Vysoké Tatry v zimě, historie turistiky

Tatranská turistika v dobách našich dědů a pradědů

Beznadějně pršelo, když jsme vystupovali ve stanici Štrba, beznadějně prší, když vystupujeme z autobusu, který nás vyvezl na Štrbské pleso. A beznadějně nás provází déšť, když stoupáme k chatě u Popradského plesa. Tu a tam mokrá vločka sněhu vzbuzuje naději, že výše přece jen déšť ustoupí sněžení a na hřebenech že snad napadalo mnoho sněhu nového.

Cesta k Popradskému plesu nebyla v tom dešti příjemná. A okolnost, že jsme si vybrali novou cestu letní (v zimě nutno zvolit starou cestu), naši náladu nezlepšovala. Ale také ta cesta měla svůj konec a brzy sedíme v chatě u čaje a máme na vybranou: buď pozorovat, jak se venku bez přestání sype déšť s mokrým sněhem, anebo uvnitř útulné místnosti prohlížet na červených dřevěných stěnách rozvěšené obrázky mistra Štáfla. Barometr na dřevěném sloupu je stále oklepáván těmi, kteří netrpělivě očekávají zlepšení počasí, jako by tím jeho příchod uspíšili.

A to zlepšení také přišlo! Přišlo rychleji, než jsme doufali. Ještě jsme ani čaj nedopili a všichni turisté s tvářemi naráz rozjasněnými hledí ven z oken, neboť se tam začíná slibně vyjasňovat. Již je vidět před námi strmý svah až nahoru do sedla pod Ostrvou a nad ním - jaká radost - modrá obloha. Doufáme, že to zlepšení bude trvalejší. Těšíme se, že se zítra přece jen podíváme výš mezi tatranské štíty.

Čtěte také: Zabudnutá tvár Tatier alebo Tatry v čase monarchie

Druhý den ráno stojíme již nad druhou terasou doliny Zlomisk. Sami stojíme ještě ve stínu, ale štíty před námi oslňují již svou bělostí. Stojíme v jedné z nejkrásnějších dolin Tater, uprostřed krásného lyžařského terénu. Přes dolinu Mengusovskou se díváme na strmé hřbety Bašty a Satana, před námi bělostný hřeben Zlobivé a nalevo nejkrásnější štít Tater - Velká Vysoká. Napravo od Zlobivé ostrý hřeben, jako by doleva nakloněný - to je náš cíl: Západní štít nad Železnou branou. Tam nás také vedou naše lyže.

Brzy stojíme pod stěnami Kozie stráže, která tvoří zakončení tohoto hřebenu. Sundáváme lyže, které nás až sem nesly, zaměňujeme je za stoupací železa a navazujeme se na lano. Dále to jde velmi strmě do sedla mezi Kozí stráží a Západním štítem. Tam se teprve dostáváme na vlastní hřeben.

Ten začíná hned na začátku velmi strmě. Držíme se jeho ostří. Při každém kroku se boříme hluboko do nového sněhu. Strmé svahy po obou stranách nás nabádají ke zvýšení opatrnosti, neboť sněhové převisy přečnívají někdy nebezpečně přes stěnu.

Před samým vrcholem jsme nuceni ukončit výstup. Velký převis brání v dalším pokračování - nelze jej obejíti. Spokojujeme se tedy s odpočinkem téměř pod vrcholkem. Nadšeně pozorujeme věnec štítů, uzavřený kolem nás. Zubatý hřbet Končisté je jakoby obetkán zlatou tkanicí - díváme se na něj proti Slunci, a Lučné sedlo je jako roztavené zlato v odlesku paprsků poledního slunce. Za Železnou branou vidíme ponuré šero divoké Kačí doliny. Vpravo nad Železnou branou krásný štít: Popradský ľadový, a pod ním úzké sedlo, Sedlo pod Drukom. Výstup strmou sněhovou stěnou se nám zamlouvá. Podíváme se tam zítra.

Díváme se měkce hrbolaté sněhové svahy Dračí doliny a doliny Zlomisk hluboko pod námi. To bude náš sjezd - na ten se těšíme. Opatrně sestupujeme, u lyží obědváme a dlouho odpočíváme. Pak připínáme lyže a sjíždíme. Popisovat sjezd? Nelze! Sjezd se musí vychutnat! Tím více z něho požitku, čím lépe se umí jezdit. Večeře a odpočinek v chatě chutná pak dvojnásob po vykonané túře mezi štíty Tater. Takový bel jeden v Tatrách.

• Překlad z Heimatbote, švabach, počátek 20. století