Po více jak čtyřiadvacetihodinové cestě z Guayánské vysočiny na druhém konci Venezuely nás již za tmy přivítala Mérida, jediné horské město Venezuely a správní středisko stejnojmenného venezuelského státu. Město Mérida se rozkládá na říční terase mezi dvěma horskými řekami v nadmořské výšce kolem 1 600 metrů v hlubokém andském údolí.

Andy, které vstupují na území Venezuely ze sousední Kolumbie, zde netvoří pouze jedno horské pásmo, nýbrž dva paralelní horské hřebeny táhnoucí se z Kolumbie severovýchodním směrem. Jižní hřeben kulminuje ve skupině Sierra Nevada de Mérida s několika štíty pokrytými malými ledovci.

Přímo nad městem se vypíná nejvyšší venezuelský vrchol Pico Bolívar (5 007 m) a nedaleko další, téměř pětitisícové štíty jako Pico Humboldt (4 942 m) a Pico Bompland (4 883 m). Celá tato oblast byla vyhlášena národním parkem Sierra Nevada. Severní hřeben je poněkud nižší, dosahuje průměrné výšky 3 500 metrů.

Probouzíme se do krásného slunečného rána a z Plaza Bolívar, centra Méridy, obdivujeme nádherné horské panorama kolem. Exotičnost panoramatu dotvářejí vysoké palmy rostoucí kolem Plaza Bolívar. Navštěvujeme údolní stanici nejvyšší a nejdelší kabinové lanovky světa postavené Francouzi v roce 1958, která vede z Méridy do blízkosti nejvyššího štítu na Pico Espejo do výšky 4 765 metrů. Na délce 12,6 km překonává lanovka ve čtyřech úsecích výškový rozdíl 3 188 metrů.

Protentokrát odoláváme pokušení vyjet lanovkou a pomalu se vracíme z dopolední procházky městem zpět do našeho hotelu, abychom se připravili na několikadenní trek nejvyššími partiemi Sierry Nevady de Mérida. Město samotné na nás zapůsobilo velmi dobře, ve srovnání s ostatními velkými venezuelskými městy je mnohem klidnější, upravenější a bezpečnější. Působí zde druhá nejstarší univerzita v zemi založena v roce 1785, a tak představuje Mérida kulturní a vzdělanostní centrum Venezuely.

Díky rozvíjející se horské turistice se město stává významným turistickým centrem s rostoucím počtem zahraničních návštěvníků. Příjemnou atmosféru města dotváří i pro Evropana velmi příjemné klima bez úmorných tropických veder s průměrnou roční teplotou 19 °C. Nyní je začátek března, konec zimního, což zde znamená suššího období. Je to nejvhodnější doba pro vysokohorskou turistiku, protože zejména v letním období vydatné srážky, v nejvyšších polohách i sněhové, znemožňují pobyt v horách.

V poledne přijíždějí před náš hotýlek dvě terénní Toyoty, které nás mají přepravit do Los Nevados, vesnice vysoko v horách Sierry Nevady, kde příští den zahájíme naše pěší putování. Batohy s mačkami, lanem, stravou na celou dobu pobytu a nutným vybavením na stanování v horách řidiči přivazují na střechy aut a my, rozděleni na dvě skupiny, nastupujeme dovnitř.

Jede s námi i Carlos, indiánský průvodce, kterého nám správa národního parku přidělila. Při vícedenním pobytu uvnitř národního parku je také nutno zaplatit na správě parku poplatek.

Vyjíždíme z Méridy a hned začínáme stoupat po úzké asfaltové silničce vedené v příkré stráni. Cesta do Los Nevados je dlouhá asi 60 km a ani se nám nechce věřit, že bude trvat čtyři až pět hodin, jak tvrdili naši řidiči.

Než se silnice zatočí do bočního údolí na chvíli zastavujeme. Pod sebou vidíme jako na dlani Méridu obklopenou ze všech stran horami, teď už zčásti zakrytými mraky. Pokračujeme v jízdě a krátce nato asfalt končí a my jsme teprve teď pochopili, proč bude cesta trvat tak dlouho. Jedeme krokem po úzké nezpevněné cestě vinoucí se po strmém úbočí několik set metrů nad hlubokým údolím, ostré zatáčky projíždíme teprve po několikerém couvání, v jiných nám pod koly ujíždí kamení do propasti pod námi, prudká stoupání zdoláváme na redukovanou jedničku s náhonem na všechny čtyři.

V jednom místě byla polovina cesty stržena do údolí a tak vystupujeme a přecházíme tento úsek pěšky. Asi půl hodiny potom čekáme, než několik místních mužů provizorně cestu opraví tak, aby naše prázdné Toyoty mohly projet. Zaprášeni a s velkou úlevou vystupujeme téměř po pěti hodinách na návsi v Los Nevados.

Los Nevados je malá indiánská osada (pueblo) v horách ve výšce asi 2 700 metrů, kde jedinou obživou bylo pastevectví. Dnes je stále více obyvatel zapojeno do turistického ruchu. Svá obydlí nabízejí k přenocování turistům a muži slouží jako průvodci. Také my nacházíme ubytování slušného standartu u jedné místní rodiny.

Ráno opouštíme Los Nevados, prudkým výstupem dosahujeme výšky kolem 3 000 metrů a dostáváme se tak do oblasti páramos, zvláštních andských horských luk nebo vřesovišť pokrývající úbočí hor asi od 3 000 metrů až po věčný sníh a led. Nejtypičtější rostlinou páramos je frailejón (lat. Espeletia), česky zvaná klejovka.

Klejovek je asi 300 druhů, přičemž rostou pouze v horských oblastech Venezuely, Kolumbie a Ekvádoru. Jsou přizpůsobeny extrémním klimatickým podmínkám, které v těchto oblastech panují. Musí snášet jak ostré tropické slunce přes den tak noční mrazíky. Zvláště krásné jsou v listopadu a prosinci, kdy kvetou pěknými žlutými květy.

Ve venezuelských Andách lze nalézt několik rozdílných klimatických a vegetačních pásem. Většinu vláhy přinášejí větry od severozápadu, od Karibského moře. Znamená to, že severní a severozápadní návětrné svahy jsou pokryty bujnou tropickou vegetací, až do výšky 3 000 metrů roste horský mlžný prales, který přechází v bambusovou džungli a ještě výše v páramos. Sněžná čára je velmi vysoko, 4 800 - 4 900 metrů.

Nejvíce srážek zachytí severněji ležící hřeben Sierra de la Culata, který je prakticky celý pokrytý mlžným pralesem, zatímco jižní strana Sierry Nevady je zejména v nižších polohách velmi suchá se sporou vegetací představovanou někde pouze kaktusy.

Po celodenním náročném pochodu ve vysokohorském terénu sestupujeme do údolí Valle del Indio a v jeho horní části stavíme stany. Rychlý soumrak doprovázený prudkým ochlazením nás zahání brzy do stanů. Příští den bude ještě náročnější, měli bychom přejít na severní stranu hlavního hřebene přes sedlo Suerro ve výši 4 400 metrů.

Noční mrazík jsme přečkali v teple svých spacáků a slunce, které rychle stoupá po modré obloze slibuje krásný den. Brzy přicházíme do závěru údolí a začínáme stoupat po úbočí hlavního hřebene. Po levé straně se objevuje Pico Bolívar a vpravo ostrý vrchol Pico Bompland. Procházíme vysokoandským páramos, mohutné klejovky, některé vysoké až 2 metry tvoří místy téměř neprostupné koberce.

Skalnatým žlebem dosahujeme v poledne sedla Suero. Otevřel se nám úchvatný pohled, objevil se i druhý nejvyšší venezuelský vrchol Pico Humboldt pokrytý největším zdejším ledovcem glaciar de La Corona. V dolině pod námi vidíme dvě horská jezera, menší Laguna el Suero je napájené vodou přímo z blízkého ledovce a níže leží větší Laguna Verde. Dlouze sedíme a všemi smysly se snažíme zachytit co nejvíce z nádherné atmosféry, která je kolem nás. Posléze scházíme skalnatým úbočím na druhou stranu hřebene a u jezera Suero stavíme stany.

Ráno vstáváme ještě za hluboké tmy, voda kolem nás je pokryta ledovým škraloupem, teplota je odhadem 5 °C pod nulou. V pět hodin vyrážíme pouze na lehko zdolat Pico Humboldt. Výstupová trasa vede nejdříve kolem jezera a potom po skalních plotnách podél potoka vytékajícího z výše ležícího ledovce.

Skalní plotny jsou však silně namrzlé a tak na chvíli přerušujeme výstup a čekáme až se rozední, což je v rovníkových oblastech něco po šesté hodině, abychom viděli pořádně na cestu. Ledovec přecházíme již za plného slunečního svitu a pak nám již zbývá necelých sto výškových metrů na vrchol.

Nádherné počasí s dalekou viditelností umocnilo krásný pocit ze zdolání vrcholu. Hory všude kolem nás, doliny zahalené v oparu nebo nízké oblačnosti a směrem na jih splývají s mraky 200 kilometrů vzdálené ledovce kolumbijských And. Odpočíváme a snažíme se uchovat v paměti neopakovatelné panoráma kolem nás.

Sestupujeme stejnou cestou a v poledne jsme již opět v našem tábořišti u jezera. Balíme stany a zahajujeme dvoudenní sestup zpět do Méridy. Procházíme kolem jezera Verde, které leží na severní straně Pico Humboldt. Teprve dole v údolí se dovídáme, že před dvěma lety se utrhl velký kus ledovce visícího vysoko nad jezerem a jeho pád do jezera vyvolal velkou vodní vlnu, která se přehnala údolím až do osady La Mucuy a způsobila tam značné škody.

Na hranici páramos a bambusové džungle přicházíme k jezeru Coromoto, kde jsme plánovali nocleh. Vhodné místo je však obsazeno jinou skupinkou turistů a tak pokračujeme ještě kousek dále a na malé planince, již na kraji mlžného pralesa, stavíme stany.

Probouzíme se opět do překrásného rána, již posledního v horách Sierry Nevady. Nedá nám to, abychom se alespoň pohledem nerozloučili s těmito horami, a tak se nalehko vracíme k jezeru Coromoto, kde se nám znovu objevil pohled na Pico Humboldt zářící svým ledovcem v dopoledním slunci.

Celá cesta dolů do osady La Mucuy vede mlžný pralesem a my máme možnost sledovat jeho proměny s měnící se nadmořskou výškou. Všichni jsme nadšeni bohatostí rostlinných forem, každou chvíli stojíme a obdivujeme jednotlivé rostliny, květy, stromové kapradiny či mohutné stromy porostlé na kůře a větvích broméliemi a dalšími epifyty. I když není zrovna nejvhodnější období, přesto nacházíme celý trs malých, ale rozkvetlých orchidejí.

Cesta mlžným pralesem uběhla bohužel příliš rychle, asi bychom vydrželi déle pozorovat tuto pro nás exotickou rostlinnou říši, ale před námi se objevují první stavení osady La Mucuy a to znamená návrat do civilizace. V Mucuy sídlí správa národního parku a zde nás také podle domluvy čekají naši dva řidiči se svými Toyotami, aby nás odvezli do několik kilometrů vzdálené Méridy. Odpolední oblačnost zahalila andské vrcholy a nám zůstávají pouze krásné vzpomínky na několik dní strávených v těchto horách.