Hřebenovka Oravské Magury

Mohutný horský val Oravské Magury se táhne v délce několika desítek kilometrů centrální částí Oravy a ačkoliv se nejedná zdaleka o nejvyšší pohoří v kraji, svou polohou a relativně stálou nadmořskou výškou slibuje atraktivní středně náročné putování s bohatými výhledy na okolní mnohem známější hory. Horninové podloží z flyšových pískovců se odráží v měkkém a oblém reliéfu s mírnými výškovými rozdíly na hlavním hřebeni, který však do sousedních kotlin spadá docela strmě.

Oravská Magura se skládá ze tří hlavních částí. Nejdivočejší a nejrozlehlejší úsek představuje na západě oblast Paráče (1 325 m n.m), nejvíce navštěvovaná je úzká část hřebene kolem Kubínské hole s nejvyšším vrcholem pohoří Minčolem (1 396 m n.m) a na ni navazuje za sedlem Príslop nejnižší a opět opomíjený podcelek Budín (1 222 m n.m), který se končí až u Oravské přehrady.

Podle symbolů v mapě je hřeben údajně sjízdný i na lyžích, ale po zkušenostech ze slovenských hor, kde si člověk většinou musí stopu sám prorazit, jsme toto pohoří navštívili v letním období.

Přechod hřebene Oravské Magury jsme spojili s naším putováním okolo polské hranice, a tak máme za sebou dva týdny vandrování přes Slezské a Oravské Beskydy. Po jednodenním odpočinku u Oravské přehrady, kde jsme hlavně doplňovali zásoby, jsme se rozhodli zdolat pohoří po červené značce. Za start jsme si zvolili Trstenou, kam zajíždí i vlak.

Prvním kopcem na trase je mimo hlavní hřeben ležící Uhlisko (860 m n.m). Na zalesněném vrcholku je jen vysílač, ale sestup k hrázi Oravské přehrady se nám odměnil nádherným výhledem. Z rozlehlýc luk máme přehradu jako na dlani. Z její obrovské plochy vidíme jen část okolo Slanického ostrova. Přehrada pokračuje vpravo zatopeným údolím Čierne Oravy až k hranicím Polska. Tamní podmáčené lesy jsou prý domovem losů. Vlevo od přehrady se zvedají výběžky Oravské Magury, v dálce za přehradou je vidět Pilsko a Babí hora.

Přes betonovou hráz přehrady přecházíme na druhou stranu údolí řeky Oravy a po červené jdeme k ústí potoka Zadní Kriváň. Tady začíná stoupání na hřeben Oravské Magury. Značení je nepřehledné a raději se držíme elektrického vedení. V sedle za Ostrým vrchem je pěkné odpočívadlo a kaplička.

Výstup na hlavní hřeben už máme téměř za sebou a stačí nám ještě vyjít na Magurku (1 107 m n.m), na kterou vede od Slanické Osady dokonce asfaltka. My horu zdoláváme turisticky po horské pěšině a na vrcholku nás vítá zděný vysílač obehnaný plotem, džungle maliní a nulový výhled. Raději jdeme odtud někam dál. Hřeben střídavě klesá a stoupá a občas křížíme i horskou louku. Panuje vedro, ale tady v lesích je příjemný stín.

Také nejvyšší horu této části pohoří Budín ukrývá les, ale kromě svatého obrázku jsme tu našli i rafinovaně schovaný vrcholový sešit. Byl ukryt v přihrádce pod obrazem. Podle záznamů tu snad nikdo nechodí, jsou tu tak čtyři zápisy do měsíce a přes zimu se tu zapisuje pouze jeden a ten samý nadšený běžkař. Dalším zpestřením je zarůstající louka pod Budínem II, ale úplně nejkrásnější jsou pastviny na Babínské holi.

Rozhodli jsme se, že tu přenocujeme. Protože hodně fouká, stavíme stan pod hřebenem u okraje lesa a oheň zapalujeme v plechovém bačově přístřešku, kde je jednak ohniště a také tu tak nefouká. Snáší se jasná horská noc a nebe je plné hvězd.

Následující den pokračujeme až k rozcestí Javorová, kde odbočuje do údolí Oravy modrá značka a vede ke známému Oravskému hradu. Ten si nenecháme ujít a poblíž rozcestí maskujeme naše těžké batohy, protože kdo by se s nimi tahal. Sestup po pěkných horských loukách nám rámuje Velký Choč a Kubínská hoľa.

Je teprve polovina srpna, ale tady už kvetou ocúny, poslové podzimu. Jejich nádherné růžové květy tu vykvétají v celých houfech. Dole v Oravském Podzámku doplňujeme kalorie haluškami a pivem, zašli jsme se kouknout i na Oravský hrad. Mezitím se nebe zatáhlo bouřkovými mraky a sotva jsme hrad opustili, spustil se liják a z hřebene Oravské Magury se ozývá burácení hromů. Řádění živlů jsme přečkali ve velkém pivním stanu a nechce se nám ani pomyslet, jak teď vypadají naše batohy překryté na hřebeni jen vetchou celtou.

Když bouřka odtáhla k Tatrám, opouštíme předražené turistické středisko a těšíme se zase na opuštěnou horskou krajinu. Batohy jsme našli promoklé a není opravdu příjemné nosit na zádech mokrou houbu. Podle hromad krup i pod stromy tu musela být hotová průtrž mračen.

Spěcháme po hřebeni dál do sedla Príslop a těšíme se na hospodu a na něco dobrého. Na podvečerních loukách na Polaně okukujeme plantáže přerostlých bedel, pasoucí se srnky a nechybí ani posed s myslivcem. Najednou je slyšet výstřel, ještěže nepatřil nám.

Přes Príslop prochází silnice do Námestova a z hospody se vyklubal nóbl podnik. Plyšová sedadla a koberce neladí s naší vizáží a ani personál se na nás nedívá zrovna příjemně. Otráveně jdeme raději dál a čeká nás náročný výstup na Príslop a pak už volněji po hřebeni na Jaloviarky. Vedle pěkné chatky na loučce u pramene pitné vody dnes táboříme. Zavrtali jsme se do navlhlých spacáků a tvrdě usínáme.

Následující den je kopií předešlého. Od rána pálí Slunce a my za chvilku přicházíme k okraji rozsáhlých holí. Čeká nás putování po loukách plných kvetoucích trsů hořců a obsypaných keříčků borůvek s výhledy do kraje. Míjíme další pramen a značka vede přes zalesněný Čierny vrch na holý hřeben Kubínské hole.

Panoramatický výhled na zubaté Chočské vrchy a Západní Tatry a táhlé kopce Skorušiny a Oravské Magury doplňují i vzdálené Nízké Tatry a Velká a Malá Fatra. V sedle mezi Minčolem a Kubínskou hoľou se ochlazujeme u pramene, který je podchycen a zásobuje nedalekou horskou chatu.

Jdeme tam zkusit štěstí. Panuje tu mrtvá letní sezóna a v chatě je pusto. Když si nás chatařka konečně všimla, nabídla nám předraženou minerálku a pivo a k jídlu smažák. Hlad zvítězil, a tak slovenské koruny putují do cizí kapsy. Zatím dorazili na chatu cyklisté z Polska a vydatně se nalévají pivem, jehož cena dosáhla skoro na polskou úroveň, takže jim to narozdíl od nás ani nepřijde drahé. My dáváme přednost přírodní kvalitě a láhve doplňujeme vodou z pramene v sedle pod Minčolem.

Po červené odtud stoupáme kolem vleků pokořit krále Oravské Magury - Minčol (1 394 m n.m). Ten nám učaroval. Kolem vrcholku roste parádní prales plný pokroucených smrků a jeřabin, které porůstají lišejníky a mechy, a všude je po pás vysoké kapradí. Neznačenou stezkou sestupujeme severním svahem divokou smrčinou do sedla, kde jsme se napojili na modrou značku, která Minčol jen traverzovala.

Další výhled směrem do Oravské kotliny nám přichystala Vasiľovská hoľa. Nebe se zase zatáhlo a v mracích opět povážlivě hřmí. Za chvilku už padají první těžké kapky a my poučeni včerejší bouřkou raději stavíme stan, kdyby se snad mělo opakovat včerejší divadlo. Vždyť ještě dneska jsme nacházeli ve stínu neroztáté hromádky krup. Několikrát ještě zahrozil hrom, trochu zapršelo, ale to hlavní se tentokrát hnalo přes Malou Fatru. Ochladilo se, pročistil se i vzduch a my míříme na výhledový Malý Minčol, abychom toho využili.

Sluneční paprsky vykreslují ostré hřebeny Malé Fatry s Rozsutcem, vidět je i na Kubínskou hoľu. Poslední výhledy nám nabídl Príslopec, kde se hřeben stáčí ostře na západ k Paráči. Zdá se, že tato část Oravské Magury je nejméně dostupná, turistická pěšina je téměř nechozená a mizí v porostech kapradin a borůvčí. Masív Paráče (1 325 m n.m) se rozebíhá paprsčitě do několika hřebenů a bez značky by se tu dost těžce držel v hustém lese směr. Tento odlehlý kout přírody je úplné eldorádo jelenů, medvědů a vlků a to nás nejdivočejší úsek trasy ještě čeká.

Konečně se před námi objevila tabulka označující začátek pralesní rezervace. Turistická značka sice Paráč zleva traverzuje, ale k vrcholku stoupá pěšinka. Jméno hory by mělo ve valašském nářečí označovat vypálené místo v lese, ale tady je jen hustý les jako na Minčolu. Některé padlé stromy nevydržely vichřice a sníh a mezerami teď probleskuje nedaleký Velký Rozsutec.

Líbí se nám tu, jenže se blíží noc a zdejší terén je k táboření zcela nevhodný. Utábořili jsme se až za sedlem Hoľa a čeká nás další tichá noc. Libujeme si, že i když v sousedící Malé Fatře pochodují houfy turistů, my jsme tu nenarazili na jediného. K večeři vaříme polévku, kterou vylepšujeme hřiby, pro které se stačí jen natáhnout.

Ráno jdeme k rozcestí pod Okrúhlicou, kde se k modré hřebenovce připojuje zelená značka z Oravské Lesné. Oravská Magura končí na nedaleké Javorince a hřeben modré značky přechází volně do Kysucké vrchoviny. Zde má návštěvník možnost volby kam dál. Nabízí se sestup po zelené z Javorinky do Zázrivé a zde přechod pohoří ukončit.

Nám ale zbývá ještě několik volných dnů a láká nás kromě Kysucké vrchoviny malebné okolí Oravské Lesné. Proto pokračujeme ze sedla pod Okrúhlicou po zelené značce. Hřeben, který sleduje, nás nezklamal, lesní úseky se střídaly s horskými loukami a že je tu doma i medvěd, dokazovaly jeho zřetelné stopy v rozměklém jílu. Vydařené putování po Oravské Maguře jsme nakonec symbolicky završili v krčmě v Oravské Lesné.

Info

Hřeben Oravské Magury je zachycen na následujících turistických mapách: Kysucké Beskydy č. 101, Oravské Beskydy č. 102 a Chočské vrchy č. 111 VKÚ Harmanec.