Cesta do Gruzie, túra přes Shatili a Kazbegi

Jak jsme procestovali Gruzii (1), trek Omalo - Shatili - Kazbegi

Plánování letošního výletu zbylo na mě. Okolnosti se měly tak, že jsme se znalostí pěti slov v gruzínštině a s nulovou znalostí ruštiny vyrazili s chabým plánem do Gruzie. V podstatě jsme měli naplánován jediný trek v Tushetii. Omalo - Shatili - Kazbegi. Nakonec jsme tento zkrátili, jeli jsme se podívat k moři a završili jsme to trekováním v okolí Mestie v oblasti Svaneti.

Složení: Tom (Moriss), Ondra (Pinďa), Martin (Medojed), Lajka, Kame.

Den 1.: Praha, Waršava

Sraz máme naplánovaný až ráno na letišti. Dojíždím tam klasicky na poslední chvíli, takže mi kluci už volají, kde jsem. Na letišti chvíli poklábosíme, necháme si za hříšné peníze zabalit batohy a vše svěřujeme do polských rukou letecké společnosti LOT.

Čtěte také: Jak jsem zapomněl v Gruzii (2). Bylo Kutaisi Homérovou Kolchidou?

Let do Waršavy proběhl vcelku standardně. Musím jenom vyzvednout uvítácí kecy LOTu. To opravdu museli namluvit speciálně s přihlédnutím k českým pasažérům, protože to bylo vskutku na pochcání… a to jsem na polštinu celkem zvyklý.

Ve Waršavě máme nějakých 10 hodin čas, takže MHDčkem míříme do historického centra. Tady něco pochodíme, nafotíme a výrazně popijeme. Rozbíjí mě Martin, když jednomu somrákovi, co chtěl "zlotuvke" dává bez hnutí brvou zmuchlaný papír od kebabu. Tak nějak to prozevlujeme a propijeme.

Večer se snažíme najít nějakou restauraci, což se ukazuje jako celkem nadlidský výkon. Nakonec zapadneme do nějaké, tuším uzbekistánské, restaurace. Já jsem z jídla doslova nadšen. Dáváme obligátní pivo. Objednáváme i vodku, doufaje, že obdržíme místní polskou. Dostáváme bohužel absolutku.

Prohodíme pár slov s místní sympatickou obslužnicí a odebíráme se zpět na letiště. Když čekáme poslední okamžiky před boardingem, ano právě zde začala série, jak to nazvat, štěstí, které nás tak nějak pronásledovalo celou dobu pobytu. Hlásily se k nám dvě holky, které si nás pamatovaly z Ruzyně. Češka a druhá Turkmenistánka (jestli se nepletu), která má za manžela Čecha, který ji už čeká v Tbilisi. Prohodíme pár slov, ale letadlo už čeká, tak mizíme v jeho útrobách.

Den 2.: Tbilisi - Omalo

Přílet do Tbilisi byl myslím před čtvrtou ráno. Chvíli trneme, jestli nám dorazí zavazadla. Nakonec se všechny batohy objeví, z čehož máme upřímnou radost. V průběhu čekání se bavíme s holkama a před letištěm se seznamujeme i s manželem jedné z nich. Pomáhá nám zbořit první jazykovou bariéru. Domlouvají nám taxi za dobrou cenu na nádraží k metru, kde se po chvíli potkáváme. Jedou tam totiž také. Vpustí nás dokonce i do metra, takže nemusíme řešit žádné jízdenky (normálně je třeba si zařídit čipovou kartu a tu poté nabíjet).

Víme, že se musíme dostat na stanici Isani. Nikde žádné nápisy, takže jenom počítáme zastávky. Byla to myslím sedmá od nádraží. V metru máme pocit, že na nás všichni strašně čumí. A taky tam strašně smrdělo. Jak vylezeme z podzemí, hledáme otevřený obchod. Hned naproti jsou otevřené potraviny, tak kupujeme chleba a nějaké plechovky piva. Za zadkem nám neustále stojí borec a čekuje. Asi jestli nekradem. To mě trochu zaskočilo.

Na lavičce něco pojíme a pomalu se přesouváme na autobusovou stanici Ortačala (Ortachala). Jdeme dost naslepo… víceméně směrem, kam jezdí nejvíce maršrutek. Trochu se poptáme a asi po dvaceti minutách jsme na místě. Tady zkoušíme jednoduchou metodu. Prostě chodíme od jednoho auta ke druhému a všude pořváváme "Alvani" a "Telavi" a čekáme, kdo se chytí.

Nakonec zjišťujeme, že maršrutka směr Alvani by měla vyjíždět asi za hodinu. Takže čekáme a trestáme piva. Martin zažívá první zkušenost s gruzínskou toaletou. Je pochopitelně rozčarován.

Za chvíli k nám kráčí řidič a říká, že už si klidně můžeme nastoupit. Dáváme dovnitř batohy a diskutujem cenu. Řidič se ptá, jestli jedem do Omala. My pochopitelně přitakáme a on nám nabízí, že nám domluví jeep. Je vidět, že už jsou na turisty připraveni. Jeep stojí 200 lari, což je standardní cena za odvoz do hor.

Pinďa v maršrutce trochu protestuje, že má málo místa na nohy. Trochu naivně se snaží najít něco, čím by opěradlo nastavil. Když to vidí šofér, jenom se směje a se slovy "aaaa, Georgia" mávne rukou. Je to jasné "Gruzie, co byste čekali". Cesta do Alvani trvá asi necelé tři hodiny. Uvnitř jsme asi jediní cizinci.

Naše cesta končí někde… asi Alvani, kde už na nás čeká Jeep. Jenom si přesedneme, s řidičem si vysvětlíme, že ani rusky ani gruzínsky neumíme, takže si s námi asi moc nepokecá. Snad po deseti minutách jízdy zastavujeme u nějakého domu. Nevíme proč, ale rychle se to vysvětluje, když řidič zmizí a za chvíli se objeví s kanistrem a leje do nádrže naftu. Hned zbystřím, protože potřebujeme benzín do vařičů.

Rychle prohrabu batohy a vyndávám dvě lahve na benzín. Vlezu za plot a snažím se vysvětlit, že chci benzín. Naštěstí benzín je rusky benzín, tak to jde celkem jednoduše. Na dvorku se válí spousta kanistrů a volně otevřených nádrží s naftou a benzinem. Docela na to čumím. Borec vezme menší kbelík a z jedné té nádrže prostě nabere benzín a kyblík mi dává, ať si to přeliju. Což teda udělám. Dávám tři Lari a spokojeně odcházím. Nebýt této události, tak nevím nevím, kde bychom pak v Omalu ten benzín sháněli.

Omalo je vzdálené asi 75 kilometrů. Cesta trvá asi 4,5 hodiny a je to fakt mazec. I ten jeep s tím má docela problémy. Počasí nic moc. Mlha a mrholení, takže výhledy nic moc. Cestou se překonává horské sedlo (3 400 m n.m.). Za tímto sedlem už se počasí výrazně zlepšuje a nakonec je prakticky slunečno a jasno.

V Omalu je celkem rušno. Na člověka hned dýchne ta dřina. Všechno vypadá dost improvizovaně. Ale je tu evidentně nějaká elektřina. Později zjišťujeme, že v jedné budce je asi dieselový bufík, který to má všechno na svědomí. Vytáhneme batohy, platíme řidiči (dáme mu nakonec ještě o něco víc, protože to muselo žrát tak 13 litrů na sto). Ještě nám ukazuje, kudy ke věžím a jde pokecat s nějakými známými. My jdeme kousek bokem a jíme. Jsem spokojen, jak to všechno pěkně vychází. Vůbec jsem nečekal, že to půjde takto po másle a už první den odpoledne budeme v Omalu.

Po jídle nalehko míříme ke věžím v Horním Omalu (nebo je to možná Kesselo… težko říct). Trochu to omrkneme a jdeme zpět. Jde s námi i jeden pes. Nejprve se ho snažíme zahnat. Ale když se vrací i po bití trekovou holí, rezignujeme. Pojmenujeme ji Lajka a nakonec je z ní náš společník na celou první část cesty.

Při sestupu od věží je vidět dvě opalující se Gruzínky v podprsenkách. Tak na ně aspoň máváme. Smějí se a mávají taky. Kousek nad vesnicí postavíme stany a jdeme brzo spát. Jsme po cestování dost unaveni.

Den 3.: Omalo - Dartlo - Chescho

Asi o půl desáté vyrážíme směrem Horní Omalo. Obcházíme věže, kde jsme byli včera a snažíme se zorientovat a vydat se správným směrem. Za Omalem se cesta stáčí doprava. My to zkoušíme cestičkou po spádnici směrem do údolí, kde nakonec nalézáme mapu s rozcestníkem. Ten nám teda ale vůbec nedává smysl. Jako by tam vůbec nepatřil. Obsahuje asi nějaké místní názvy, které nám nic neříkají.

Jdeme na sever a u lesa narážíme na cestu. Vydáváme se po ní vlevo nahoru ke hřebeni. Cesta je místy dost drsná. Asi po 2,5 h jsme na hřebeni, kde nalézáme další rozcestník, který hlásá Dartlo - 6,5 km. Aspoň tedy víme, že jdeme správně. Pokračujeme dolů po cestě. Cpeme se malinami a tu a tam narazíme na nějakou ceduli, která tvoří něco jako naučnou stezku. Je to gruzínsky a anglicky, takže se i něco dozvíme.

V Dartlu jsme asi za 2 hodiny. Je to fakt pěkná vesnice moc pěkně zasazená do svahu. Vypadá to fakt hustě. Snažíme se někde vysomrovat chleba, ale neúspěšně. Jdeme tedy podél řeky dál směr Chescho. Je to kamenitá cesta údolím, občas celkem nuda. Otvírají se ale krásné výhledy na protější svah. Občas se objeví malý vodopádek nebo pár salaší.

Asi za dvě hodiny vidíme Chescho. Je už dost pozdě, do vesnice ani nejdeme a táboříme cca půl km před ní kousek od levostranného přítoku řeky, podél které jsme přišli. Koupeme se v potoku. Uděláme oheň a jdeme spát.

Den 4.: Chescho - Girevi - Chontio

Po teplé snídani vyrážíme dost pozdě. Až kolem půl jedenácté. Zastavujeme hned u prvního domu, který je zároveň hotelem (ubytování klasicky 20 Lari, 35 Lari s jídlem. Tahle cena byla v celé Gruzii stejná). Jsou tu nějací turisté. Paní domu cca 70letá paní nás překvapí angličtinou. Takže trochu klábosíme s izraelskými turistkami a paní domácí.

Dostáváme kávu a nakonec i chleba. Tohle byl první a poslední případ, kdy jsme něco dostali zdarma. Tolik k proslulé gruzínské pohostinnosti. Dostáváme ještě sušenky. Babička nám dává svůj e-mail a facebook (!!!).

Kromě Izraelek je tu ještě jeden Japonec. Jelikož míří do Kazbegi stejně jako my, často se míjíme a spolunocležíme, takže je akceptován jako pátý člen výpravy. Je to učitel prvního stupně základní školy, který se jednoho pěkného dne sebral a šel cestovat. Už jsou tomu dva roky a má prochozenou a proježděnou valnou část Asie.

Po občerstvení pokračujeme po cestě podél řeky. Asi za 30-45 min jsme u vesnice Pharsma. Ta leží cca 60 výškových metrů nad řekou, takže je třeba trochu vystoupat. Potkáváme Kameho a jdeme do vesnice zkusit koupit chléb. Což se nám daří a kupujeme dva puri za 2 lari a hroudu sýra za 5 Lari.

Kame jde s námi a asi za další hodinu jsme v Girevi. Zde si nás odchytí pohraniční stráž a musíme na vojenskou stanici, pro povolení ke vstupu do pohraničí. Vojáci s kalašnikovy si berou naše pasy a nakonec nám dávají doklady, které nám oficiálně umožňují pokračovat v cestě. Jsou v klidu, umějí trochu anglicky, takže to jde celkem hladce.

Od moderně vyhlížející základny stoupáme do kopce ke věžím. Dáváme sváču a traverzujeme kopec zleva. Překračujeme nejprve tři a pak další dva potůčky. Kolem páté hodiny odpoledne rozbíjíme stany u jedné z opuštěných salaší Chontio. Není zde moc místa, tak Ondra nabízí Kamemu, místo u něj ve stanu. Obligátní oheň, čaj a jdeme spát.

Den 5.: Chontio - někde před sedlem Atsunta

Vyrážíme lehce po deváté hodině. Sestupujeme asi 50 m dolů, kde je znatelná pěšinka. Je nám jasné, že dnes asi nezvládneme dojít až za sedlo, takže se prostě zkusíme zakempit co nejblíže sedlu. Cesta je patrná víceméně celou dobu. Často stoupá vysoko nad řeku a pak zase klesá a tak pořád dokola. Docela otrava.

Cestou potkáváme skupinku Čechů, kteří jsou opačným směrem. Vyměňujeme informace, ale moc se nezdržujeme. Po cestě se krmíme se malinami. Odpoledne vidíme vlevo stanici vojáků. Pečeme na to. Měli by o nás vědět. Za chvíli potkáváme dva vojáky přímo na cestě. Jenom na nás mávnou, že máme jít dál. Pak prostě nacházíme místo vhodné pro kemp. Možná by to šlo ještě blíže k sedlu, ale nechce se nám riskovat, že bychom se zase museli vracet. Zítra na to máme celý den, takže no stress.

Den 6.: Přes sedlo Atsunta

Vyrážíme ráno, protože si říkáme, že bychom zkusili vystoupit na horu Tebulosmta, která by podle mapy mohla být dosažitelná ze sedla. Ráno je celkem zima. Máme namrzlá tropika na stanech. Jdeme po znatelné cestičce. Poslední značka říkající Shatili ukazuje přes malý mostík přes potok. My jsme se v jakémsi cestopise dočetli, že se potok přecházet nemá, takže jsme šli po pravém břehu dál. Nakonec se ukázalo, že je to asi úplně jedno. Obě varianty jsou správné.

Pomalu ale jistě začíná vlastní stoupání do sedla. Výškové metry tu začnou pořádně naskakovat. Nicméně žádné lezení apod. se nekoná. Všechno je to v rámci běžné chůze. Cestička je patrná, nedá se ztratit. Ke konci stoupá opravdu prudce.

V sedle se kocháme nádhernými výhledy na obě strany hřebenu. Je dokonce vidět i hora Kazbek. Tebulo zavrhujeme. Není vůbec vidět. Nicméně nás láká bezejmenný 4 015 metrů vysoký kopec hned v dohledu. Tak si říkáme, že bychom to zkusili. Kame na to nemá boty, tak říká, že na nás počká.

Tohle byl první opravdu blbý nápad, který jsme tento den měli. Výrazně jsme podcenili břidlicový povrch. Kluzkost, podjíždění a nestabilita stála opravdu hodně sil. Naprosto vysílení a otrávení jsme to cca 200 metrů pod vrcholem vzdali. Byla zde velká břidlicová stěna. Zdolání by bylo na nestabilní lámavé břidlici nebezpečné a stálo by to hodně času, který začínal docházet.

• Pokračování článku

Další související články: