Na debrnické cestě zámeček dnes už neuvidíte

Po stopách zaniklých šumavských památek

Nedaleko Železné Rudy, jižním směrem k bavorské hranici, se mírně stáčí z městečka asfaltovaná cesta, která překračuje železniční trať do Alžbětína a zčásti obtáčí hřbitůvek. Věkovité javory a košaté lípy, místy protkané rozcuchaným jeřábem a ojedinělým hábitem staré olše, i všudypřítomná voda crčící ze svahové louky a vytvářející drobné močály, zarostlé nalétnutou břízou a osikou, lemují cestu k bývalému knížecímu zámečku Debrník.

Téměř souběžně o několik set metrů výše ve svahu, s místy přerušovanou alejí, procházela k zámečku cesta, které se říkalo Stará debrnická. Vpravo od cesty, po níž k zámečku jdeme dnes, se stromy zarostlá louka zvedá do mírného návrší, kterému se říkalo Na Pepíku. Stojí zde retranslační věž, ale kdysi tu byla pozorovatelna Pohraniční stráže, z jejíhož ochozu byl bavorský Eisenstein s nejvyšší horou Bavorského lesa Javorem jako na dlani.

Místo, kde zámeček stával, bylo vlastně rozcestím. Zleva sestupovala svahem cesta z horského masivu, zvaného rovněž Debrník, rovně pokračovala do vysokého lesa stoupáním na Polom, a vpravo odbočovala dolů alejí do Alžbětína a Ferdidandova údolí. Koncem 19. století se o poloze zámečku poutavě rozepsal J. Vrchlický: "Se záviděníhodnou polohou kmitá se co bílý bod i do dalekého okolí a uzavírá pestrý obraz celého údolí. Zastíněn na horském svahu za ním pozvolna vystupujícími lesnatými stráněmi dívá se vesele do světa, dýchajíc celou poezií klidného lesního zátiší".

Chodba směrem do Bayerisch Eisenstein

Jednopatrová, poměrně jednoduchá budova obdélníkového půdorysu s barokní úpravou a mansardovou střechou měla v průčelích o patro zvýšený štít s valbou. Uprostřed štítu obráceného k aleji, směřující k Železné Rudě, byl arkýř s osmibokou věžičkou s cibulovitou stříškou, která byla zakončena měděnou špicí s korouhvičkou. Ta dnes zdobí chalupu bývalého hodnostáře, který se o zbourání zámečku zasloužil nejvíc.

Čtěte také: Krajem bavorských skláren aneb pod nejvyšším vrcholem Šumavy

Ve štítu pod věžičkou se nacházel hlavní vchod. Vyúsťoval do centrální chodby s klenutými barevnými dlaždicemi a s křížovou klenbou. Z ní se vcházelo do místností po obou stranách chodby. Prostorná zámecká mešní kaple s podélnými barokovými okny zasahujícími až do prvního patra, byla zasvěcena P. Marii a veřejně v roce 1798 benedikována z příkazu řezenského konsistoře, které tehdy železnorudská fara podléhala.

Ještě v roce 1938 byl v kapli copový oltář, údajně vykládaný barevným sklem z místních skláren a s olejovým obrazem Matky Boží Pomocné. Zajímavými byly rovněž drobné dekorativní oltářní a nástěnné předměty, převážně výrobky zdejších skláren a z doby založení kaple.

Do kaple nechala Marie Alžběta Hefenbrädlová převézt z Říma ostatky sv. Konstantina, které vložila do skleněné rakvičky. Dnes tato památka leží odložena na půdě železnorudské fary s odůvodněním, že pravost ostatků nemá spolehlivě ověřený církevní původ.

Vlevo od hlavního vchodu vedlo široké kamenné schodiště do ohromných klenutých sklepů, v nichž jako památka na staré šumavské skláře bylo nalezeno značné množství lahví z hnědého a zeleného skla s různými erby a iniciálami. Ze sklepů pokračovala užší schodiště hluboko dolů až ke studni. Sklepení, kam ústily ještě další kamenné schody z bývalé kuchyně, jejíž účel se sotva kdy podaří objasnit, mělo svou centrální chodbu zaklenutou valenou klenbou. Do jejich tří kobek se vcházelo nízkými mřížovými dveřmi.

Poslední z kobek, ve které byl i krb, měla v čelní stěně u země otvor vedoucí do podzemní chodby, která byla vyzděná a zastropená plochými kameny. Tradovalo se, že chodba směřovala do bavorské Železné Rudy a podle vyprávění starousedlíků vyúsťovala prý někde ve skalách nad nádražím v Alžbětíně.

V nedávné době zmizel zámeček i s parkem

Historie zámečku se vztahuje k roku 1779, kdy jej nechala postavit hutní mistrová Marie Alžběta Hefenbrädlová, úspěšná podnikatelka z rozvětveného sklářského šlechtického šumavského rodu, s níž jsou spojeny počátky rozvoje Železné Rudy. Někdejší slávu rodu připomíná dnes již jenom osm náhrobních desek z kelheitského mramoru v kostele Matky Boží Pomocné v Železné Rudě.

V jiných pramenech najdeme, že zámeček vystavěl otec Marie Alžběty, Jan Jiří, a odkázal ho dceři včetně statku a sklářských hutí v roce 1785. Po smrti Marie Alžběty v roce 1825 se tu vystřídalo několik majitelů, kteří zde však pobývali pouze příležitostně. V roce 1868 prodal objekt Pavel Ziegler, syn Jana Antonína Zieglera, podnikavého huťmistra, knížeti Karlu Hohenzollern - Sigmaringen, který sem umístil nadlesního a důchodový úřad.

V té době byly okolní lesy proslulé bohatstvím zvěře a tak stěny místností byly vyzdobeny vycpaninami nejrůznějších druhů a dalšími předměty mysliveckého a lesnického charakteru. Koncem druhé světové války byl v zámečku umístěn zdravotní štáb německé armády, avšak ještě v té době se tu nalézaly dvě bedny obrazů s malbami na skle, které byly zničeny v létě 1945.

Na podzim 1948 se objekt stal střediskem lesnického dorostu. Když bylo krátce po roce 1950 učiliště přemístěno, stal se Debrník sídlem pohraniční jednotky, která zde hospodařila tak, že v 80. letech, stejně jako mnoho jiných památek na Šumavě, zmizel zámeček úplně. Dnes jen syrová, buldozerem srovnaná planinka připomíná jeho někdejší místo…