Trek z Pomezek do Liberce, přechod přes Krkonoše a Jizerské hory

Hřebenové přechody českých hor

Stejně jako loni, kdy se nám vydařil přechod Lužických hor a Ještědského hřbetu, jsme se s manželkou rozhodli strávit týden z naší dovolené v českých horách. Už tenkrát, když jsme ukončili naše putování v Liberci, jsme rozhodli o cíli pro letošní rok - Jizerky a Krkonoše. Nechci trápit manželky problémové koleno a tak tentokrát plánuji opravdu oddechový týden, kde bude čas posedět, opalovat se, sbírat borůvky atd.

Po pečlivé přípravě a zajištění ubytování na chatách (většinou přes internet) opouštíme v neděli v půl deváté ráno Teplice. Nejprve vlakem do Poděbrad, kde přestupujeme na autobus z Prahy směr Svoboda nad Úpou a po přestupu v Horním Maršově stojíme už ve 14 hodin před Pomezními boudami. Manželka si sbírá první razítka do vandrbuchu, já se kochám výhledy na vysluněné krkonošské stráně nad Malou Úpou. Předpověď počasí je špatná, a tak se modlím, aby nevyšla a toto nebyly naše poslední výhledy.

Podle plánu máme dnes před sebou jen 4 km a tak se šouráme po červené Cestě česko-polského přátelství na chatu Jelenka. Po čtyřech volných dnech, kdy prý praskala ve švech, se v restauraci cpe jen pár výletníků borůvkovými knedlíky a palačinkami. Nápad začít náš přechod až v neděli odpoledne, kdy hlavní nápor turistů opadne se ukazuje jako šťastný.

Ubytováváme se a řešíme dilema, zda jít do borůvkových hodů či ven. Vítězí manželky argument, že takové počasí už mít nemusíme a tak po pivku vyrážíme bez batohů směr Sněžka. Teplý večer se zapadajícím Sluncem a úchvatnými výhledy stál opravdu za to. Vůbec se nám nechce zpátky.

Po návratu nám vstřícná a ochotná obsluha nabízí i přes již oficiálně zavřenou kuchyň borůvkové knedlíky. Zůstáváme ale jen u pivka a kafe a dojíždíme naše zásoby z cesty. Je krásná jasná noc, která plynule přechází ve svítání a tak si nenechávám ujít focení východu Slunce. Pak zalézám a tvrdě usínám. Vzbudí mě až vítr ženoucí do oken hustý déšť. Teploměr ukazuje 8 stupňů. Tak přeci jen se meteorologové nemýlili.

Po snídaní navlékáme bundy, balíme batohy do pláštěnek a přes Svorovou horu a Obří hřeben šlapeme stezkou mezi klečí znovu na Sněžku. Déšť slábne, mrholí, chvílemi i ustává, ale je mlha, skoro nic není vidět. Před dalším přívalem deště se ukrýváme na vrcholu v rotundové kapli sv. Vavřince z roku 1681 a litujeme dělníky pracující na stavbě nové Poštovny. Při sestupu k Schronisku Pod Sniežka nás propere už silný liják, kdy proudy vody stékají z goretexových bund do již ne tak funkčních kalhot.

Zabíháme do chaty a dáváme si malé pivko. Déšť slábne a tak vyrážíme do mlhy a louží. Nejprve vzdáváme povalovými chodníčky zpevněnou cestu po modré značce přes rašeliniště na Luční boudu (při hezkém počasí jsou z ní krásné zpětné pohledy na Sněžku), abychom přeci jen asi po 2 km z červené značky vedoucí Polskem odbočili a na jednu z nejstarších krkonošských chat (existovala již v roce 1625) dorazili.

Silný vítr rychle vysušil promočené kalhoty a tak se po ohřátí stejnou cestou vracíme a po červené nad ledovcovými jezery Maly a Wielki Staw pokračujeme k východu. Veškerá oblačnost se rozbijí na naší straně Krkonoš. Nad Polskem svítí sluníčko, a tak si aspoň dopřáváme výhledy na jezera a přilehlé chaty Samotnia a Strzecha Akademicka.

Za hezkého počasí bychom ten kousek. k M. Stawu po modré značce seběhli. Stejně tak stojí za to sestoupit do nejbližšího městečka Karpacz a prohlédnout si dřevěný kostelík Wang z 13. století, převezený sem v předminulém století z Norska. Zpátky na hřeben se pak lze vyvézt lanovkou na Kopu (1 377 m n. m.). Lanovka i v této slotě chrlí pod Sněžku davy polských turistů, z nichž řada je změnou počasí zaskočena.

Pokračujeme stále po červené kolem zdaleka viditelného 12 metrů vysokého skalního uskupení Slonecznik. Zprava obcházíme Malý Šišák a začínáme prudce klesat ke Špindlerovce. Počasí se zlepšilo, takže v protějším svahu už rozeznáváme Petrovu boudu, cíl dnešní etapy. Špindlerova bouda pocházející z roku 1784 byla nedávno po požáru přístavku zásadně zmodernizována. Kongresové a bussines centrum, whirpool, tenisové kurty, připravovaný bowling atp. i přes přívětivost personálu do našich představ o dovolené na horách nezapadají.

Od následujícího rána nečekáme zásadní změnu a tak jen pro jistotu mrknout na teploměr (nezklamal - 8 stupňů), kapuce na hlavu a vzhůru do deště. Naštěstí zůstává jen u mrholení, a tak zkoušíme alespoň nějakou fotku u fotogenických Dívčích kamenů. To by byla panoramata, mámo, kdyby …U Mužských kamenů už se nezdržujeme. Mlha houstne a jen při poryvech větru se nám ukáže kousek prosluněných polských nížin.

Liduprázdnou cestou se blížíme se blížíme k Vysokému kolu (1 508 m n. m.), když konečně potkáváme první skupinku turistů. S úsměvem jim vysvětluji, že ten hrádek (chata Wawel, připomínající krakovský hrad), co si na hřebenu vyhlédli jako cíl, už museli dávno přejít. Po dalších pár stech metrech už se nesměji - mlha zhoustla tak, že postupujeme víceméně podle řetězů které lemují prudké srázy Sněžných jam, ledovcových karů hlubokých přes 200 metrů. Ač místo dobře znám, Wawel nacházím až když téměř zakopnu o první lavičku.

Za Violíkem opouštíme červenou hřebenovku a po žluté táhnu ještě manželku k prameni Labe, od kterého sbíháme po zelené na Labskou boudu. Začíná slušně lejt, takže další plánovaný program (Pančavská louka, Hančův pomník, Zlaté návrší, Dvoračky) nahrazuje grog v bufetu na Labské.

Neosobní studená jídelna, kde grog chladne ještě než se donese k ústům a celkový dojem z "hotelu", který vznikl v roce 1975 zřejmě jako výsledek šílené představy o moderních horských boudách v době socialismu, nás rychle vypakovaly zase do deště. Vracíme se k prameni Labe a odtud po zelené míříme na Voseckou boudu (1 250 m n. m). Dovnitř vstupujeme jako dva vodníci.

Ubytováváme se, převlékáme do suchého, rozvěšujeme mokré svršky a správce nás mile překvapuje. Zatopí! Dáváme si oběd a pivko a jdeme si užít teplíčka na pokoj. Navečer přechází déšť v přeháňky a tak se oblékáme a jdeme na hřeben. U skalního útvaru Tvarožník uhýbáme po hřebeni vlevo a míříme na impozantní (zejména díky obrovské a šikovně posazené chatě) vrchol Szrenica (1 361 m n. m.). Bohužel do chaty se nám nedaří dostat.

Potemnělá vypadá opuštěně a protože opět hustě prší, sestupujeme. Správce na Vosecké se diví, prý se ještě nikdy nestalo, aby tam nikdo nebyl. V noci se budíme šíleným vedrem a suchem v krku - zapomněli jsme uzavřít radiátor. Rychle tak činím a otvírám na chodbu.

Neuvěřitelné! Ráno se objevuje sluníčko! Po snídani vyrážíme znovu na Szrenici. V chatě je rušno (asi jsme včera málo tlačili na dveře a všichni ubytovaní museli spát, nebo nevím), bohužel nemáme zloté a koruny zde neberou. Manželka dostává od milé paní recepční alespoň pohled do vandrbuchu. Vracíme se a loučíme se s Voseckou boudou, za kterou se ještě několikrát otočíme - od svého vzniku před rokem 1347 svoji podobu změnila jen minimálně a tak možná i pod dojmem starých pohlednic zhlédnutých v restauraci cítíme příjemný dech krkonošské historie.

Klesáme po široké lesní cestě do Harrachova. Před ostrou zatáčkou vpravo do údolí Mumlavy nezkracujeme oblouk lesem a docházíme na Krakonošovu snídani. Nově je zde v malé dřevěné chatce zřízeno infocentrum KRNAPu a stylové posezení poskytuje možnost krátkého odpočinku. Pokračujeme podél Mumlavy a již opět za deště zastavujeme u hučícího osmimetrového Mumlavského vodopádu.

Na kraji Harrachova si dáváme my i déšť malou pauzu - trháme borůvky, nacházíme první hříbky. Harrachovem jen procházíme s krátkou zastávkou na oběd. Nízké ceny za ubytování dávají tušit, že v tomto počasí se sem turisté nehrnou. Modrá značka vedoucí pod Čertovou horou se skokanskými můstky a sjezdovkami se chvíli znovu napojí na červenou, která nás dovede k vlakovému nádražíčku. Za ním je i turistický přechod do Polska, kde v zimě stojí za to vyzkoušet krásné běžkařské tratě. Odbočujeme po zelené značce vlevo dolů, do Dolního Kořenova. A pak už nás čeká poslední dnešní liják a asi tříkilometrové stoupání na Turnovskou chatu.

Docházíme až v 18 hodin a jaké je naše překvapení - nikde nikdo! Po chvilce bušení a volání to vzdáváme a přesouváme se o pár metrů dále na chatu Hvězda. Zavřeno! To snad není možné. Po chvíli se objevuje správcová a vysvětluje nám, že vyschly studny, tudíž nemůžou ubytovávat. Nakonec nás ale bere dovnitř, je i pivečko a kafe, pěkný pokojík s televizí a dokonce nám pouští i teplou vodu do sprchy.

Jako překvapení mám pro manželku připravený ranní výstup na snad nejhezčí jizerskou rozhlednu - Štěpánku na vrchu Hvězda (959 m n. m). K rozhledně se váže i pěkná pověst. Rozhlednu začal stavět v roce 1847 kníže Rohan. Když byla stavba ve výšce 6 m, tak mu stará cikánka předpověděla, že až rozhlednu bude dostavěna, tak zemře. Nechal proto veškeré práce okamžitě zastavit. Stavba se začala rozpadat, padající kameny ohrožovaly poutníky. V roce 1888 ruiny koupil horský spolek, který rozhlednu dokončil a v roce 1892 za ohromné slávy a 8 000 návštěvníků otevřel. A kníže Rohan? Brzy na to zemřel - přesně jak mu předpověděla stará cikánka. Nebylo ovšem divu - bylo mu 92 let.

Znenadání paní domácí prohodí - ať to zkusíme vyběhnout ještě teď, že si nevšimla, že by správce rozhledny už jel dolů. V 19 hodin stojíme u rozhledny - správce zrovna zamyká. Měl službu do 17, ale udělalo se konečně hezky, tak s manželkou a malým prckem zůstali.

Pouští nás nahoru a my se nemůžeme nabažit výhledy na Krkonoše, Jizerky, Český ráj… Modrá obloha, sluníčko… zůstáváme na vrcholku ještě dlouho po opuštění rozhledny. Zasněně se díváme na Szrenicu, kde jsem ještě ráno byli a jako malou tečku na louce pod hřebenem identifikujeme i Voseckou boudu.

Ráno je vše při starém - za okny podzim, mlha a déšť. Tak si užíváme tepla peřin a nikam se neženeme. Ale v 10h přeci jen vyrážíme. Sestupujeme do Příchovic, kde si v obchodě s místními pivaři dáváme a stylovou snídani - salám, housky, koláčky a pivo. Po silnici se pak přesouváme k motorestu Beseda.

Překračujeme přes hlavní silnici a míříme do Horního Polubného. Už zase leje, tak se chvílemi schováváme v lese pod stromy. V Polubném zalézáme do nové malinké a domácké hospůdky naproti hotelu Sport s opravdu lidovými cenami. Po občerstvení vystoupáme k silničce vedoucí na Jizerku, na které se chytáme žluté značky od kořenovského nádraží. Po Knížecí cestě procházíme pod nejnižší jizerskou tisícovkou Zámky (1 002 m n. m.) a mezi přeháňkami shlížíme do údolí na soušskou přehradu.

Na křižovatce s modrou značkou po této uhýbáme vpravo a cestou plnou vody a borůvek docházíme na Mořinu pod Bukovcem (1 005 m n. m.). Pokračujeme vlevo, po červené značce do centra bývalé sklářské osady, magické Jizerky. Déšť ustává, objevuje se Slunce a přes těžké, kovově zbarvené mraky krásně osvětluje Bukovec, jizerské louky a chalupy. Ubytováváme se ve stylové staré Pešákovně.

Po jídle a nějakém tom "Kozlíkovi" vyrážíme na podvečerní procházku. Hra barev pokračuje, lidí málo, všude klid a tak se asi půlhodiny bavíme pozorováním dovádění rodiny hranostajů u jedné z chalup. Procházíme se kolem Safírového potůčku, v jehož náplavech se od 16. století rýžovaly safíry a zirkony, nevynecháváme historickou Pyramidu, Panský dům, Starou pilu, školu (dnes muzeum) a samozřejmě Hnojový dům (Misthaus) světoběžníka Gustava Ginzela. Než ho v roce 1964 cestovatel za 345 Kč koupil, sloužil jen jako skladiště hnoje. V roce 1995 bohužel se všemi cestovatelovými sbírkami kuriozit shořel, nicméně Ginzel ho dokázal s pomocí dobrovolníků znovu postavit.

Večer zalézáme do svého pokojíku - nerovnost a nakloněnost podlahy navozuje dojem noclehu v chaloupce na kuří nožce - a spíme jako dudci.

Ráno neprší a tak konečně bez bund pokračujeme po červené směrem Smědava. Je brzy, nikde nikdo. Cestu nám křižuje liška, odbočujeme na naučnou stezku vychutnat ranní atmosféru rašelinišť Jizerky. Pod Černým vrchem míjíme zavřený kiosek s unikátním systémem prodeje - ceny si zde určuje zákazník! Dát si můžete pivko, čaj, grog, tatranku a zaplatíte, kolik uznáte za vhodné.

Přicházíme na Smědavu. Chata bude brzy otevírat, parkoviště se již začíná plnit auty "turistů", kteří sem jedou jen vyvenčit psa, děti či si pouze nacpat břicha, ale i cyklistů, kteří zde nechají auto pod dozorem a celý den vydrží brázdit hřebeny.

Dostáváme po noci v trubkách dobře odstátý Staropramen a pokračujeme vlevo po modré značce cestou stoupající nad Bílou Smědou mezi Smědavskou horou (1 084 m n. m.) a Jizerou (1 122 m n. m.). Počasí se zase kazí, ale u odbočky na Jizeru neváháme. K vrcholovému skalisku s křížem to je necelých 1, 5 km. I bez výhledu (který je za pěkného počasí úchvatný) a ve vichru stál vrcholový pocit zato.

Cestu zpět si zpestřujeme sběrem borůvek. Po modré pokračujeme dále přes Hraniční louku směrem ke Kristiánovu. Nachází se zde zimní kiosek otevřený i v létě, nyní přestavěný na pěknou dřevěnou chatku s jednoduchým občerstvením. Déšť sílí a tak Kristiánov vzdáváme. Na prvním rozcestí padáme Mořskou cestou vlevo do údolí. Asi po 1 700 m odbočujeme vpravo na další širokou cestu pod loveckou chatkou Velcovka (červená značka) a přes Peklo míříme do Josefova Dolu. Vydatně leje, takže ty největší přívaly trávíme vždy ukryti pod větvemi mohutných smrků. Potkáváme oddíl dětského tábora, kde si naše v kapuce vedoucí pletou a snaží se nás zařadit do skupiny.

Jako již tradičně - opět prolití - přicházíme do civilizace. Vysvitlo sluníčko a začíná se oteplovat. Ubytováváme se v Penzionu U Lípy, obydleném pouze jeho provozovatelkou. Čeká jen na nás - druhý den balí a rovněž odjíždí. Po smažáku, plněných knedlíkách a dobrém Prazdroji jdeme na krátkou procházku po obci a na kutě. Zítra nás čeká poslední etapa.

Ráno je obloha jak vymetená. Jdeme se nasnídat k místní samoobsluze a vyhříváme se na lavičce. Šest dní jsme se pohybovali v teplotách do 10 stupňů, tak je to milé, ale jen co vyrazíme, rychle odhazujeme oblečení. Za chvíli Slunce pálí jako u moře. Teplota ten den vyletěla na 36 stupňů. Stoupáme po červené značce na Maxovský hřeben. A hned za Maxovským vrchem nás čeká překvapení. Cesta a její okolí jsou široko daleko poseté malými hříbky. Chvíli je ignorujeme, ale pak rezignujeme. Nic na ně nemáme a tak riskneme mikrotenové tašky. Na každé zastávce pak houby poctivě větráme.

Přicházíme ke Slovance - zrekonstruované staré železné rozhledně z roku 1887. Konečně výhledy na hory zalité Sluncem. Po zelené značce sestupujeme do Hrabětic, kde v hasičské zvoničce na křižovatce doplňujeme tekutiny a pohodlnou cestou po hřebeni pokračujeme na další z kamenných rozhleden Královku. Zlepšené počasí, blízkost Jablonce a Liberce znamená, že tady už si klidu neužijeme. Potkáváme spoustu výletníků, turistů a kolařů.

Sestupujeme po červené značce do Bedřichova, kde chvíli relaxujeme při pivku a pak pokračujeme přes Bedřichovské sedlo směr Liberec. Zde zaváháme nad ojedinělou nabídkou - 400g steaky jen za 99,-, abychom pak skončili na průměrných hotovkách na České chalupě nad Rudolfovem. A hurá dolů stále po červené.

Kolem Ježíškových kamenů, Strážného buku, s malou odbočkou po žluté k další rozhledně na Liberecké výšině, a už jsme v Lidových sadech u ZOO. Skládáme teleskopické hůlky - pomocnice, přebalujeme batohy a vzhůru do víru velkoměsta. Následuje sladká tečka v cukrárně a hurá na vlak. Večer ještě doma stíháme očistit a obdělat houby, které díky naší celodenní péči vydržely a při nedělním obědě byly opravdu tou poslední (a výbornou) tečkou za naším deštivým putováním.

Co dodat na závěr. Samozřejmě - se stanem, při přesunech na těžko apod. je člověk přírodě vždycky nějak blíž a i v Čechách jsou panenštější místa, než Krkonoše a Jizerky. Proč si ale jednou za rok nedopřát trochu pohodlí? Naše putování, jehož celou trasu zachycují mapy KČT č. 20-21 Jizerské hory a Frýdlantsko a č. 22 Krkonoše nás vyšlo každého na cca 3 000 Kč.

Pokud bychom přišli pozdě do Liberce, měli jsme v záloze takřka v centru ubytovnu TJ Lokomotiva. Kromě námi popsaných míst se levně a dobře můžete najíst na konci Harrachova při styku modré a červené značky (pod nádražím) v penzionu Diana, v Příchovicích v motorestu Beseda a v jídelně na vlakovém nádraží v Liberci (pokud zkousnete prostředí).