Přechod po stopách zlatokopů přes legendární Chilkootský průsmyk

Zlatá horečka na soutoku řek Yukon a Klondike

"Tak kampak se chystáte?" překvapil jsem českou otázkou dva chlapíky vyplňující lejstra pro udělení povolení k přechodu Chilkootského průsmyku. "No nazdar, vodkuď ste?" Jako obvykle v podobných případech v Americe následovalo rychlé seznámení a výměna informací o svých cestách. Ukázalo se, že krajani jsou Plzeňáci, že jsou to inženýři od lesů, že přiletěli do Anchorage na Aljašce a že dělají okruh po Aljašce a Yukonu. Samozřejmě nemohou vynechat přechod slavného Chilkootského průsmyku.

Úvodní otázka byla pochopitelně formální, protože sem, do rangerské stanice ve Skagway přichází každý s jediným úmyslem - získat povolení k přechodu Chilkootského průsmyku. Ze stejného důvodu tady byla naše sedmičlenná skupina zastupující Sedlčany, Benešov a Tábor. Když za mnou zaznělo nezaměnitelné české "Těbuch, odkud ste?" a uviděl jsem další dva české kluky, bylo jasné, že legendární průsmyk zlatokopů zažije zítra velkou českou invazi.

Bylo krátce po jedné odpoledne, kdy se začíná vydávat omezený počet povolení k zahájení přechodu a nás tu bylo jedenáct Čechů. Na druhém konci světa. V aljašské Skagway… Když se potom ještě objevili čtyři Rakušani, uznali jsme je, vzhledem k naší dlouhé společné historii, také za krajany a bylo nás patnáct. "Uvidíme se pozdějc!" Rozloučili jsme se a odjeli do devět mil vzdáleného kempu Dyea, odkud ráno vyrazíme.

Zlato! Zlato!

George Carmacks, který v roce 1896 se svými dvěma indiánskými přáteli našel zlato na Zaječím potoku (později přejmenovaném na Bonanzu), netušil, že odstartoval největší zlatou horečku v dějinách lidstva a že jeho nález změní vývoj kanadské provincie Yukon a pozvedne přešlapující americkou ekonomiku.

Cesta do Dawson City byla pro zlatokopy strastiplná. Nejprve se museli velkou zaoceánskou lodí dostat do přístavu Skagway na jižním cípu Aljašky. Potom během kruté severské zimy několikrát přejít Chilkootský průsmyk a přenosit povinné vybavení, aby se po rozmrznutí ledů vydali na většinou svépomocí vyrobených plavidlech na stovky mil dlouhou plavbu po řece Yukon až k soutoku s Klondikem. Tam na ně čekalo zlato. Na některé z těch, co přežili a dostali se až sem.

Houbový guláš v Ovčím kempu

My jsme to měli mnohem jednodušší. Do Skagway jsme přijeli po souši autem z Britské Kolumbie (jihozápadní část Kanady) a chtěli jsme uskutečnit jen první část zlatokopecké pouti - přechod Chilkootského průsmyku. Navíc v létě, samozřejmě jen jednou a pouze s báglem, který obsahoval vybavení na několikadenní život v divočině. Zlatokopové museli přes průsmyk přenést jednu tunu přesně určeného nákladu dostačujícího na rok života, jinak je kanadská jízdní policie nepustila na své území.

Počasí nám přálo a protože na severu je letní den hodně dlouhý, ani jsme nespěchali, abychom vyrazili na cestu včas. Nebyl důvod. Vzhledem k účasti žen a dětí v naší skupině jsme zaregistrovali přechod s využitím noclehů ve třech tábořištích cestou a tudíž tempo bude pohodové. Třiapadesát kilometrů k Bennettovu jezeru, kde přechod končí, vypadá celkem nenápadně, ale stoupání na 1 140 metrů vysoký průsmyk začíná na nule u zátoky moře a horské podmínky zde vzhledem k severské poloze odpovídají mnohem větší výšce.

"Já se z toho zblázním!" lamentoval Venca. "Copak se ti přihodilo," staral jsem se, očekávaje nějaké problémy. "No vidíš je, jak tam seděj a smějou se nám," ukazoval rozčileně na skupinku pravých hřibů dva metry od nás. Začal jsem se smát. Houby nás tady trýzní všechny, protože jich je tu strašná spousta, nikdo je nesbírá a vesměs jde o krásně narostlé kousky.

Předevčírem jsme si dělali smaženici ve Vlčím kempu u Whitehorsu (hlavní město Yukonu), ale tady při přechodu průsmyku se můžeme jen smutně koukat, protože na nějaké vyváření nejsme vybaveni. Jakub to asi dvě hodiny před Sheep Camp, kde strávíme dnešní noc, psychicky neunesl a vzal jeden exemplární kousek. Do polévky. Pak ho celou dobu opatroval a od záměru vzít další jsem ho musel několikrát důkladně zrazovat, protože ten co nesl bude sám o sobě stačit do polévky pro celý tábor. Z houbové polévky se pak stalo něco jako houbový guláš.

V zimě je to tvrdé

Ráno vyrážíme opět později. Tentokrát proto, že Bohouš, nejstarší člen naší výpravy se šesti křížky na krku má nějaké zdravotní potíže. Vychází dlouho před námi, abychom na něj někde narazili, kdyby nemohl dál. Vybělené kosti a zrezivělé zbytky nářadí zlatokopů vytvářejí kolorit pro pohled do strmě se zvedající vrcholové části průsmyku. Klobouk dolů, musela to být tenkrát v zimě makačka. V zimě klesají teploty až 40 stupňů pod nulu a bývá tu i přes pět metrů sněhu.

Ve sněhové lavině blízko Sheep Camp zemřelo 3. dubna 1898 šedesát zlatokopů. Jsou pohřbeni v lese u bývalého města Dyea.

"S Bobem to vzalo rychlej konec," děláme si legraci, když obhlížíme z kterého zvířete kosti jsou. Ve skutečnosti pozorujeme našeho "dědka" asi kilometr před námi, jak se pomalu, ale jistě blíží k výškovému vrcholu trasy. Pak ho ale ještě čeká v následujících dvou dnech sedmadvacet kilometrů k jezeru Bennett a odtud asi 10 km podél původní železnice k silnici.

Osud je někdy žertéř. Do Happy Camp nakonec dorážím poslední já s Vencou. Ten se mě ujal, když se ozvalo staré zranění kotníku. Rychle jsme ve větru postavili stan a pak, právě pro ten vítr, uvnitř stanu vařili polévku. Když smůla, tak ať to stojí za to. Část obsahu ešusu jsme rozlili ve stanu. "Už abych byl zalezlej ve spacáku," pomyslel jsem si a jal se intenzivně čistit podlážku, větrat a vůbec se snažit dostat veškerý zápach po polévce pryč, poněvadž něco takového je nejlepší návnadou pro medvěda. Zakončit dnešní den v medvědím žaludku jsem rozhodně nechtěl.

Přešli jsme Chilkoot

Nazítří jsme vyrazili opět poslední a brzo předhonili Evu s dětmi i "dědka" a potkávali se jen při borůvkových hodech. Dost času, jak jinak v takové nádheře, jsme věnovali výhledům a zastávkám na historicky významných místech stezky, kde zlatokopecká horečka zapsala nějakou tu kapitolku. Opět den, jako když vymaluje.

Jakub se po provazovém mostě vrací z místa, kde bývala osada Canyon City. V květnu 1898 zde při přechodu sedla Chilkoot pobývalo až 1 500 lidí. Městečko mělo hotely, restaurace, poštu, doktora… Dnes zde není nic, jen jakási kovová tuba připomíná nákladní lanovku, která byla v provozu velmi krátce. Zlatokopové začali totiž využívat železnici přes White Pass.

U jezera Bare Loon jsme se rozdělili. S Jakubem jsme se vydali k silnici nazývané Klondike (na severu mají cesty jména) po níž jsme se potřebovali dostat stopem zpět do kempu v Dyea pro auto. Ostatní směřovali k Bennettovu jezeru, aby dokončili přechod celé stezky a nazítří jsme se měli setkat u silnice tam, kde ji protíná původní železnice vedoucí přes White Pass kolem Bennettova až do Whitehorse.

Když jsme vypadli z dodávky, což bylo třetí stopnuté auto, padesát metrů před naším trailerem v kempu, těžší o půl kila psích chlupů od bílého huňáče, který se vezl s námi, měli jsme zrovna ten správný hlad, abychom slupli pár hot dogů. Praskot dřeva v ohni dotvářel příjemnou atmosféru slastné únavy. Přešli jsme Chilkootský průsmyk.