Kočka divoká (Felis silvestris)

Po horách již chodím řadu let. Mnohokrát jsem viděl medvěda, dvakrát vlka, kamzíky nesčetněkrát… Kočku divokou se mi ale téměř zahlédnout nepodařilo. Žije totiž velice skrytým způsobem života, proto možnost ji zahlédnout je skutečně mizivá.

Dalším faktorem negativně ovlivňujícím možnost jejího spatření jsou její nízké početní stavy, kočka divoká patří ke kriticky ohroženým druhům! To je důsledek minulosti, kdy jí byla neprávem přisouzena nálepka škodné, a byla důsledně hubena…

A to natolik, že například v Čechách poslední divokou kočku zabili v roce 1836 v Blanském lese. Kočka divoká se velice podobá naší kočce domácí. Je však mnohem robustnější a větší.

Kočka divoká dorůstá délky 50 až 80 cm, ocas měří 28 až 35 cm, má krátký a huňatý ocas s výraznými černými pruhy. To je jeden z hlavních rozlišovacích znaků, neboť kočka domácí má ocas delší a rozhodně ne tolik huňatý. Hmotnost divoké kočky dosahuje až 5 kilogramů u samce a 4 kilogramů u samice. Ty největší a nestatnější kusy však dosahují hmotnosti až 15 kilogramů!

Divoká kočka žije obvykle samotářsky nebo v párech v revíru s rozlohou až 50 hektarů. To samotářství je ovšem dáno nízkými stavy této krásné šelmičky. Ve skutečnosti je kočka divoká, jak zjistil etolog Paul Leyhausen, tvorem společenským, který žije ve složitých a bohatých příbuzenských vztazích. Revír si divoká kočka pravidelně značkuje.

Kočka divoká si nejvíce oblíbila otevřený teplejší kraj, kde se lesy prolínají s loukami, najdeme ji ale i v hustých lesích. Nejraději si vybírá dubohabrové a bukojedlové lesy pahorkatin do nadmořských výšek 1 000 metrů. Kočka divoká si své teritorium značí pachovými značkami a nebo zádrapy na kůře stromů. Nejaktivnější je za šera a v noci, přes den obvykle odpočívá a vyhřívá se na slunci.

Hlavní složkou jejího jídelníčku jsou myši, loví ovšem i ptáky, žáby a ještěrky, prý je schopná ulovit i divoké králíky a další druhy drobných savců. Většinou loví skokem, často se však za svou kořistí i plíží. Způsob lovu je obdobný jako u kočky domácí, který určitě všichni dobře znáte (alespoň pokud jste z vesnice). K tomu je skvěle přizpůsobena stavba jejího těla.

Při lovu jsou nejdůležitějšími smysly zrak a sluch. Obojí jsou vynikající. Podobně jako jiné kočky se i kočka divoká velice ráda sluní a vyhřívá. A právě na takovýchto stanovištích ji lze nejsnadněji spatřit. Ve svém revíru má divoká kočka i svá čihadla, místa, kde si brousí drápky, má tady své pravidelné chodníčky.

Za úkryt si vyhledává zejména dutiny ve stromech, skalní štěrbiny, ale i nory apod. V minulosti kočka divoká obývala souvisle pásmo Evropy od Britských ostrovů po střední Asii a severní Afriku. Dnes žije v Evropě jen ostrůvkovitě. Největší populace kočky divoké je registrována v ukrajinských Karpatech a na východním Slovensku.

Kočky divoké se páří v únoru nebo březnu a doba březosti činí 63 až 68 dnů. Obvykle se rodí jedno až tři (často i pět a více) mláďat v období od dubna do června. Mladé kočky jsou ve stáří asi čtyř měsíců již samostatné. Přesto ještě po určitou dobu loví spolu s matkou. Kočka divoká se dožívá průměrně deseti let.

» Nejnovější články, archiv