost zasloužili.

Už jsme dokonce mysleli, že dneska vyvázneme, ale sotva jsme došli k budově celnice, spustil se hustý slejvák, a blesky práskaly všude kolem, sedlo nesedlo. Plán byl pokračovat dál po žluté. Ujít ještě dost kilometrů, aby to vyšlo další den na dobytí Babí hory. Luděk však byl jiného názoru. "Co tady chceš dělat v tom nečase?" houknul a začal mávat na projíždějící auta. Nebyla jsem z toho nadšená.

Civilizaci jsme nepotřebovali, zásob jsme měli dost a pochybovala jsem, že nám v té slotě někdo zastaví. Ale zastavil. Za chvíli jsme čuměli jak puci v Oravské Polhoře na to teplo a úplně suchou silnici. Bouřka zuřila jen nad horami. Přemýšleli jsme, co dál. Moc to nevycházelo. Babí hora zela přímo nad námi, mohli bychom ji dobýt v pohodě hned zítra. Já ale toužila vylézt na ni po žluté trase, nazvané Perć Akademików, která vede z Polska. Měla to být jedna z nejhezčích cest v Beskydech, a jediná místy zajištěná řetězy.

Ne že bych zajištěné cesty vyhledávala, to spíš naopak, ale ono ani o ferratu v pravém slova smyslu nejde. Ale měla to být jedna z perel letošního vandru a nechtěla jsem se jí vzdát. Jenže pokud přijde zítra odpoledne zase stejná bouřka, jakože přijde, nemáme šanci. A pak jsme vymysleli, že to nebudeme hrotit. Času máme zatím dost. Dáme si zítra odpočinkový den. Přejdeme přes Malou Babí horu na schronisko Markowe Szczawiny, kde jsme kdysi přespávali s dětmi, a Babí horu po žluté dáme až další den. Zbytek hřebene už vede lesem, tedy v případě bouřky bude relativně bezpečný.

Vydali jsme se hledat dnešní nocleh. U minerálního pramene Slaná voda to na spaní nebylo, protože voda není na pití vhodná. Má sice léčivé účinky, ale jen při vnějším užití. Přenocovali jsme o kousek dál, v přístřešku u obory s divočáky na kraji obce. Když jsem pak viděla v lese krásné místo i s ohništěm, zalitovala jsem trochu. V obci moc klid nebyl.

Další den nám cesta pěkně utekla, až moc rychle. I když jsme nijak nespěchali, v půl dvanácté jsme stáli na Malé Babí hoře (1 517 m) a řešili, co dál. Ta velká Babí hora byla doslova na dosah ruky. Stačilo klesnout pár desítek metrů do mělkého sedla… Já ale trvala na žluté, což znamenalo sestup 360 výškových metrů a následně 570 nahoru. Něco málo přes 4 km, ale záležitost i s obědem na pár hodin. A jako na potvoru to zrovna dneska na bouřku nevypadalo.

Zdání však klame a počasí v horách se mění velmi rychle. Sestoupili jsme k chatě, od níž sice na vrcholky hor nebylo vidět, ale když jsme naladili místní wifi, první křížky blesků značící výboje se začaly objevovat. "Kašlem na to!" Objednali jsme si dvou lůžkový pokoj (poslední volný) a po zbytek dne odpočívali a užívali si luxusu chaty.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Sledovala jsem bedlivě situaci stran bouřek, ale nebylo to tak dramatické jako předchozí dny. Dnešní bouřka byla výjimečně opravdu slabá. V hlavě mi tak vrtalo, že jsme to možná měli zkusit, ale na druhou stranu, asi bych si to neužila.

Ráno ještě před sedmou jsme opouštěli chatu. Zdaleka jsme nebyli první a už vůbec ne jediní. Poláci jsou národem turistů. Ale byli jsme jediní, kdo se vydal po polské žluté akademické stezce. Jestli to nebude stát za to, tak mě Luděk přetrhne, pomyslela jsem si. Necelý kilometr po rovině a pak to začalo. Chodník dlážděný z kamenů zbudovaný v roce 1925 se kroutil vzhůru, objevily se schody a první výhledy! Po chvíli došlo na pár kovových stupů a asi dvě místa zajištěná lany, ale v suchu zvládnutelné úplně v pohodě.

Přes 500 výškových metrů nám zabralo hodinu a půl pohodovým tempem s focením a kocháním. V podstatě tak, jak to dole ukazoval směrovník. Před půl devátou jsme stáli na vrcholku Babí hory, královny Beskyd. V žádném případě jsme tam ale nebyli sami. Přicházeli první turisté, jestli ze sedla Krowiarki nebo odkud, netuším. Výhled nebyl dokonalý, maličko ho kazil opar a Oravu zakrývala inverze, ale oproti minule, kdy jsme se sem s dětmi vyškrábali v lijáku a větru, to bylo nebe a dudy.

Čekal nás sestup 700 m na 5 km do sedla Krowiarki (1 010 m). Proti nám šly v protisměru doslova davy jednodenních turistů. Chodník dokonale vydlážděný, však také poláci vybírají za vstup do Narodovego parku Babiogorského poplatek 6 zlotých (děti a vojsko polovic). Chápu, že eroze po tolika lidských šlápotách je neúprosná a horské přírodě asi nesvědčí, ale nešlo se po tom chodníku vůbec dobře, nohy z těch kamenů bolely jako čert.

V půl jedenácté jsme na sedle výběrčímu v budce nepřiznali, odkud jsme přišli, čímž jsme se placení vyhnuli (na chatě nikdo nevybíral). Koupili jsme si akorát kafe a balené pečivo na svačinu a vydali se na další pochod. Doufali jsme, že v druhé části hřebenovky, stranou národního parku, bude chodit lidí méně. A nespletli jsme se. Směrem schronisko na Hali Krupowej už nešel nikdo, v protisměru jsme potkali turisty dva.

Pravda, trasa nebyla ničím výjimečná. Lesní pěšinka se na kopci Cyl Hali Śmietanowej (1 298 m) stočila k východu, zavedla nás na o něco málo vyšší Policu (1 369 m) a začala zvolna klesat. Už bylo načase! Už jsem začala být mírně řečeno nervózní. Mraky totiž přímo nad námi už zase houstly, tmavly a vzduch těžknul - zkrátka bouřka byla opět na spadnutí! A to nebylo ještě ani půl druhé!!!

Šli jsme přímo po hřebeni, ale za výhledy jsme vděčili polomům a kůrovcem napadeným stromům. Bohužel. Babí hora na nás vykukovala zdálky. Obešli jsme pomník leteckému neštěstí a spěchali dál. Tedy, já spěchala. Na Halu Krupowou do sedla Kucałowa Przełęcz (1 148 m) to bylo ještě přes dva kilometry.

Ty každodenní bouřky už mi začaly lézt na nervy. Proč na ně máme takovou smůlu? Je konec srpna, to už většinou počasí nabírá podzimní ráz, tedy bývá stabilnější, bez bouřek. Ale na druhou stranu, měli jsme štěstí, smůlu měli ti na Giewontu minulý týden.

První hrom se ozval pod Jasnou Górou, asi 500 m od chaty. Udeřilo tak blízko, že jsme přidali jsme do kroku a mazali do bezpečí. Hala Krupowa je krásné místo, loučka najednou vykoukne uprostřed lesů a horské schronisko stojí na kraji. Štěstí a čas byl na naší straně. Déšť čekal, až vpadneme dovnitř.

Objednali jsme si oblíbený žurek a nalešniki s jagodami (pozor, jde o borůvky!) a sedli si na verandu. Práskalo to všude kolem i slejvák se spustil slušný. Hodiny ukazovaly přesně dvě hodiny! Ty bouřky trhají rekordy, se mi zdá. Zuřila hodinu, dvě… Vždycky, když se zdálo, že už je po všem, vznikl nový mrak a začalo to nanovo.

Nic nám nechybělo, ale řešili jsme, co s načatým večerem. Původně jsme chtěli pokračovat po hřebeni dál, ale ten už se tu stejně pomalu svažoval a končil a asi by nás na něm nic závratně krásného nečekalo (znáte tu bajku o kyselých hroznech, že?) Další den jsme už hned zrána potřebovali přiblížit se někam vlak. Bylo jasné, že dnes už toho mnoho neujdeme. Atmosféra sympatické chaty nás navíc chytla natolik, že jsme se rozhodli tady zůstat na noc.

Domluvili jsme si za malý příspěvek stanování na plácku poblíž budovy, v ceně byla sprcha. Využili jsme pauzu mezi dvěma vlnami bouřky k vycházce na kilometr vzdálený vrcholek Okraglica, kde stojí Kaplica Matki Bożej Opiekunki Turystów, neboli symbolický hřbitov. Bylo to nádherné místo, kde jsme si uvědomili, že je někdy nutné ze svých plánů ustoupit a před horami a všemi rozmary počasí sklonit hlavu.

Vrátili jsme se k chatě, postavili náš plátěný domeček, zažehli oheň v přístřešku (zde to bylo povoleno) a u popíjení slivovice pozorovali po bouřce z oparu vynořující se vzdálené siluety Vysokých Tater. Do chaty se pomalu začali trousit turisté na noc. Nejprve osamělá holka, později tatínek se dvěma dětmi. Nebyli jsme sice nikde v divočině, ale bylo nám tu dobře. Tohle byla pravá turistická chata, dostupná pouze pro ty, kdo dojdou pěšky. Spát jsme šli se slepicemi, takže ráno ještě před šestou už Luděk zažehl oheň a opekl na něm poslední zbývající chleba. Vyrazili jsme za kuropění. Copak Luděk, ten je ranní ptáče, vyrážel by takto často, já jsem větší spáč…

Z chaty jsme to fikaně nevzali nejkratší cestou, ale šli jsme po cestě, kde jsme si říkali, že by někdo mohl jet třeba se dřevem (z lesa už se ozývala motorová pila) a tudíž nás svézt. Ale smůla, nejel nikdo. Museli jsme si to odšlapat sami a pak ještě kus po silnici, než nám zastavila odvážná paní. Na asi tři stopy jsme se dostali na Slovensko do Trstené, odkud už jsme domů pokračovali vlakem. Doma jsem pak sledovala, jak bouřková činnost na Slovensku pokračuje až do konce srpna. Díky tomu mi aspoň nebylo líto, že je náš vandr už u konce.

• První část článku
• Více fotek zde: http://www.epastorek.cz

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie