Turistika: Žďárské vrchy v Hornosvratecké vrchovině

Toulky Českomoravskou vrchovinou

Vážený čtenáři, ať se tomu chce věřit nebo ne, úvod zápisků o cestě do Žďárských vrchů mě zastihl poněkud v rozpacích. Zjistil jsem totiž, že nevím, jak začít, neboť variant pro vtažení do děje se nabízí hned několik. Čistě pro orientaci uvedu pár příkladů. Žďárské vrchy patří k Vysočině, nebo jinak řečeno náleží do oblasti Českomoravské vrchoviny. Pramení zde řeky Sázava, Chrudimka, Svratka či Doubrava a území protíná hranice evropského rozvodí Baltského a Černého moře. Jméno hornatiny má hodně společného se Žďárem nad Sázavou.

Našly by se i další zajímavosti, to bychom se ale daleko nedostali. Proto se radši zaměřím na otázku, co s tím. Problém vyřeším zkrátka. Obratem sáhnu do losovacího koše. Krátce se v něm pohrabu a vytáhnu řešení. Vyhrává papír s názvem Ždírec nad Doubravou. No ne, proč zvítězilo celkem bezvýznamné městečko? Vysvětlení zní jednoduše. Na zdejším nádraží staví vlak uhánějící z Pardubic do Havlíčkova Brodu, což mělo na svědomí, že tady začalo moje cestování. Nakoupil jsem ve zdejších potravinách něco jídla i pití a s batohem na zádech jsem vyrazil do terénu.

Čtěte také: Podzimní Žďárské vrchy - Devět skal, Žákova hora a Velké Dářko

A je to. Úvod máme zdárně za sebou, můžeme klidně pokračovat. Míjím rybník s kvákajícími žábami, načež ke mně dolehne ozvěna hudby. Poněkud mě to zaskočí. Že by moji maličkost v obci Staré Ransko, kam směřuji, vítali tímto způsobem? Nějak se mi tomu nechce věřit. Vždyť mě tamní občané vůbec neznají. Že by zde tedy pořádali pouť? Jak se vzápětí ukáže, běží o místní rozhlas. Z ampliónů se po odeznění chorálů několikrát zopakuje výzva, že zde zítra bude zahájena výstava jakéhosi fotografa. To je sice pěkné, mě se to ovšem netýká. Tou dobou už budu úplně jinde.

Velké Dářko

Pokračuji podél Ranského rybníka a přes les dojdu k Řece. Mimochodem ono velké Ř ve slově řeka uvádím záměrně. Tak se totiž jmenuje další rybník. Dle mapy se v něm dá koupat, už od pohledu však vypadá špinavě. Ostatně na břehu není téměř živé duše. I proto se nezdržuji a kráčím k Radostínu.

V obci navazuji na naučnou stezku, která obtáčí největší rybník Českomoravské vrchoviny Velké Dářko (rozloha 206 ha, založen v roce 1480). Chvíli váhám, zda se dát po stezce vpravo či vlevo, nakonec, přestože nemám vyhraněný politický názor, vítězí levice. Nejprve mašíruji k Radostínskému rašeliništi (jít opačnou stranou, zavítám na rašeliniště Dářko). To mě uchvátí. V krásné přírodě se nachází pár malých jezírek, která obklopují převážně smrky, břízy či borovice, nezbývá než litovat, že stezka lemuje pouze okraj chráněné oblasti.

To už lesem, místy se jde po dřevěných lávkách, docházím k rybníku. Břeh zdobí z velké části rákosí a občas je cítit bahno. Z dřevěné vyhlídky pak sleduji, jak z vody vyskakují ryby a hladinu brázdí několik loděk. Pokračuji podél břehu. Aniž zpozoruji jak, ztratím značku, natrefím na lidi. Většinou se rozvalují na lehátkách a opalují, do rybníka navzdory sálajícímu slunci leze málokdo. Stejně tak se děje i na veřejné pláži, kam dojdu následně. Copak je voda příliš studená? Zkusím ji a zas tak chladná mi nepřipadá. Nejspíše ovlivněn "promrzlým" davem, pokračuji dál bez koupele.

U rybníka se nacházejí dvě hospody (víc zařízení jsem nepostřehl, leč nevylučuji je), které míjím. Pokračuji po silnici do Škrdlovic a oběd si dávám až ve zdejší hospodě na náměstí. Jídlo plně uspokojilo mé gurmánské choutky a pivo Gambrinus zažehnalo žízeň, co si lze víc přát.

Když už jsem ve Škrdlovicích, krátce se o nich zmíním. Ve spojitosti s touto obcí se převážně zmiňuje zdejší sklárna. Na rovinu ovšem přiznám, že jsem si jí nevšímal. Spíš mě zaujal kostel. Stavba je vskutku zajímavá a stojí za zaznamenání. To už se ale dostáváme, byť odbila druhá hodina odpoledne, k hlavnímu cíli mé cesty. Ten představují samotné vrchy.

Vyrážím do kopců a pohlcuje mne les. Zalit potem zdolávám první z výškových bodů. Nese název Tisůvka. Na vrcholu, jak je zde častým jevem, se vyskytuje rulové skalisko poznamenané větrným zvětráváním. Za pomoci řetězu na něj vylézám. Zprvu to je v pohodě, neb kameny připomínají schody, až se v duchu táži, jestli je nějaký dobrák neupravil. Nepatrně náročnější je závěr. Musím se vyšvihnout vzhůru. Lze to ale v pohodě zvládnout. Následný výhled není nic moc. Obzor zakrývají koruny stromů. I tak jsem ale spokojen a vyrážím dál.

Žákova hora

Abych se případně nezavařil, neboť slunce praží čím dál víc a přestal foukat osvěžující větřík, svlažím se v lese. Činím tak v malém potůčku. Ten se, jak si můžeme prozradit, zanedlouho rozroste v řeku Svratka. Voda je ledová, ale osvěží, doufám, že mytí mých nohou nesníží stav vodníků na našich tocích.

Poté vystoupám na Žákovu horu. Nachází se zde komplex pralesovitého lesa a také tudy prochází naučná stezka. O výhledu si však lze nechat zdát. Dokonce zde není ani skála, a tak lze bádat pouze nad tím, podle jakého žáka kopec pojmenovali. Nechodil sem dotyčný za školu? A vůbec, navštěvoval mlází sám? Netahal do křoví spolužačky?

Radši zanechme planých úvah a vrtněme se dál. Následuje Stříbrná studánka. Přímo v ní pramení řeka Svratka, v které jsem se před výstupem na horu osvěžil. Aby ale nebylo informací málo, nesmím opomenout, že v tomto místě vyhlásil roku 1970 Ludvík Svoboda Žďárské vrchy chráněnou oblastí, což ostatně dosvědčuje i pamětní nápis.

Devět skal

To už ale přichází hlavní bod dne. Nejvyšší bod Žďárských vrchů a druhý nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny. Jmenuje se Devět skal a měří 836 metrů. Název je odvozen od shluku již zmiňovaných rulových skalisek, na něž se dá vylézt a z nichž je omezený výhled do kraje. Jinak čistě pro neznalé, jakým jsem byl například nedávno i já, poznamenám, že nejvyšší kopec Českomoravské vrchoviny tvoří v Jihlavských vrších kopec Javořice. Má 837 metrů, což činí pouhý metr navíc.

Vraťme se ale k Devíti skalám, ke kterým se ani příliš prudce nestoupalo. K mému překvapení se zde navzdory sedmé hodině večerní vylouplo poměrně dost turistů. Až mě udivilo, kde se všichni vzali, neboť jsem doposud téměř nikoho nepotkal. Možná to má ale na svědomí i opodál se nacházející Vysoká studánka, jejíž návštěva se mi stala nutností. Došla mi totiž voda, a jak všichni moc dobře víme, žízeň je prevít. Prázdné láhve jsem potom naplnil za asistence dvou milenců, kterým moje přítomnost očividně nevadila. Miliskovali se nerušeně dál, až později mě napadlo, že jsem je možná zklamal. Třeba vyžadovali obecenstvo a já odešel, aniž se mohli předvést se v plné parádě. Škoda.

Lisovská a Malínská skála, Dráteníčky

Následovala Lisovská a Malínská skála, obě pěkné. Horší bylo, že se k večeru začali rojit komáři. Stačilo zastavit a už se slétali na člověka, jako když švábi táhnou na pivo. Zkrátka žádný med. I tak jsem ale ještě zavítal na další zajímavou skálu, Dráteníčky. Poté jsem celodenní putování ukončil na kraji lesa.

Ráno mě probudil ptačí zpěv. To bylo příjemné. Méně příjemné bylo, že jsem po opuštění spacáku obdržel pár štípanců do noh. Komáři holt pásli po krvi. Radši jsem tedy spěšně zabalil a pokračoval. Po asfaltce jsem sešel k Milovskému rybníku, u něhož se nachází velké rekreační středisko s dostatkem hospod.

Jestli podniky už otevřely, jsem nezkoumal, mé zastávky se vztahovaly k přírodním zajímavostem. Jednalo se o Čtyři palice, Milovské perníčky a Zkamenělý zámek. Ve všech případech jde o skaliska. Na prvních dvou je vyhlídka, u třetího se kdysi nacházelo hradiště. To ostatně dosvědčují i viditelné pozůstatky valů a příkopu.

Karlštejn a Svratka

Následovalo osvěžení pivem v místě se vskutku honosným jménem - Karlštejn. Nekráčelo však o královský hrad Karla IV., ale o rokokový lovecký zámeček Kinských z let 1766-76, jenž dnes slouží jako ubytovací rekreační středisko. Ostatně nedaleko od něj leží golfové hřiště, kde se, jak mě upozornila cedule, nesmí sbírat míčky a má se řídit pokyny hráčů.

Následovalo městečko Svratka. Co k němu prozradit? Mají zde náměstí, nějakou tu hospodu a v cukrárně prodávali zmrzlinu, před obchodním domem stála socha svatého Václava. Na fotbalovém hřišti se hrála kopaná a koupaliště bylo zavřené. To je zhruba všechno. Proto jsem se příliš nezdržoval.

Následný přechod do Kameniček se stal vyčerpávající poutí. Šlo se po silnici, pražilo slunce a já se neměl většinu cesty kam schovat. Bylo to ubíjející.

Kameničky

Vysvobození jsem našel až v Kameničkách, které proslavil svým působením malíř Slavíček. Vzhledem k přehřátí jsem však na umění ani na případnou prohlídku blízkého Vojtěchova kopce neměl špetku pomyšlení. Má mysl se upnula k jedinému. Musím se osvěžit! To se podařilo. Vykoupal jsem se v blízkém rybníku Krejcar (sice šlo klasický bahňák, kde mi voda nesahala výš než k pasu) a v hospodě si dal pivo. Tentokrát kráčelo o hlineckého Rebela.

To už však přichází závěr dvoudenního putování a já se opět ocitám v rozpacích. Co mám napsat na konec? Mám rozebrat závěrečnou štreku do Hlinska, v němž se nachází malý skanzen s několika typickými domky? Nebo se mám raději zaměřit na vlakovou anabázi, jíž vládlo nejenom zpoždění, ale následně i ujetí spoje při přestupu? Že bych zas losoval? Radši to nechám být. Stačí, když pouze zkonstatuji, že máme v republice plno krásných a mnohdy víceméně neznámých míst, která nepochybně stojí za návštěvu. A Žďárské vrchy patří mezi ně.

Další související články: