Jak jsem se bála na Strážově medvěda

Vše jsem měla naplánováno už z Čech, ale v předvečer výstupu jsem si ještě hledala doplňující informace o Strážovských vrších na internetu. Mezi nabídkou různých turistických zajímavostí jsem zahlídla i odkaz o medvědech na Slovensku.

Nejprve jsem to úplně přešla, jasně, vždyť to vím, že medvědi se na Slovensku vyskytují, ojediněle se nějaký stane přespříliš drzým a vydá se opatřovat si potravu někde v blízkosti lidských obydlí, s tím jsou pak problémy. Zatím mě ale vůbec nenapadlo v souvislosti s vlastní turistikou uvažovat o setkání s medvědem, to mi přišlo jako něco naprosto absurdního. Populaci medvěda si na Slovensku představuji nějak nejasně - asi v jednotkách kusů. Kolik že jich tedy tady vlastně žije?

Zadávám heslo do vyhledávače a nestačím se divit - střízlivé odhady udávají 400 - 500 kusů, ty divočejší až dva tisíce. Téda, valím oči na obrazovku a klikám na další nadpisy, které se hned vtíravě nabízejí. "Medvědi na Slovensku, turista opravdu není na jejich jídelníčku" - tak tady mě snad zase uklidní. Jenže v textu se dočítám "Medvěd hnědý je mohutná, silná a v krajním případě i nebezpečná šelma, která může člověka těžce zranit nebo dokonce usmrtit, avšak již rozhodně nemohu souhlasit s tím, že by turista, houbař či sběrač borůvek byl pravidelnou součástí medvědího jídelníčku."

Hm, tak tyhle věty nás, které až dosud ani nenapadlo, že by turista snad byl na medvědím jídelníčku, tedy zrovna neuklidňují. A je hůř, v dalších článcích stejný autor popisuje, jak se chovat při setkání s medvědem. Nemáme se snažit utíkat, to nemáme žádnou šanci (medvěd prý dokáže vyvinout rychlost až 50 km za hodinu), naopak musíme klidně opustit prostor. Pokud nás medvěd následuje, můžeme jej zkusit odradit hlukem, dát ruce nad hlavu a udělat se tak většími, či jak píše autor dále "občas pomáhá na medvěda mluvit klidným a hlubokým hlasem - což se mi ve dvou případech osvědčilo, ale pokud máte ječák, tak se o to nepokoušejte, leda byste chtěli medvěda vydráždit." Sedím v pokoji jak opařená, nějak jsem do této chvíle neuvažovala o tom, že bych mohla na dovolené zjišťovat na medvědovi, zda je můj hlas dostatečně hluboký a konejšivý.

Tak abych se zas uklidnila, musím hledat dál, třeba se ten odkaz na medvědy přimíchal ke Strážovským vrchům jen nedopatřením a zrovna tady medvědi vůbec nežijí. Naděje hasne brzy: "Strážovské vrchy představují stabilní zdroj medvědí populace..." a "... v roce 2012 bylo na sledovaném území v CHKO Strážovské vrchy zjištěno 32 jedinců medvěda." Ale tonoucí se ještě stébla chytá, obec Čičmany, odkud se chystáme na Strážov jít, je významným centrem turismu, tady ta příroda jistě nebude tak divoká.

Pohled na mapu mě opět rychle vyvádí z omylu, v Čičmanech se rázovitý folklór vyvinul i proto, že jsou vesnicí hodně odříznutou od okolního světa, ve Strážovských vrších nejvýše položenou a obklopenou lesy. Pokud tedy musíme do relativně malých Strážovských vrchů umístit třicítku medvědů, jistě bude pár "kousků" žít zrovna tady v okolí. Ach jo! Najednou se mi ta informace, že do Strážovských vrchů tolik turistů nezavítá a výstup na Strážov si užijeme bez davů lidí, nepřipadá vůbec pozitivní.

Noc nemám zrovna klidnou, ale touha po turistice je větší - přece se nenechám zneklidnit internetem. Ráno vyrážíme, ale pro jistotu se ještě přeptáme místních. Začínám hned s panem domácím a zdánlivě bezstarostně nahazuji konverzační téma - tak jakpak to tady máte s medvědy? A doufám v smích. Pan domácí se zamyslí, řekne, že je třeba při pohybu v přírodě dělat hluk a pak že odhaduje pravděpodobnost setkání s medvědem tak na 1:500. Když vidí, že se mi ten poměr moc nelíbí, rychle dodá "nebo i víc".

No dobrá, zeptáme se raději ještě v Čičmanech. Po ránu se tu ještě moc lidí neprochází a jediný, koho vidíme, je paní z muzea. Ta ihned rezolutně prohlásí, že ona tedy do lesa nechodí a po chvilce zaváhání dodá, že pokud jsme dva, budeme asi dělat dostatečný hluk.

Tak tedy vyrážíme a když na poslední louce před vstupem do lesa nás ještě muž pracující s traktorem ujistí, že to bude dobré, že dělá dost hluku, vstupujeme už do lesa téměř radostně. To nám ale vydrží jen pár minut, po kterých je zvuk traktoru slyšet. Když už nic neslyšíme, zadoufáme, že medvěd má sluch lepší, ale stejně, bude to stačit na celé hodinové stoupání lesem?

Po cestičce vysypané jehličím našlapujeme téměř neslyšně, po týdnu společné dovolené už toho také není tolik k mluvení, zvláště když stoupáme vzhůru celkem zprudka - tak snad jen to naše funění - je dostatečně hlasité? Pro jistotu vyndám plastovou krabičku od svačiny a použiji ji jako bubínek (manželovi ani neříkám, že svačinu jsem tentokrát nedělala ani tak pro něj, jako pro medvěda - jsem připravena při setkání batoh se svačinou odhodit - to by prý mělo medvěda zdržet). V kapse mám připravený deštník, ačkoliv na déšť to nevypadá - ten by mi zas mohl pomoci při tom optickém "zvětšování se".