Leporidae: Zajíc polní (Lepus europaeus), původně druh stepí

Zajíc polní (Lepus europaeus) je původně stepní živočich

Zajíc polní (Lepus europaeus), slovensky zajac poľný, dnes obývá sice téměř celou zeměkouli, avšak původem je to druh ze stepí na východě na území dnešní Ukrajiny a Ruska. Do střední a západní Evropy se zajíc polní začal rozšiřovat s rozvojem zemědělství a rozšiřováním polí od doby neolitu. Uměle vysazen byl i v Americe, na Novém Zélandu a v Austrálii, takže dnes můžeme zajíce polního považovat za druh obývající celou planetu.

Přirozeným biotopem zajíce polního z čeledi zajícovití (Leporidae) je otevřená krajina stepí a kulturních stepí. Má rád okraje lesů a remízky, kde nachází dostatek úkrytů. Však také díky svému hnědému zabarvení je velice dobře maskován. Vyhýbá se souvislým lesním porostům. Přestože jde o typického obyvatele nížin až pahorkatin, objevuje se poměrně vysoko i v horách.

Při zběžném pohledu si lze zajíce splést s divokým králíkem (Oryctolagus cunuculus). Narozdíl od něj je ale zajíc polní mnohem větší, má delší zadní běhy i uši, jejichž konečky jsou vždy černé. Zatímco divoký králík dosahuje hmotnosti jen 1,3 až 2,5 kg, zajíc polní 2,5 až 6,5 kg. Délka jeho těla 48 až 67 cm, výška 11 až 15 cm.

Zajíc polní (zajac poľný) má celou řadu nepřátel. Ať již na zemi a nebo ve vzduchu. K jeho přirozeným nepřátelům patří liška, tchoř, kuna, velcí draví ptáci a velké druhy sov (výři). A lidi, ti v zelených kamizolách a s flintou. Jedinou zajícovou strategií obrany je útěk. A k běhu je vybaven skvěle. Běžně dokáže vyvinout rychlost 40 km/h, při opravdu zběsilém úprku přes 70 km/h. Zkušený zajíc tak dokáže většině predátorů uniknout. Ať již mistrným kličkováním, a nebo skákáním. Do dálky dokáže skočit až 6 metrů a do výšky až jednoho metru.

Tento druh patří mezi býložravce. Zajíc polní se živí výhonky trav a různých bylin, rád si ale pochutnává i na výhoncích obilí aj. kulturních plodin. V zimě okusuje pupeny a kůru mladých stromů. V jejich potravě, jak uvádí J. Reichholf v knize Savci (Ikar, 1996), mají patrně velký význam polní byliny, neboť tam, kde v důsledku intenzivního zemědělství mizí tyto byliny, klesají i stavy zajíce polního.

A ty se v posledních desetiletích snižují opravdu rapidně. Tak zatímco se dříve (na počátku 70. let 20. století) u nás ulovilo přes milión kusů zajíce ročně, dnes je to jen asi 70 000 kusů. Za pokles stavů zajíce polního (i dalších druhů zvěře) může neekologické zemědělství, jehož nepříznivé důsledky se opět začaly projevovat s příchodem evropských dotací. Ty se projevily především vyšší chemizací pro zvýšení výnosů a dalším zcelováním polí.

Negativně se projevuje i úbytek remízků a dalších vhodných stanovišť, kde zajíci (i další druhy zvěře) hledají vhodný úkryt a nebo různé nemoci, které tento druh postihují. Přestože samice rodí v průběhu roku v průměru 2× až 3× stavy zajíců se nijak zásadně nezvyšují. Na jednu zaječici připadá v průměru 10 - 12 mláďat za rok. Jednoho roku se však dožijí jen dvě až čtyři mláďata. A to se zajíc může ve volné přírodě dožít až 12 let.

Mláďata se rodí venku, nikoliv v norách, jako je tomu např. u králíků. Mláďata jsou tak mnohem hůře chráněna před predátory i před výkyvy počasí. Přestože mají hustou srst, která je chrání před prochladnutím, ale již méně před promočením. Čerstvě narozená mláďata králíka polního jsou mnohem vyvinutější, než u jiných příbuzných druhů. Pohybu jsou schopna prakticky ihned po narození. Již krátce po narození vidí a jsou schopna útěku před nepřáteli. V prvním vrhu v roce (po 42 dnech březosti) se objevují jen jedno až dvě mláďata, ve druhém a dalších je to již 2 až 5 mláďat.

Po většinu roku žije zajíc polní samotářsky. Značkuje a hájí své teritorium, které může dosahovat rozlohy 7 až 50 hektarů. Do malých skupinek se zajíci sdružují jen v době páření (tzv. honcování). Ve svém teritoriu má zajím několik pelechů a mezi nimi cestičky, po kterých zpravidla chodí. Zaječí pelech však není nic komfortního. Je to jen mělká prohlubeň někde pod keřem nebo nízko položenými větvemi stromů. V zimě se nechávají zavát sněhem. Jedná se tak o opravdu odolný a nenáročný živočišný druh, který dnes považujeme za původní, byť se k nám rozšířil od východu před pár tisíci lety.