Město Volary leží doslova v náručí šumavských hor

Město v náručí hor

Karel Čapek o Volarech kdysi napsal: "Je to podivné město, kam v minulosti nasadili Tyroláky, a ti si postavili tyrolské dřevěné domy s nízkými střechami a kameny na nich. Pohříchu část Volar kdysi vyhořela, ale i tak zůstali Volaráci Volaráky, jako by žili na ostrově. Volaračky se nikdy nevydají z Volar, aby neodnesly volarské jmění z hnoje a dříví do světa…"

V dávné historii

Dějinný obraz města je ovšem mnohem bohatší, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejstarší písemný záznam pochází ze 14. století, kdy roku 1359 je mezi členy městské rady Prachatic jmenován jakýsi Ondřej z Volar. Po roce 1421 se držiteli města stalo postupně několik drobných šlechticů. Nejznámějším se stal Jan Smil z Křemže, jihočeský zeman, původně ve službách pana Oldřicha z Rožmberka.

Neutěšená hospodářská a finanční situace rožmberského rodu donutila posledního Rožmberka prodat v roce 1600 Volary císaři Rudolfu II. Za třicetileté války představovaly Volary významný strategický bod. Hned po vypuknutí povstání sem v zimě 1618 vyslal císařský generál Buquoy jízdu s pěchotou, které se města se stavovskou posádkou podařilo dobýt.

Čtěte také: Krajem šumavských sklářů; po stopách historie sklářských hutí i rodu Abelů

V roce 1641 přitáhli k městským hradbám Švédové, před nimiž císařští ze strachu z obklíčení Volary opustili. Po vítězné bitvě císařských na Bílé hoře v roce 1620 nastoupila silná vlna rekatolizace. Historickou událostí byl 30. duben 1871, kdy rozhodnutím císaře Františka Josefa byly Volary prohlášeny městem.

Hořela téměř čtvrtina města

Za svůj rozkvět ve velké obchodní centrum vděčí městečko výhodné poloze na Zlaté stezce, staré solné cestě, vedoucí z Pasova přes Waldkirchen a Volary na Prachatice. Týdně po ní přešlo na stovky soumarů s nejrůznějším zbožím. Soumarský obchod byl také hlavním zaměstnáním volarských. Avšak už v době slávy provozu na obchodní tepně byli volarští známi chovem dobytka, pro který byly na rozlehlých bažinách a mokřadech příhodné podmínky.

Když v roce 1692 císař Leopold I. dovoz soli zakázal, vrátili se obyvatelé k původnímu zaměstnání, v němž dosáhli zvučného jména nejenom po Čechách, ale i v sousedních zemích. Jenom samotná Praha zkonzumovala ročně na 500 kusů jatečného dobytka z Volar. Také však pěstování lnu,tkalcovství a obchod s plátnem zaujímaly důležité místo v životě Volar.

Polohu města uprostřed hlubokých lesů v údolí pod Bobíkem charakterizuje erb ze 16. století, v němž na horském močále stojí čtyři jedle. Díky svému umístění získali volarští v roce 1506 od rožmberské vrchnosti právo bezplatného užívání stavebního a palivového dříví, a tak ze dřeva stavěli nejenom seníky v okolí, tolik symbolizující zdejší krajinu, ale ohrazovali jím i pole, ale především si z něho budovali obytné domy. Takových domů bylo plné město.

Zůstalo však s podivem, že i přes jistě výjimečnou dřevařskou zručnost místních, se ve městě nenacházel ve starších dobách ani jeden tesařský mistr. Daňová listina z roku 1654 uvádí mezi živnostníky sice dva zedníky, ale žádného tesaře. To znamená, že téměř každý Volarák rozuměl tesařině a že si volarští svá obydlí a seníky stavěli sami.

Teprve v roce 1713 se dozvídáme o jakémsi Veithovi Kindermacherovi, který však neměl žádné učedníky a vydělával pouze 12 zlatých ročně, jak lze zjistit ze živnostenského listu. Protože jen ze samotné tesařiny nemohl být živ, byl současně truhlářem a k tomu měl ještě malé hospodářství.

Městečkem ze dřeva byly Volary do roku 1863. V tom roce zničil obrovský požár místní kostel a k tomu 61 domů na levé straně potoka , čímž lehla popelem asi čtvrtina města. Částí, které zůstaly, byly však údajně až do roku 1946 největším souborem dřevěných staveb ve střední Evropě.

Roubené stavby

Nízké domy s rázovitou architekturou představovaly selskou horskou usedlost tzv. alpského typu, vyznačující se soustředěním celého hospodářství v jediném domovním celku pod mohutnou širokou společnou střechou. Stavělo se pouze ze starých jedlí nebo smrků, vzrostlých na chráněných a stinných místech a poražených za přibývajícího Měsíce v době, kdy měly nejméně mízy. Takto získané dřevo odolalo po staletí práchnivění.

Stavení se budovala různými způsoby a v rozličných velikostech. Často stála tak blízko u sebe, že se jejich ploché střechy překrývaly. Většinou šlo o stavby přízemní se širokým vjezdem či vchodem z ulice, vedoucím obvykle středem domu na štítové straně. Leckde, zvlášť v domech v horní části města a po obou stranách potoka, se vchod nacházel na okapové straně.

Jestliže byl dům jednopatrový, vedly z průčelí strany schody na pavláčku, která se nacházela pod štítem celé šíře domu. Pavláčky mělo od konce 19. století často vyřezávané zábradlí. Některé domy byly na návětrné straně kryty šindelem a měly vnější stěny až po střechu obloženy nasekaným palivovým dřívím, jen prostor pro malá okénka zůstával volný.

Vnitřek budov, vyznačující se úzkostlivou čistotou a pořádkem (i dřeváky byly ponechávány na chodbě s podlahou z udusané hlíny), měl předsíň, která rozdělovala dům s kameny zatíženou střechou na dvě nestejné části: ve větší měl hospodář obytný prostor, v menší byl výměnek, chlévy a uskladněná píce.

V obytné části se jedlo a spalo. V rohu stála velká kachlová kamna, spojená s pecí a se sousední, z chodby přístupnou, černou kuchyní, kde byla často i udírna. V protilehlém rohu byl stůl a pod okny podél stěn lavice. Vnitřní zařízení tvořily dále malované truhly, skříně a postele, v mnoha domech stával i tkalcovský stav. Jen málokde byl sklep - pouze v komoře bývala jáma na uskladnění brambor, které vedle zelí, mléka a sýrů bývaly hlavním pokrmem obyvatel.

Nad obytnou místností byla půda, přístupná po jednoduchém schodišti z chodby domu nebo ze dvora. Tady se uskladňovalo vymlácené obilí, v dřevěných truhlách pak plátno, ošacení. V létě sem lidé odkládali tkalcovský stav. Důvěřivost tehdejších lidí v naprostou poctivost sousedů byla taková, že své domy nezamykali ani když odcházeli na seno nebo do lesa. Při nezamčených dveřích spali celou noc. Mnohé z domů byly renovovány ještě v 18. století v době, kdy se volarští soudili s vrchností o právo těžby dřeva z okolních lesů.

Stavělo se však i jinak

Některé domy se budovaly z cihel a kamene, jak o tom svědčí mlýn Šimona Achatze z roku 1733. Během nastalé těžební pře požadovala Schwarzenberská vrchnost v roce 1783, aby volarští nadále používali ke stavbám jedině kámen. Ti však nařízení patrně neuposlechli, jak lze zjistit ze zprávy okresního úřadu z roku 1804, který městskou radu činil zodpovědnou za to, že "od nynějška zastaví stavby domů, chlévů, kůlen a v okolních polích 446 seníků stavěné ze dřeva a marnotratně zastřešované šindelem."

Úřady dostaly současně nařízeno, aby věnovaly větší pozornost domům určeným k opravám, jakož i opravám ulic města, aby k nim, stejně jako k opravám cest v lesích, položených dřevem, se výhradně používal pouze kamenný štěrk.

Zvláštní historii v okolí Volar měly dřevěné seníky, do kterých z důvodu letního rozmáčení luk, kdy nebyla možná doprava pod střechy, se až do zimy, kdy okolní močály zamrzly a bylo možno uvažovat s přepravou po saních, ukládala šťavnatá píce. V údolní slati jich v tomto století stávalo prý na 600. Sloužily však i jiným účelům. Chránily zásoby krmiva, odkládalo se do nich hospodářské nářadí a často se využívaly jako přístřešek při nepohodě a nebo požáru.

V roce 1863 nalezla útulek v jednom ze seníků řada obyvatel až do doby, než jejich dům ve městě byl po požáru znovu postaven. Seníky už navždy nenávratně zmizely, avšak ze starých volarských dřevených domů se několik dochovalo do současnosti. Jsou mezi nimi stavby ze 16. a 17. století a v jedné z nich - národopisném stánku kraje - je umístěno Muzeum města Volar se svými přitažlivými sbírkami.

Turistická místa v okolí Volar

Volary jsou ideálním místem k výletům po Šumavě. Z města se můžeme vydat na Libín a do Prachatic, k zříceninám legendárního hradu Hus, můžeme stopovat zbytky Zlaté stezky, dojedeme k Lipnu, k Mrtvému luhu, Soumarskému mostu, kde je veřejné tábořiště. Za zvukem skla kráčíme do Lenory, láká přítmí pralesa na Boubíně i tajemné Boubínské jezírko. Můžeme se vydat podél Vltavy nebo k Blanici. Z Volar se rozjíždějí vlaky do čtyř směrů: do Kájova, Nového Údolí, Strakonic a do Prachatic.