Od Praděda po Sněžník (2) přes Jeseníky

Trek z Jeseníků na Králický Sněžník

V noci stejný scénář jako včera, jasno a mráz, nad ránem mlha, mráz a ještě větší vichr než včera. Aspoň pocitově. Na dnešní etapu se převelice těším, povede skoro celá po chodnících, na které jsem dosud nevkročil.

Chtěl jsem odtud vyrazit přímo po hřebenu, ale to by mě asi odfouklo. Nevede tam značka, ale hraniční patníky a tyčové značení jsou dobrým průvodcem. Místo toho pokračuji po značkách, první tři kilometry po zelené. Značka podchází vrcholek Brousek, prochází místem s názvem Na bahnech a podle toho to tu tak vypadá. Samé prameniště a rozbahněný terén.

Čtěte také: Od Praděda po Sněžník (1), trek z Jeseníků na Králický Sněžník

V místě, ze kterého krásně vidím na Smrk, odbočí značka z lesní cesty úzkou pěšinu pod Travnou horu a tento úsek mě naprosto dostane. Nevím, je-li to tím závětřím, ale zdejší les na mě velmi silně zapůsobí. Chvíli tady jen tak postávám a nasávám atmosféru ranní samoty. Pro mě jeden z nejhezčích úseků v Rychlebských horách, přitom je vlastně celkem obyčejný.

Chata Paprsek

Na závěr mě čeká prudký sestup, během kterého se mi naskytne první z výborných výhledů na Jeseníky. To už přicházím k červené značce, která vede po široké lesní cestě až k chatě Paprsek. Ta stojí na svahu a je bičována větrem ostošest. Vedle se staví další budova a těm chlapíkům na lešení moc nezávidím. Já zalézám dovnitř na čaj a snídani.

Pozoruji krásně modrou oblohu a tajně doufám, že se utiší vítr. Za oknem to vypadá jako pravé babí léto. Je to ale pouze fikce, odcházím odtud v čepici a v rukavicích.

Klesám do údolí, kde za chatou Medvědí bouda chodník zase opustí lesní cestu a začne lehce stoupat. Úzká pěšina vede úpatím hraničního hřebene, poskytuje závětří a výhled na protější tisícovky Dzial a Stolec. Nějakým způsobem mi tato dolina silně připomíná oblast Magury Witovskej, hraničního vrcholu v pohoří Skorušinské vrchy na Oravě.

Chodník vede kolem rozložitého vrcholu Chlupenkovec, na jehož plochém hřbetu začnu vyhlížet nějakou lesní cestu mířící přímo na sever. Nacházím se totiž asi tři sta metrů pod státní hranicí kudy vede zelená značka. A na ni se právě díky jedné lesní cestě napojím. To ona mě povětšinu zbývaného dne povede.

Kladské sedlo

Z roztáhlého hřebene začne klesat a čím dál víc se přibližuje ke Kladskému sedlu. V tomto sedle stojí u silnice, která sedlo protíná, i chata, nabízející i ubytování, leč má zavřeno, holt je po sezóně. Sedlo je ale mnohem důležitější proto, že zde končí Rychlebské hory. Nyní je mám projité téměř celé a můžu se vydat objevovat mě dosud neznámé kouty našeho třetího nejvyššího pohoří, zvaném Králický Sněžník.

Toto významné, byť nevelké, pohoří mám velmi rád a tak první výškové metry po hřebenu bez výhledů ukrajuji s velkou chutí. Za ztichlým a opuštěným vrškem Rykowisko nějaké z nich ztratím, ale začnu je brzy zase pomalu nabírat. Hřeben zvaný Dziczy Grzbiet se vine nad hlubokou dolinou a východní stěna Sněžníku odtud vypadá skoro kolmá. Hora tak působí ještě mnohem mohutnějším dojmem a trochu připomíná tatranský Volovec z polské strany.

Hřeben končí na 968 metrů vysoké Hraniční hoře, na které končí žlutá značka z Polska. Opačným směrem pokračuje jako neznačená cesta, která po pár desítkách metrů narazí na značenou trasu na naší straně. Vlastně dvě, vede tudy modrá a červená trasa.

Adélin pramen

Přecházím právě tam, neboť po dvě stě metrech stoupání mě cesta přivede k Adélinu pramenu, u kterého stojí nový velký kamenný přístřešek. Dobré místo k bivaku, vylepšené pramínkem svedeným přímo do něj. Teče pouze zlehka, vodu dobírám radši venku u přístřešku. Kdyby si lidé nepletli ohniště před přístřeškem s popelnicí, dal bych tomu tady jedničku s hvězdičkou.

Následuje velmi prudký půlkilometrový výstup, který naštěstí okoření první velkolepé výhledy. Na Rychlebky a Jeseníky, poprvé tak vlastně vidím mou ušlou trasu. To už se zleva připojí žlutá značka od chaty Návrší a touto notoricky známou cestou přijdu až do Stříbrnického sedla. Nutno podotknout, že hřebenem vede i ona polská zelená, je ale trochu těžší a divočejší. Neposkytuje ale tak parádní výhledy, od kterých nemůžu celou po dobu odtrhnout oči.

Ze Stříbrnického sedla je to na vrchol Sněžníku asi kilometr a půl. V jedné zákrutě chodníku, kousek pod horní hranicí lesa, stojí malý kříž s trnovou korunou a nápisem Josef Tejkl. Tento herec, režisér, dramatik, malíř a cestovatel, který nejvíc miloval rumunské Karpaty byl můj kamarád a jeho srdce se rozhodlo, že se z této túry na Králický Sněžník už nevrátí. Dávám si dva doušky slivovice a chvíli vzpomínám. Naposledy pozdravím a odcházím.

Pramen Moravy a Králický Sněžník

Mířím k téměř posvátnému místu, pramenu řeky Moravy. Tato největší moravská řeka sice pramení v Čechách, hranice prochází Stříbrnickým sedlem, nebylo tomu tak ale vždy. Až do druhé poloviny 20. století probíhala hranice právě podél řeky, dále do údolí. Historicky pramení Morava tedy na Moravě a basta! Nezmění to ani tlupa úředníků.

Plním láhve vodou a stoupám na vrchol. Na 1 424 metrů vysoký vrchol, na němž jsem opět uvrhnut do spárů vichru. Naštěstí se můžu uchýlit do závětří hromady kamení, co kdysi bývala rozhlednou. A můžu se kochat výhledem, který sice není dnes úplně ideální ale i tak je ohromující. Celé Jeseníky, Rychlebské hory i Hanušovická vrchovina je jako na dlani. Doplňují to Orlické hory, polské stolové hory na hranicích broumovského výběžku a nad nimi tuším i vrchol Sněžky.

Od polské chaty přichází dvě skupinky lidí a jsou to vlastně dnes první turisté, které vidím. V závětří tu sedím skoro hodinu, pak se zvednu a opět kolem pramene Moravy dojdu k základům bývalé chaty, u které stojí legendární soška slůněte, neoficiálně oficiálního symbolu Králického Sněžníku.

Bivak za jelení říje

Právě tady jsem měl v plánu rozložit bivak, jenže to by mi asi vítr odnesl celtu až někam nad Atlantik, musím vymyslet něco jiného. A dostal jsem nápad. Kousek od místa, kde se od výstupové trasy odděluje žlutá trasa do údolí Moravy, stojí malá chatka horské služby. Teď tam nikdo není a malého plácku před chatou využiji na přespání. Nemusím nikam do lesa stavit přístřešek, postavím si ho zde, s využitím lavičky a páru starých běžek, co jsem tady našel.

Ukryt před větrem zalézám dovnitř a čekám na noc. Když se setmí a těším se jak usnu, přijde kousek pod chatu jelen a začne troubit. Přidají se k němu další dva, co jsou někde poblíž a začne to. Každý kdo to zažil potvrdí, že jelení říje je fakt zážitek, u kterého se ale velmi blbě usíná.

Naštěstí jsem usnul a ráno přes koruny stromů pozoruji červánky,východ slunce by od slůněte byl asi parádní. Mám před sebou poslední den a trasu, kterou sice znám dobře, ale zato je jednou z těch nejlepších, co znám. V noci mrzlo asi víc než včera, protože slatě a mokřiny v okolí jsou zamrzlé. Povalové chodníky jsou bíle jako sníh a jejich čistotu naruší jen mé stopy.

Stříbrnická

Ze Stříbrnického sedla začne pozvolný výstup na jednu větev hřebene tohoto pohoří. Hřebenu, který mám tak rád, se říká Mokrý hřbet. Je to tím, že se na něm nachází mocná vrstva rašeliny a je hodně pomáčený. První stoupání na vrch Stříbrnická mě opět vystaví náporům větru, který změnil směr a nyní fouká někde od Sibiře. Musím se zakutat co nejvíc to de, v nárazech mě jeho síla několikrát otočí kolem mé osy. Naštěstí to vždy ustojím a můžu se kochat okolím.

Okolní lesy v minulosti těžce zasáhly imise, náprava je obtížná a někdo by tento les nazval zničeným. Mě ale vždy fascinoval, nejen kvůli parádnímu výhledu na Sněžník, ale hlavně kvůli spoustě kmenů starých stromů, co tady leží či trčí k obloze. Nyní, pokryty jíním, vypadají jako staré kostry nějakých pravěkých tvorů, je to tady úplně jako obří pohřebiště.

Černá kupa, Sušina

Změní se to při stoupání na Černou kupu. Les tady je hustý, podmáčený ještě víc a o podzimních barvách tu není ani památky. Nevím proč, ale ta zelená tady mi přijde prostě zelenější než kdekoli jinde. Asi za to může ona nepropustná vrstva rašeliny. Za Černou kupou stopám ještě trochu nahoru, na 1 321 metrů vysokou Sušinu.

Na Mokrém hřbetu trochu neobvyklé jméno, je to ale jméno zasloužené, nejsou tady žádné rašeliniště a opět to tu vypadá jako na podzim. U rozcestníku shazuji batoh, abych se zřetelnou pěšinou vydal za výhledem na Sněžník a protější část hřebene. Užívám si ho, je to totiž poslední výhled na tuto stranu a na vrchol, patřící k mým nejoblíbenějším. Díky Kraličáku!

Ze Sušiny scházím po červené značce úzkým chodníkem dolů. V zápětí se v lese objeví monstrum. Ne, žádný krvelačný tvor, nýbrž první z řady řopíků. Tito němí svědkové velmi pohnuté doby tady opuštěně stojí v linii, odolávají času a připomínají období, kdy jsme byli velmoc, minimálně co do kvality betonu.

Tetřeví hora

Po hřbetu scházím k sedlu pod Tetřeví horu, kde se mi, opět naposled, otevře velkolepý výhled. Na Praděd, na Smrk, zkrátka na celou moji trasu. V sedle musím odbočit doprava na křižující cestu, není to úplně dobře značeno. Po zpevněné cestě scházím do údolí a mířím k civilizaci. A byl by to normálně nejspíš konec povídání, kdybych nenarazil na rozcestník Mokřiny.

Tady začíná úsek, který nejen že bude zlatým hřebem či pověstnou třešničkou na dortu, je i jedním z nejzajímavějších oficiálních chodníků, na který u nás můžete narazit. Na rozcestníku stojí - Romantický průchod údolím Prudkého potoka, četné kaskády a peřeje. Náročné. Jak moc náročný tento více jak dva kilometry dlouhý úsek bude, se za chvíli dozvíme.

Údolí Prudkého potoka

Zpočátku vede chodníček podél malé bystřiny, která jen tiše ševelí. Voda přeskakuje kameny jen tak ledabyle a dotváří opravdu romantickou atmosféru podzimního údolí. Kromě pár vlhkých kamenů na chodníku nic nenasvědčuje tomu, co přijde.

Jak se údolí stává čím dál víc prudším a bystřina divočejší, chodník se od ní odpoutá a vede po hraně nad ním. Uzoučká pěšina se stává rozbitější a musím si dávat pozor, aby se mnou nesvezla dolů do potoka. Začíná přibývat podmáčených úseků, kamenů a padlých kmenů na chodníku. Začínají se také objevovat první skalní prahy, a ty třeba tři čtvrtě metru vysoké se scházejí fakt blbě.

Chodník se zase blíží k potoku, který se mezitím změnil na dravou říčku. Objeví se první vodopády, které sice nemají více jak dva metry, tvoří ale vlastně jednu dlouhou kaskádu. Kaskádu dlouhou několik set metrů a já nevím kam s očima. Připadám si tady spíš jak v dokumentu z Aljašky, než v našich horách.

Údolí se rozšiřuje a z okolních svahů se valí spousty menších potůčků. Ty hodně ztěžují průchod, v některých místech musím vynakládat hodně úsilí na jejich průchod. Vytvořily si tady průrvy široké i přes metr. Sletět dolů by nebylo vůbec těžké, v ledové vodě, v údolí bez signálu a sám, bych opravdu nechtěl zůstat. Velký batoh tady opravdu překáží, někdy ho při podlézání kmenů musím sundat.

Ve spodní části doliny má už voda ohromou sílu a fotím kaskády ostošest. Když už to vypadá na konec těžkého úseku, přijde poslední zkouška. Chodník tady asi sedm metrů vede jednoduše po skále se sklonem minimálně třicet stupňů. Aby toho nebylo málo, teče přes ni voda, která za ty roky vyhladila skálu tak, že klouže jako led.

Nebýt okolní vegetace, jíž se můžu přidržovat, asi bych si to zamířil rovnou dolů do potoka. Parádní tečka nakonec, pod sebou už vidím lávku, za kterou tento úsek končí. Musím ještě podlézt poslední padlý strom. A právě při tom se ozve hlasité škubnutí a mě se roztrhnou kalhoty. Za mostem stojí ve svahu chatka, u níž usedám, pomocí kobercové pásky opravím kalhoty a dám si oběd.

Vstřebávám co jsem zažil a musím uznat, že Prudký potok je stezka par excelence, neznám u nás žádnou podobnou. Je opravdu netradiční a i když není zase tak nebezpečná, jak by se mohlo zdát, vyžaduje přece jen spousty opatrnosti a obezřetnosti, zvláště s plnou polí. Za námahu to ale stojí, je to zážitek. Na rozcestníku pod chatou se ještě píše, že v zimě nejde projít vůbec. To pro zajímavost.

Na vlak po asfaltce

Od rozcestníku vede chodník přímo dolů, já si ale udělám malou zacházku. Po silnici zamířím doleva nahoru, po značené cyklotrase. Asi po kilometru, na lesní křižovatce, zahnu zase dolů k údolí na značku. Mám jeden jediný důvod, z cesty se otevře výhled na Jeseníky. Dívám se pod Praděd, do míst, kde leží Divoký důl. Musel jsem k němu šest kilometrů po silnici a totéž mě čeká i teď. Šest kilometrů údolím na vlakovou zastávku Vysoké Žibřidovice, kde budu čekat na vlak.

Obloha je krásně modrá a začíná babí léto. Jeho začátek jsem nestihl, vyrazil jsem prostě o pár dnů dřív, ale to nevadí. Počasí udělalo z tohoto treku trošku tvrdší záležitost něž jsem předpokládal. Bylo to ale si správě, užil jsem si to náramně. Byl to jeden z nejzajímavějších treků co jsem kdy podnikl. Jesenicko je totiž turistickým rájem a právě tento trek patří k jeho největším výzvám.

• Trasa: Kouty nad Desnou - Kouty most - U Kamenné chaty - Pod Pradědem - Červenohorské sedlo - Vřesová studánka - Kamenné okno - Vozka - Trojmezí - Šerák-rozc. - Ramzová - Smrk - Paprsek - Zhořelá - neznačeně na hranici - Kladské sedlo - Hraniční hora - sedlo Stříbrnická - Králický sněžník - sedlo Stříbrnická - Sušina - Mokřiny - zast. Vysoké Zibřidovice
• Délka trasy: cca 85 km
• Převýšení: 3 400 metrů nahoru, 3 500 metrů dolů
• Náročnost: těžká túra

Další související články: