Klima v holocénu (starším, středním, mladším)

Klimaalarmistické předpovědi se zřejmě mýlí aneb neplatná skleníková hypotéza

Klima v holocénu, tedy v období po skončení poslední doby ledové do současnosti, nebylo zdaleka tak neměnné a vyrovnané a s menšími amplitudami výkyvů, než jak se klimaalarmisté snaží vykládat. I v tomto teplém období, které je podle rozboru poměru izotopů kyslíku ve fosíliích získaných z oceánských vrtů (např. v Karibiku) nejteplejším za posledních 400 000 let, se střídala období teplejší s obdobími chladnějšími. I proto klimatalogové dělí holocén na několik období.

Starší holocén (preboreál a boreál)

Starší holocén, který se dále člení na preboreál a boreál, trval asi 2 000 let. Průměrné teploty byly zpočátku o 5 až 7 °C nižší než dnes, ale postupně se zvyšovaly. I tak ale oproti době ledové stouply červencové teploty asi o pět stupňů a lednové dokonce o 20 °C. Dochází k bouřlivé proměně krajiny, která v severnějších oblastech startuje doslova z bodu nula. Do krajiny přichází les, který postupně nahrazuje tundru. Zprvu hojné borovice, břízy či lísky postupně nahrazují náročnější dřeviny.

Zajímavá je rychlost s jakou les osídluje krajinu. V kompendiu Ekologie - jedinci, populace a společenstva (Begon, Harper, Townsend, 1997, Univerzita Palackého Olomouc) uvádějí autoři na základě pylových analýz sedimentů z Rogers Lake v Connecticutu za posledních 14 000 let, že dřevinné druhy se objevují po řadě. Jako první se objevuje smrk a jako poslední kaštan.

Po ústupu ledovců a po smrcích se s asi tisíciletým opožděním objevuje borovice, která postupovala o 350 až 500 metrů za rok severozápadním směrem. Jako poslední se objevuje nejpomaleji se šířící kaštan s těžkými plody, který postupuje jen o asi 100 metrů za rok. Rychlost rozšiřování lesa je závislá na rychlosti šíření hlavních druhů.

Po poslední době ledové se pravděpodobně opakovalo to, co se odehrávalo v dřívějších meziledových dobách. O flóře z těchto starších interglaciálních období však přírodovědci nemají dostatek informací. Populace rostlinných druhů, které nestačily ustupovat před rychle postupujícím ledovcem nastupující doby ledové buď vyhynuly a nebo se uchovaly jen v izolovaných populacích na ostrovních horách, tzv. nunatacích.

Střední holocén (atlantik a epiatlantik)

Střední holocén, který členíme na atlantik a epiatlantik, je nazýván také jako období klimatického optima. Průměrné roční teploty byly o 1 až 3 °C vyšší než dnes, což mělo velice pozitivní vliv na další šíření lesa. Střední holocén je tak někdy nazýván také jako období lesního optima. Lesy středních šířek tvoří zprvu smíšené doubravy, které jsou později vytlačovány rychle nastupujícími bukovými lesy.

Úroveň srážek je mnohem vyšší než dnes. V některých obdobích atlantiku jsou srážky např. v naší kotlině až dvojnásobné oproti dnešnímu průměru. K tomuto závěru dospěli vědci na základě analýz vrstev pramenných vápenců aj. V epiatlantiku dochází k většímu kolísání teplot i srážek. Celkový úhrn srážek klesá a k tomu se navíc přidávají poměrně dlouhá období sucha trvající 100 až 200 let. Ta se v epiatlantiku opakovala nejméně 3×, jak dokazují změny ve vrstvách pěnovců např. v Polabí. Po těchto obdobích dochází k obnovení dešťových srážek i obnově tvorby pěnovců.

Mladší holocén (subboreál, subatlantik a subrecent)

Mladší holocén je typický poměrně pravidelným kolísáním teplot a srážek, tedy změnami klimatu. Je svým způsobem varovným obdobím. Zatímco během pouhých prvních tří tisíc let holocénu došlo k nárůstu teplot a dosažení klimatického optima, které přetrvalo velkou část středního holocénu (atlantiku), od epiatlantiku se začíná klima už jen horšit a být více nestabilní. Stejně jako v předchozích dobách meziledových, které v průměru trvaly okolo 20 000 let.

V těchto meziledových dobách (interglaciálech) také docházelo velice rychle k dosažení klimatického optima a pak se klima již jen horšilo, až se přehouplo do další doby ledové. Amplituda změn klimatických prvků mohla být v tomto období na kratších časových úsecích zachována, avšak docházelo ke zvyšování frekvence opakování náhlých změn klimatu.

Ať již na počátku letopočtu, kdy se klima mírně zhoršilo, na přelomu 1. a 2. tisíciletí, kdy bylo naopak tepleji než dnes a zazelenalo se dokonce i Grónsko, kde Vikingové mohli pěstovat obilí. A nebo ve středověku, kdy se během tzv. Maunderova minima výrazněji ochladilo, takže se o tomto období někdy hovoří jako o malé době ledové. Člověk nemusí být ani Einstein, aby se na mysl nevkrádaly otázky, zdali nespějeme k nové době ledové namísto "globálnímu oteplování".

Klimaalarmistické předpovědi nemají vědecký základ

Že předpovědi klimaalarmistů stojí na vratkých nohách a nepřesvědčivých vědeckých výsledcích naznačuje stále agresivnější mediální kampaň proti všem "popíračům" globálního oteplování, které jako neudržitelné bylo přejmenováno na "globální změnu". Pod ní lze zahrnout cokoliv. Třeba i globální ochlazování…

Ta míra mediální agrese proti odpůrcům "klimatického alarmu" je podobná, jako u jiných podobných patologických hnutí současnosti. Např. jako jsou hnutí "mí tú" či "black lives matter". A k tomu se přidává i manipulace z daty. Pomiňme to, že neznáme, na základě jakých dat byl sestaven "slavný" hokejkový graf, nepomiňme ale již podivné interpretace na základě tohoto "slavného" grafu.

Zarážející jsou i jiné nesrovnalosti. Např. v případě produkce CO₂. Klimaalarmisté uvádějí, že dnes lidstvo produkuje asi 10× více CO₂ než přírodní ekosystémy. Avšak v již zmíněném kompendiu (Begon, Harper, Townsend, 1997) se na stránce 708 uvádí, že lidstvo v roce 1987 vypustilo do atmosféry 5,1 - 7,5 miliardy tun uhlíku. Avšak přirozená respirace bioty celé planety uvolní do atmosféry každoročně asi 100 miliard tun uhlíku (Mooney et al, 1987). Že by lidstvo za posledních 30 let zvedlo emise uhlíku 150 až 200×? Odpovězte si sami.

Pamětníci 70. let minulého století si možná vzpomenou na Římský klub. Tehdy se svět bál globální zimy. Snad i pod dojmem objevu následků možného atomového konfliktu a globálních prachových bouří na planetě Mars americkými kosmickými sondami. Někteří vědci tehdy vážně přemýšleli o tom, že bude nutné sypat z letadel na polární ledovce uhelný prach, aby došlo k absorpci slunečního záření a k ohřevu planety. Abychom nezmrzli.

Klima se ale za ani ne pár desetiletí přehouplo do opačných "poloh" a stejná "parta" dnes nastoluje agendu globálního oteplování (aktuálně přejmenovaného na globální změnu), která bez sebemenšího uzardění nahradila agendu globálního ochlazování.

Vzpomeňme na jaro letošního roku. Klimaalarmisté hlásali, že nastává ohromné sucho, nejstrašnější sucho za posledních 500 let. Nejenže to nebyla pravda, neboť ještě větší sucha než jaká sužovala naší krajinu v několika posledních letech byla v předválečném období, v poválečném období a nebo v 70. letech minulého století, ale ono do toho začalo navíc ještě pršet. Hodně pršet. A pršelo tolik, že vyjma malých oblastí v závětří Krušných hor, v Polabí a na jihu Moravy se zvedla hladina spodních vod k normálu a někde dokonce silně nad normál. Pršelo tolik, že to 500leté "sucho" vyplavovalo domy a z polí splachovalo úrodu…

Příznivci globální změny ovšem nehnuli ani brvou, že jejich předpověď ani tentokráte nevyšla. Téměř vzápětí přišli s tvrzením, že po tomto 500letém suchu, kdy nám pořádně napršelo, přijde ještě větší sucho. Ano, to určitě přijde. Otázkou je ale kdy. Zdali už "fčil" a nebo až za pár měsíců a nebo dokonce až za několik let, během kterých bude hezky pršet. Sucho, ať již nastane dříve či později, zcela určitě zase vystřídá deštivější období. Jenže i tady zůstává otázkou, kdy toto období přijde…

Neplatná skleníková hypotéza

Za tzv. globálním oteplováním mají stát skleníkové plyny. Především oxid uhličitý. Jedná se ale pouze o hypotézu, nazvěme ji skleníkovou hypotézou, kterou řada badatelů zpochybňuje (pozor!, nezaměňovat se skleníkovým efektem, který jakožto fyzikální jev nikdo nezpochybňuje a je trvale platný!). Skleníkovou hypotézu zpochybňuje i řada analýz, např. ledovcových jader. Existuje prý sice ve vědecké obci konsensus se závěry IPCC, avšak konsensus nemá ve vědě co dělat. Důležité jsou vědecké důkazy a replikovatelnost výsledků a ověřitelnost předpovědí.

Od roku 1850 (některé zdroje hovoří že za posledních 100 let) se globální teplota zvedla o 0,74 °C. Nejnižší vzrůst teploty je přitom pozorovatelný v rovníkových oblastech. V našich geografických šířkách činí vzrůst teploty 0,35 až 0,56 °C a v polárních oblastech dokonce 2,1 °C. Za toto období se koncentrace CO₂ v atmosféře zvýšila z původních 280 ppm na dnešních více než 410 ppm. Proto byla přijata ona skleníková hypotéza.

Na změnu klimatu má však vliv nejméně osm dalších faktorů. Jsou to: 1. Milankovičovy cykly. 2. Sluneční aktivita, která se mění v cyklech od 11 až po 2 400 let (a patrně i delších). 3. Kontinentální drift ovlivňující vzdušné i mořské proudy. 4. Termohalinní cirkulace aneb globálně propojené mořské proudy. 5. Tepelné záření z nitra Země aneb geotermální energie, o jejíž stabilitě či změnách v čase nevíme prakticky nic. 6. Aerosoly. 7. Vegetační kryt na souši a mořský plankton. 8. Magnetické pole Země.

Obecně platí, že jednotlivé faktory nepůsobí na klima izolovaně, ale že mohou spolupůsobit a nebo že mezi jednotlivými faktory dokonce dochází k interakci. Jde o velice komplikovaný systém s nelineárními a těžko popsatelnými závislostmi. Klima není neměnné. Naopak je velice dynamické projevující se změnami nejen na časové škále desítek let, ale i stovek a tisíců let a nebo miliónů až desítek miliónů let.

Že je skleníková hypotéza jen hypotézou svědčí rozbor ledového jádra z vrtu Vostok v Antarktidě. V posledních asi 400 000 letech byla maxima či minima křivek koncentrace CO₂ opožděná za extrémy teplot (stanovených na základě pylových analýz a koncentrací izotopů některý prvků ve fosíliích - obvykle kyslíku a uhlíku) o 300 až 600 let. Změna koncentrace CO2 byla vždy důsledkem změny teploty, nikoliv jejich příčinou.

Dokonce ani změny koncentrace CO₂ neprobíhaly vždy podle schématu zvýšení teploty a po něm zvýšení koncentrace CO₂ a nebo snížení teploty a po něm snížení koncentrace CO₂. Z rozboru ledového jádra vrtu Vostok vyplývá, že za posledních 400 000 let došlo ve dvou případech ke vzrůstu CO₂, přestože teplota zůstala konstantní. V jednom případě teplota klesla, ale koncentrace oxidu uhličitého zůstala konstantní a v jednom případě teplota výrazně stoupla, ale koncentrace oxidu uhličitého zůstala po několik tisíciletí neměnná.

Je zřejmé, že tyto klimatické oscilace byly zapříčiněny jinými faktory. Podtrženo a sečteno - v pleistocénu ani holocénu nebyl nalezen jediný případ, kdy byl vzrůst teplot zapříčiněn vzrůstem obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Ba právě naopak. Byly zjištěny klimatické oscilace, které dokonce probíhaly proti působení skleníkového efektu…