Toulky krajem bavorských skláren, vyhlášený rod Hafenbrädlů

Aneb pod nejvyšším vrcholem Šumavy

Bezpočet turistů se přesvědčil o krásách Bayerisch Eisenstein, proslulých klimatických lázní a střediska zimních sportů na úpatí Velkého Javoru (1 456 m). Hraniční obec a významné bavorské letovisko v západní části Šumavy, sousedící se Železnou Rudou, leží na březích Bílého Regenu. Typickou dominantou obce je farní kostel sv. Jana Nepomuckého, dokončený v roce 1909 s daleko viditelnou, téměř 45 metrů vysokou věží.

Obec se šestnácti sty obyvateli nabízí až 1 700 lůžek pro své hosty, avšak ještě v roce 1838 tu nebylo víc jak 14 domů, v nichž žilo 411 obyvatel. Čistý a přívětivý Bayerisch Eisenstein se z obce stal teprve po roce 1878 v souvislosti s otevřením bavorsko-českého nádraží, jehož dlouhá budova stojí přesně na hraniční čáře, která nádraží dělí na dvě symetrické části.

V historii Bayerisch Eisenstein připadla stěžejní role příslušníkům významné sklářské šlechtické rodiny Hafenbrädlů, jejichž práce přes 150 let měla hospodářský význam také na český sklářský průmysl. Příslušník rodu, svobodný pán František Ignác (1750 - 1793) založil jako protiváhu českého trhovního města Železná Ruda na návrší nad dnešním centrem obce starší část s devíti skromnými usedlostmi zvanými Bayerisch Häusl, zatímco mladší údolní část pochází z roku 1877.

V dávné době

Zakladatel rodu Jan Jiří Hafenbrädl se narodil v roce 1688 ve Zwieselu a jeho matka se s ním záhy odstěhovala do Železné Rudy, zvané tehdy Markt Eisenstein. V učebním období skláře prokázal mimořádné schopnosti, avšak v cestě za váženým sklářským mistrem mu překážel jeho nelegitimní původ, což bylo dost těžko překonatelná překážka v možnosti uplatnění ve významnějším povolání.

Čtěte také: Krajem šumavských sklářů; po stopách historie sklářských hutí i rodu Abelů

Existovala ovšem cesta, aby takový člověk byl zbaven všech následků, souvisejících s jeho nemanželských původem, a sice legalizování jeho původu osobou, mající k tomu oprávnění, což byl v první řadě panovník. Císařské privilegium ve formě působivé legitimace o velikosti 65 × 40 cm, vystavené s přihlédnutím k "dobrému, zbožnému a čestnému chování" a uhrazené žadatelem patnácti zlatými, zbavilo tak Hafenbrädla všech případných následků a posloužilo jako základ pro vzestup rodu k bohatství a moci.

Jan Jiří Hafenbrädl zemřel v roce 1769 a kromě sklářské hutě na svahu Javoru zanechal potomkům největší katastrální lesní parcelu Čech, revír Vysoké Lávky, kde byla postavena sklářská huť - kolem vznikla obec zvaná Hůrka. Dva synové Jana Jiřího Hafenbrädla - Ignác (1718 - 1792) a Jan Jiří (1726 - 1786) - se rovněž vyučili skláři.

Ignác založil kolem Hůrek nejenom další dvě hutě, jejichž pozdější sloučení s původní hutí s názvem Hůrecká huť položilo základ k jedné z nejproslulejších skláren v Rakousko-Uhersku, ale po otci zdědil také obchodní nadání. V roce 1771 odkoupil území kolem Železné Rudy na české i bavorské straně hranic, tedy tehdejší část Markt Eisenstein a Bayerisch Eisenstein, která jako obec ovšem ještě neexistovala.

Protože panský stav v Čechách bylo možno získat jedině šlechtickým titulem nebo měšťanstvím v královském městě, koupil dům v Plzni a v roce 1771 požádal Maxmiliána Josefa III. o výsadu šlechtického stavu. V květnu 1773 následovalo povýšení do českého rytířského stavu a v září 1790 si pět z jeho osmi dětí zakoupilo u bavorského kurfiřta Karla Theodora říšský svobodný panský stav.

Majitel Bayerisch Eisenstein

Držení obce po smrti otce Františka Ignáce Hafenbrädla se ujal jeho syn baron František Ignác (1781 - 1827), který se v roce 1816 oženil s Alžbětou Wolfovou. Oba předčasně zemřeli (Alžběta v roce 1826 jako 36letá a František Ignác ji následoval o rok později jako 46letý) a jejich tři malé děti - Ignác, Františka a Alžběta ve věku devět, sedm a čtyři roky osiřely.

Bayerisch Eisenstein převzal 6. srpna 1844 jako nejstarší Ignác Hafenbrädl (1818 - 1872), když sestry mu po vyplacení přenechaly celý komplex. Zpočátku jej spravoval s velkou aktivitou, ale záhy se ukázalo, že domýšlivý a na své šlechtictví pyšný mladík je k vedení majetku takového rozsahu zcela nezpůsobilý. Příliš miloval peníze a o tom, jak je bohatý, vyprávěl každému, s kým se dal do řeči. Jeho vztah k duchovenstvu byl takového druhu, že žádný kněz nechtěl v Eisensteinu sloužit; mezi léty 1843 - 1853 tu působilo pět kněží a všechny Hafenbrädl doslova vyhodil.

Vedle rozmíšek s církví vzplanul kolem Ignácovy osoby skandál v souvislosti s mladou Monikou Böhmovou, který pobývala v Březí u Čachrova, kde žila Ignácova sestřenice s manželem. Milostný vztah nezůstal bez následků a 4. října 1847 se Monice narodil chlapec, který byl pokřtěn František Böhm. Protože jméno otce matka nikomu nesdělila, zůstala kolonka kroniky fary v Čachrově prázdná.

Od smyslových přeludů ke schizofrenii

Ignác platil za exaltovaného, což se však omluvilo jako právo bohatého šlechtice. Když však v únoru 1851 vypudil z úřadu čtvrtého kněze, soustředila se pozornost okolí na jeho nemanželský svazek a Monika byla označena za konkubínu. Ignác musel celou situaci vysvětlovat až farnímu úřadu do Lamu.

V dopise z 1. srpna 1851 označil Moniku za sestřenici a uvedl, že "na žádnou ženu se nebude vázat". Nakonec byla Monika nucena na podzim 1851 Eisenstein opustit a rozhořčený majitel jako jediný vlastník hospodářského, řeznického a pekařského práva nechal faráři Ellmanovi uzavřít vodu, zakázal mu všechny dávky potravin a zbavil ho dalších výhod včetně přídělu palivového dřeva. Snahy o existenční zničení duchovního byl nucen sice po zásazích úřadů zanechat, ale to již jeho pověst byla značně pošramocena.

Mezitím upadala jeho hospodářská činnost, neboť nebral na vědomí ani četné věřitele, mezi nimiž nechyběli někteří jeho advokáti. Jeden z nich, jakýsi Primbs z Deggendorfu předal nakonec věc krajskému soudu, neboť "jeho mandant na žádné dopisy neodpovídá, informace nepodává a honoráře neplatí".

V létě 1852 proběhlo proti Hafenbrädlovi u apelačního soudu v Pasově trestní řízení, jímž byl majitel Eisensteinu odsouzen do vězení. Trest nastoupil v polovině října 1853 v pevnosti Pasov - Oberhaus. Krátce na to správa věznice zjistila, že zadržený se "chová neobvykle", a přivolaný lékař konstatoval duševní chorobu. V roce 1853 byl Ignác prohlášen za nesvéprávného a byl umístěn do ústavu pro duševně choré u Regensburgu.

Pán z Eisensteinu, který se léčení údajně podrobil dobrovolně, bydlel však mimo ústav a soukromě o něho dbal ředitel ústavu. Zda Hafenbrädl byl skutečně nemocen nebo na základě rady přátel, kurátorů a dědiců onemocnění jen předstíral nevíme, ale jisté zůstalo, že z roku 1862 pochází první odborné lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu: "Pacient je pod vlivem vidin a smyslových přeludů. Slyší hlasy a cítí se pronásledován. Příznaky měl už mnoho let před přijetím do ústavu."

V posledních letech před smrtí byl Hafenbrädl "pomatený" a měl sklony k agresi. Začátkem ledna 1872 onemocněl zánětem ledvin a 15. února téhož roku zemřel. Monika na něho čekala plné dva roky po tom, co se začal léčit v ústavu a teprve pak se provdala. Její nemanželský syn František zastával později vedoucí místo v plzeňském Prazdroji. Zemřel v roce 1919 v 72 letech a jím skončila po meči nelegitimní linie Hafenbrädlů z Bayerisch Eisenstein, neboť jeho syn ještě v mladém věku zemřel.

Dnes na rod Hafenbrädlů v Bayerisch Eisenstein upomíná kromě čtvrti Bayerisch Häusl malá kaplička, stojící u silnice k Velkému Javoru, v níž kromě náhrobního kamene Františka Ignáce je umístěna část apsidy ze staré, v 19. století zbořené hafenbrädlovské kaple. Také dnešní hotel Bayerisch Häusl stojí v místech někdejšího hafenbrädlovského pivovaru, který v roce 1959 vyhořel. Zachován zůstal i starý panský dvůr s názvem "zámek", který slouží jako lesní úřad knížat z Hohenzollernů, jímž patří rozsáhlé lesy v okolí.