Od přehrady k přehradě, turistika v časném jaru na Seči

Z parkoviště se pustím rovnou k plážím přehrady, která byla vystavěna mezi skalnatými vrchy se zříceninami hradů Oheb a Vildštejn v letech 1924 - 1935. Vzniklo tak jezero dlouhé šest a půl kilometru a hluboké místy až třicet metrů. Nádrž dnes slouží k vodohospodářským, energetickým i rekreačním účelům a je zdrojem pitné vody. V okolí je ostatně zajímavých míst plno, rozhodně ne na jeden výlet, možná spíš na týden, protože všechno se stihnout fakt nedá. Rybníky i přehrady, skalní rokle, lomy, staré vápenky, zříceniny, starobylé památné stromy…

Žlutá značka kopírující okraj nádrže míjí kemp, v němž se už se začátkem dubna a prvními slunečními paprsky zabydleli skalní nadšenci s obytnými auty a přívěsy. O kousek dál je na opačné straně přehrady viditelná věž zříceniny hradu Oheb. Z tohoto rozsáhlejšího hradu se dochovalo podstatně více než z Vildštejna.

Oheb vznikl v druhé polovině 14. století na ostrohu v ohybu řeky Chrudimky - kdysi se jí říkávalo Kamenice, anebo také Ohebka podle prudké změny toku řeky - a ze tří stran byl chráněn strmými svahy. Dnes je ze skalních vyhlídek u zříceniny neopakovatelný výhled na vodní hladinu, stejně tak ale i obráceně z hladiny na skály a věž při plavbě na loďce.

Žlutá značka mě vede chatovou oblastí a pak kousek po silnici, než ji vystřídá červená. Ještě kousek jdu po silnici, u rozcestí Javorka uhnu doprava do lesa a před hájovnou pak na modrou značku směřující do nedaleké Běstviny. Jak první mi padne do očí dominanta kostela svatého Jana Křtitele na malé vyvýšenině. Zajímavý je také bývalý zámek, před kterým roste čtyřicet metrů vysoký platan s obvodem kmene asi 550 centimetrů.

Naproti přes silnici se vypíná šestiboká kaple svatého Jana Nepomuckého, zřejmě z roku 1720 ve stylu barokní gotiky, která byla dříve připisována staviteli Janu Blažeji Santininu-Aichlovi. Pak se ale odborníci přiklonili spíše k názoru, že autorství náleží některému z jeho žáků či napodobitelů, neb Santini by neměl šanci všechno to, co je mu přisuzováno, za celý svůj život stihnout, i kdyby projektoval dnem i nocí… Z Běstviny se kolem Zástodolního a Hlubošského rybníka vydám ke tři kilometry vzdálené Pařížovské přehradě.

Retenční nádrž na řece Doubravě stavělo na pět set dělníků v letech 1910 až 1913, přičemž hlavním důvodem byla ochrana okolí před povodněmi. Pařížovská přehrada s hrází z lomového kamene a atraktivními věžičkami je coby technická památka rovněž fotogenickou atrakcí pro turisty. Hráz je přístupná přes vstupní bránu objektu Povodí Vltavy - branka obvykle bývá odemknutá. A poblíž hráze našel své místo i původní 1,5 tuny vážící litinový šoupátkový uzávěr z obtokové štoly, který vyrobily Vítkovické železárny v roce 1912. Podobných šoupátek bylo tehdy na přehradě nainstalováno celkem deset.

Pařížovská přehrada neláká jen turisty milující klid, ale také rybáře. Ti vydrželi u "louže" vody, která z malé přehrady zbyla, například i v létě roku 2018, kdy se vyschlá nádrž s rozpraskaným dnem stala atraktivním cílem pro provozování netradiční turistiky po přehradním dně.

Když se dostatečně pokochám výhledem, vydám se po žluté značce do Pařížova a pak dále - po pravé straně se otevírají vyhlídky na pás Železných hor včetně zříceniny hradu Lichnice nad Třemošnicí. Hrad byl založen kolem roku 1250 Smilem ze Žitavy, jeho majitelé se v dalších letech střídali a v roce 1649 bylo sídlo pobořeno z rozkazu císaře Ferdinanda III. Aktuálně od dubna 2017 láká návštěvníky desetimetrová kovová konstrukce s plošinou, jež stojí vedle torza věže v místě, kde do roku 1997 bývala původní vyhlídka. V sezóně se dá zavítat nejen na věž, ale i do dalších částí zříceniny.

Cesta klesá k řece Doubravě, jejíž kamenité údolí s četnými bílými balvany obdivované dříve malíři a dnes fotografy značka kopíruje k rozcestníku Pod Luhy, a dál míří do Třemošnice. Tam se proplete přes centrum a kolem zámku vystoupá k lesní kapli svatého Jana. Vyměním ji za červenou a podél luk a pastvin procházím okrajem přírodní památky Kaňkovy hory s rozsáhlými bukovými lesy až ke Kubíkovým bukům. Stojí tam i relativně rozměrný přístřešek včetně ohniště. Momentálně ho ale nepotřebuji, navíc čas pokročil, takže zamířím přes Javorku k přehradě pro auto.

U vody je v podvečer lepší světlo na focení než ráno a také výrazně tepleji, takže se tam zdržím. Spát plánuji jinde, tudíž projíždím a objíždím Seč po silnici, kudy jsem dnes už dvakrát procházela, a zastavuji na lesním plácku se složenými kládami před nedalekou vesničkou Zbohov. Už jsem tam párkrát nocovala - podle počasí buď v autě, anebo nedaleko na rozhraní louky a lesa, kde jsou navíc ideální podmínky pro sledování západu Slunce i pasoucích se srnek.

Vzhledem k tomu, že v noci má mrznout a já do auta ke stabilnímu "univerzálnímu" opět zapomněla přihodit zimní spacák, nebudu to hrotit a po večerním "televizním" programu v podobě zapadajícího slunce se spořádaně odeberu na kutě do auta. Konečně, místní srnky byly natolik zvědavé, že časně zrána přišly skoro až k němu.