Túra na Roklan a Luzný na Šumavě

Novými turistickými přechody na Šumavě

Tak konečně povolily lidem z NP Šumava nervy a po téměř dvaceti letech připustili alespoň letmé nahlédnutí do nejcennějších částí hor. Dnes, kdy už jsou hraniční hřebeny podobny ježčím hřbetům a není na nich slyšet jediné ptačí pípnutí…

Nuže pojďte se tam s námi podívat. Cesta bude dlouhá a náročná. Dvoudenní okruh, který chceme projít, lze začít na Modravě a na německou stranu do Bavorského NP se podíváme po otevření nových přechodů pro pěší - Javoří pila/Poledník a Modrý sloup u Luzného.

Třetím nově zřízeným přechodem je Pramen Vltavy pod Černou horou. Tyto nové přechody byly otevřeny v roce 2009 a mají svá specifika, která je dobré si na internetu vyhledat. Rozhodně nejsou určeny pro cyklisty. V letních měsících je jejich užívání pěšími bez problémů.

Naše první kroky z Modravy směřují kolem Roklanského potoka a u Javoří pily nabírají směr Poledník. Dále už jdeme v klidu, bez cyklistů, kteří sem mají zákaz vjezdu. U odbočky k hranici je pusto a prázdno, kousek dál vede přes potok nový můstek a značení zelenou šipkou. Ta nás bude provázet celou cestu Bavorským parkem. Kolem se pomalu začínají trousit němečtí turisti a já zaklekávám k focení neobvyklého rozťáplého náprstníku.

Původní cesta, jak jsem ji znal z prvního přechodu Šumavy ještě v roce 1990, vedla níž. Dnes je přes povalové chodníčky možné shlédnout nejcennější oblasti Javoří slatě. Občas je les střídán pasekou, dnes již pustou. Zbývají jen věkovité, rozpadající se listnaté stromy, rozeseté po horských lukách. Jezírka v kleči hrají všemi barvami, stále se jde jen po dřevěných chodnících. Tedy bez jakéhokoliv zásahu turistů do přísně chráněné krajiny.

Proč tohle nejde i u nás v Čechách? Čeho chtějí docílit ti, kteří se snaží neustále znemožňovat turistům shlédnutí těch nejkrásnějších partií Šumavy? Což není dost dávno používaných lesních cest, kde by člověk vzácné přírodě nijak neublížil?

Když se vymotáme ze slatí Zwieselterfilzu a Latschenfilzu, vidíme konečně i oba Roklany. Cesta po značce se nám zdá příliš klesat a tak jdeme vlevo. Za chvíli jsme na hranici. Už jsme tudy kdysi párkrát prošli a tak nás neodradí ani to, že zpočátku zapadáme do mokřad. Co je tady jiné, jsou rozhledy. To opravdu nebývalo, šlo se lesem. Nyní tady nahoře nejsou vidět žádné stromy a bohužel ani žádné mladé smrčky. Jsem docela zvědavý jak to bude vypadat tak za 10-20 let.

Sil ubývá a čas se pomalu nachyluje. Původně jsem byl mnohem optimističtější. Po odbočce z hranic jdeme mrtvým lesem vysokou trávou, až konečně docházíme na značenou cestu od Roklanského jezera. Stoupání na vrchol se nezdá strašné, ale je! Máme toho dost a nahoře se sesuneme na vyhřáté kámeny. Po domluvě tady zkusíme přespat. Voda nám snad vystačí a teplo je celý den mimořádné.

Při pohledu z Roklanu si vybavuji své oblíbené knihy Karla Klostermanna o staré dobré Šumavě. Čtvrthodiny pod námi je otevřená chata i hospoda, bohužel Eura nám schází. Večer s červánky je tak mimořádný, že u mne vyvolává úplné fotografické orgie. Ráno nesmím zaspat svítání.

Od půl páté sleduji jak se postupně rozednívá. Noc byla teplá, díky větru i bez mlhy a kousavé havěti. Mám dobrou náladu. Ta se stupňuje spolu s vycházejícím sluncem. Fascinujicí barvy, kolem ticho, božská atmosféra. Zase fotím jako vzteklý, adrenalin proudí v žilách… Napadne mě udělat fotky i přes torza lesa a tak rychle scházím níž. Barvy se pomalu ztrácí, začíná parný a pro nás, jak se ukáže, i perný den.

Rekordně brzy, ještě před šestou, vycházíme s tím, že snídat budeme až dole u jezera. Hodina prudkého sestupu po ránu není nic moc. Roklan se zatím v ranních paprscích ukazuje v celé své raněné kráse. K jezeru vede odbočka a protože jsme všichni tři u něho před pár lety byli, jdeme dál.

K Luznému vede cesta spíš bukovým lesem a tak vedro ještě moc nevnímáme. U Čertovy rokle - Teufelsloch na nás z hlubin kamenného moře dokonce vane ledový dech. Na vrchol Luzného jde jen kamarád, já se synem raději odpočíváme. Čeká nás i tak ještě dost kilometrů. A také pohled na kůrovcem požraný les do Bavor. U odbočky, kde čekáme, je jedno z mnoha míst tzv. Skleněné archy, putování lodi a podaná ruka…

Kráčíme mírným stoupáním k přechodu Modrý sloup. Turistů, už i českých, přibývá. Směrovka ukazuje Březník dvě hodiny. To se mi moc nezdá, ale jen do té doby, kdy uvidím, kudy cesta vede. Místo Českou cestou a Luzenským údolím, stoupá podél hranice k Hraniční hoře a Špičáku. Protože je vedro k padnutí a tady nahoře není špetka stínu, moc dobře se nám nejde. Navíc po včerejších nejméně 25 km to vypadá tak na dalších 30.

Atraktivní stezka v terénu je docela slušně prošlapaná. Musíme pít a dělat přestávky, cesta k Březníku je nám zdá nekonečná. Zajímavé je, že zde jako ukazatele zapíchali kůly se značkami a přitom je kolem spousta suchých stromů, které špatně zapíchlé kůlky spolehlivě přečkají. Inu není nad to, zapojit občas k přemýšlení i hlavu.

Na Březníku se svlažujeme a raději jdeme s kopce do Modravy po asfaltce. Je to ale úmorný. Dvě hodinky nám už nožky neberou. Konečně se doplazíme do Modravy k autu, dáváme večeři a mizíme si domů léčit rány. Cesta byla ale příjemná a nocleh přímo na vrcholu Roklanu parádní.