Turistika: Naučné stezky pošumavského města Kašperské Hory

Stezkami starých Keltů

Strávit několik dnů v lesích Kašperskohorska, přespat u rozhledny na vrcholu Javorníku, či na bývalém keltském hradišti Sedlo, je samo o sobě dost zábavné. Pokud k tomu ještě přidáte prohlídku hradu Kašperk, Kašperských Hor, nebo Sušice můžete si být jisti nezapomenutelnými zážitky.

Protože začínáme naši pouť v pátek navečer, máme v plánu přespat u rozhledny na Javorníku. Po kratším bloudění za Vacovem zdoláváme první výškové metry. Procházíme lesem po modře značené Klostermannově cestě směrem k Javorníku.

Asi za hodinu docházíme do vísky Javorník a po večeři v jedné z hospod s vyhlídkou do dolin Strakonicka stoupáme nejdříve k Rotundě - kapli sv. Antonína Paduánského, která zde stojí od roku 1940. Odtud je již na dohled rozhledna na Javorníku. Na ní je dnes přistavěna nástavba, díky které lze přes staleté smrky přehlédnout široké okolí.

Klostermannova rozhledna

Autorem myšlenky postavit na 1 066 m vysokém vrcholu Javorníka rozhlednu, byl šumavský spisovatel Karel Klostermann, podle kterého se také jmenuje. Po neúspěšném pokusu v roce 1914, který zhatila mobilizace, se záměr podařilo realizovat až v roce 1938.

Autorem projektu i samotné stavby byl sušický architekt Karel Houra, který již předtím v roce 1934 postavil během tří měsíců nedalekou rozhlednu na Svatoboru u Sušice. Pro veřejnost byla 18,5 m vysoká rozhledna se čtvercovou základnou otevřena 28. října 1938.

Po noci strávené v lese kousek od rozhledny a menší snídani již přijíždí autem správce a tak se v očekávání velkolepých výhledů vydáváme na výstup. Horní, přistavěná část je kovová a tak rachot, který vydává je dost nepříjemný. Myslím, že zvěř již díky tomu dávno opustila zdejší polesí. Kolem vidíme jen hluboké lesy, přehlédnout jde nejen Šumavu, ale i značnou část jižních Čech s mohutnými věžemi temelínské jaderné elektrárny na pozadí.

Královský kámen

Naše další trasa vede k Sedlu, na kterém chceme večer bivakovat. Klesáme nad Krankoty a odtud míříme opět vzhůru k vrcholu Královského kamene (1 058 m). Zde míjíme žulový útvar tvořený skalní hradbou a mrazovými sruby. Ve stěně blízkého mrazového srubu je od roku 1899 vytesán velký skalní oltář vyzdobený obrazy svatých a doplněný vytesanými německými nápisy. Opodál můžeme najít historický mezník s letopočtem 1752.

Ke Královskému kameni se váže řada pověstí. Podle jedné se zde ukryl panovník prchající před švédským vojskem. Podle další zde stával mocný hrad, v němž moci chtiví služebníci zabili svého krále a ten je, než skonal, za to proklel. Vysvobodit je a získat bohatství může jen ten, kdo najde čarovnou bylinu. Podle další pověstí se o Valpružině noci na vrcholu objevuje deska s letopočtem zániku světa. V určité době se odtud také ozývá zvuk hlásné trouby ohlašující nebezpečí.

Vrchol Královského kamene je křižovatkou značených turistických stezek, včetně konce malého okruhu z obce Javorník. Nejsme tu poprvé a tak další cestu, kterou leckdo jistě mezi skalkami v hustém porostu ztratí, nacházíme snadno. Máme v plánu přejít vrchol Ždánova a tak u kaple sv. Jana uhýbáme ze značky vpravo k mírně stoupajícímu hřebenu. Na vrcholu Ždánova nacházíme jen nevzhlednou hromadu kamení. Asi měli kdysi Keltové dlouhou chvíli.

Kašperk

Slézáme zpět na značku, kde přibyla nově i naučná stezka "VO Na nebe a peklo přes Ždánov" a klesáme na Žlíbek a Pustý hrádek, který je už nad Kašperkem, k němuž snadno z jeho rozvalin dohlédneme. Kašperk je cíl, který stojí za bližší prozkoumání a tak máme asi na dvě hodinky o zábavu postaráno. Z věže hradu je slušný rozhled, aby taky ne, vždyť i Kašperk a jeho charakteristické věže lze spatřit z různých i dost vzdálených míst Šumavy.

Hrad Kašperk nechal v roce 1356 založit král Karel IV a hlavním důvodem založení byla potřeba zajistit ostrahu zemské hranice se sousedním Bavorskem. Ochranu potřebovala i hojně využívaná a nově zřízená Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorskem a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy.

V průběhu dalších let byl hrad ponecháván neustále v zástavě a držitelé se poměrně často střídali. Např. v letech 1411 až 1454 přešel do držení rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn patřili mezi přívržence kalicha a tak díky nim Kašperk nikdy nebyl husity zpustošen. Ani ve své další historii nebyl tento šumavský hrad nikdy dobyt.

Hradní jádro představuje obdélný palác s obytnými věžemi. Zajímavostí je, že čelní stěny obou 30 metrů vysokých věží, které by mohlo ohrozit případné ostřelování z tehdejších vrhacích či metacích zbraní, neměly žádný otvor. S postupujícím časem hrad přestal plnit své původní poslání a roku 1584 započala královská komora zdejší panství rozprodávat. Jeho zbytky pronajímal městu Kašperské Hory a v roce 1614 císař a král Matyáš pronajal městu i samotný hrad.

V roce 1616 byl hrad, až dosud vždy královský, kašperskohorským prodán. V té době byl Kašperk již značně sešlý a ani zamýšlené opravy jej nemohly uvést do původního stavu. To jej možná uchránilo před úplným zbořením, které vojenská kancelář císaře a krále Ferdinanda III. v roce 1655 nařídila provést na většině z pohraničních hradů v Čechách ze strachu, aby nesloužily jako útočiště nepřátel habsburské dynastie. Městští zastupitelé se však necítili povinni starat se dále o hrad a tak ho nechali chátrat, protože pro ně bylo zajímavé pouze panství s hradem spojené.

Přesto se hrad řadí se mezi nejvýznamnější dochované doklady české hradní architektury 14. století. V podobě jeho vnitřního hradu vrcholí tendence ke srůstání obytných věží s palácem, tak typické právě pro polovinu 14. století. Poměrně velký důraz zde byl kladen na pohodlné bydlení a reprezentaci. Obranná funkce zůstávala zcela pasivní, při obraně hradu se spoléhalo spíše na jeho jedinečnou polohu.

Nedaleké Kašperské Hory, které dnes pouze mineme, jsou spojeny s hlubinným dolováním zlata ve 13. století. Ve 14. století zde stávala rozsáhlá hornická osada při významném zlatonosném revíru. V 15. století bylo v provozu téměř 40 větších zlatodolů a řada štol. Hlavní dominantou nejen náměstí, ale celého sídelního útvaru města, je Arciděkanský kostel sv. Markéty. Jedná se o gotickou trojlodní baziliku z poloviny 14. století s původními klenbami v kněžišti a bočních lodích. Kostel je novogoticky upraven v roce 1883, kdy k západnímu průčelí přistavěna nová věž.

Sedlo

Po prohlídce hradu Kašperk jsme se dostali opět na červenou a po ní krokem loudavým míříme už přímo k Sedlu. Znamená to kus sejít a pěkně ostrým stoupáním dojít skalami k vrcholu. Sedlo (902 m) je z této strany skalnaté a málo přístupné. I proto si místo vybrali staří Keltové ke svým hrátkám.

Nahoře je rozsáhlé hradiště, příkopy, skalky a valy, a také výhled zpět ke Kašperku a Ždánovu z kamenné vrcholové plošiny. Rozhledová cedule nad kolmou skalou ukazuje směr k Roklanu a dalším známým vrcholům Šumavy, kam se za slušného počasí dá dohlédnout. Na vrchol Sedla chodí hodně trempů a turistů, dnes i díky nově postavené dřevěné rozhledně.

Hradiště na vrcholu Sedla je druhým nejvýše položeným opevněním tohoto typu v Česku, po nedalekém Obřím hradu nad říčkou Losenice. Jedná se o zcela unikátní skalní pevnost pocházející z období 5. až 7. století před naším letopočtem. Skládá se z přirozených obranných prvků, jež jsou tvořeny soustavou místních skalek a skal, doplněnou o dlouhý umělý kamenný val a je dlouhé přes 400 metrů a široké 32 až 114 metrů. Archeologové nalezli po obvodu hradiště i místa, kde se zřejmě tyčily věžovité obranné stavby.

Když pozdě večer zůstáváme osamoceni, hledáme slušné místo na přespání. Kolem pobíhají lesní mravenci s cílem sehnat si nějakou pozdní večeři a tak najít volný plácek není snadné. Navíc je známo, že mnoho míst, kde se Keltové objevovali, bylo obětních. Druidové, keltští duchovní, na slavnostech vykonávali oběti, ovládali osud člověka a mohli zasahovat i do přírodních zákonů. Cestovali v prostoru a čase. Jejich schopnosti jim umožňovaly komunikovat na velké vzdálenosti.

My, přízemní tvorové, jen málo víme o tom, co zde prováděli před dvěma tisíci lety. Nic nevíme o energii, kterou čerpali z podobných míst a která zde ještě dnes zůstává. Ani o temných silách chránících tato posvátná místa. Možná i proto měl leckdo z nás divoké sny a noc se zdála tak dlouhá.

Ze Sedla do Sušice je cesta na první pohled do mapy jasná. Přesto u Záluží trochu kufrujeme a dostáváme se k podivnému samotáři, žijícím se svými koňmi jako za starých časů. Když nám ukáže správnou cestu, posouváme se pomalu k Sušici, abychom si ji z Žižkova vrchu hezky z nadhledu prohlédli. Pak už stačí jen zajít na pozdní oběd, počkat si na vlak u Otavy a dát v ní osvěžující koupel, protože tady dole, pod hřebeny hor, je pěkné letní parno.