Treking > Treky, turistika > Jizera (1 122 m), 2. nejvyšší hora v Jizerských horách
Jizera (1 122 m), 2. nejvyšší hora v Jizerských horáchVýstup na 2. nejvyšší horu Jizerských hor26.1.2019 | Otakar Brandos
Okružní túra na Jizeru (1 122 m), druhou nejvyšší horu Jizerských hor, čítá z Josefova Dolu nějakých 20 kilometrů. Túra na horu Jizera se dá naplánovat ve více variantách. My si poslední říjnový víkend vybrali nejdelší trasu vedoucí přes Vodopád Jedlové, Čihadlo, Klečové louky a Smědavu. Po sněhové nadílce předchozích dní nebylo díky teplému fénu ani vidu ani slechu a dokonce vysvitlo (konečně!) sluníčko. |
||||||||||||||||||||||
Z naší základny, penzionu Eliška, vyrážíme hned po snídani. Po modré turistické značce míříme přes rozcestí Josefův Důl, lesní brána (630 m) Jedlovým dolem k Vodopádu Jedlové. Cestou míjíme řadu skalních útvarů rozesetých po strmých lesnatých stráních Jedlového dolu. Ty největší z nich dostaly jméno Pekelné skály. Značená turistická trasa prochází okrajem Přírodní rezervace Jedlový důl, která byla vyhlášena z důvodu ochrany jedinečného reliéfu i z důvodu výskytu vzácných živočišných druhů. Mimo jiné se zde nachází plž jehlovka hladká (Platyla polita). Jde o jedinou lokalitu v Jizerských horách, kde se tento ohrožený druh plže vyskytuje. Hojně jsou tady zastoupeni, mimo jiné, brouci. Pozorný návštěvník tady může spatřit například střevlíka hladkého (Carabus glabratus), roháčka bukového (Sinodendron cylindricum), kovaříku druhu Diacanthous undulatus aj. Konečně je tady Vodopád Jedlové (809 m). Díky srážkám předchozích dnů má vodopád dostatek vody. Chvílí se kocháme krásou padajících vod a fotíme. Vodopády Jedlové jsou krásné, tato zastávku věru stoj za to. Následně pokračujeme vzhůru. Vycházíme na tzv. Mořskou cestu. Ta se jako tenká linka táhne zhruba severojižním směrem. Podobně jako signálky někde na Šumavě a v Českém lese. Zde v Jizerských horách tyto "signálky" byly vybudovány dříve než většina těch ve výše uvedených pohořích na jihozápadě Čech. Byly zřízeny v souvislosti s budováním betonového opevnění za první Československé republiky a kasáren pro vojsko, které tvořilo posádky budovaných pevností. Cesta po panelech je sice poměrně fádní, zato ubíhá docela rychle. Ani se nenadějeme a jsme na rozcestí Pod Čihadlem (880 m). Mám cukání odskočit si ještě na rašeliniště Na čihadle, ale protože máme před sebou ještě dosti kilometrů a odpoledne nás čeká cesta domů, nechávám to na příště. Nebyl jsem tady snad dvacet let, ale další rok to snad již počká. Modrá značka tady končí, společnost dále nám bude dělat značka červená. Míjíme Pařízkův kříž (955 m) pod Čihadlem (967 m), rozcestí U Knejpy (981 m) na Štolpišské silnici s novým asfaltovým kobercem a již je tady rozcestí Na Knejpě (990 m), kde se v minulosti nacházely ubikace pro lesní dělníky. Dnes tady stojí Horská stanice Knajpa, která je však zavřená. Alespoň se nebudeme "zbytečně" zdržovat. Užíváme si sluníčka a výhledů na vrcholová skaliska Jizery. Navštěvujeme po povalovém chodníku Velkou Klečovou louku, která je součástí Přírodní rezervace Klečové louky. Významných vrchovišť Jizerských hor evropského významu. Na vyhlídkové plošině se ale dlouho nezdržíme, vyhání nás ledový vichr. Fouká čím dál silněji a chlad se nepříjemně zakusuje do konečků prstů. Z rozcestí Pod Jizerou (968 m) vystoupáme po svižně se zvedajícím kamenitém a podmáčeném chodníku pod vrcholová skaliska Jizery. Kousek pod vrškem čeká krátká "lezecká" vložka po skalních blocích. Následuje rovinka s výhledem na vrcholovou skalní pyramidu. Až na samotný vršek skal, kde nemůže chybět vrcholový kříž, se dostáváme po kovových žebřících. Na vršku hory Jizera (1 122 m), která je druhým nejvyšším vrcholem Jizerských hor, se ale dlouho nezdržujeme. Strašně tady fičí. Troufám si říci, že poryvy větru mají sílu vichřice. Míša se drží jako klíště zábradlí, aby ji snad nějaký poryv větru nesfoukl. Děláme pár fotek, omrkneme úchvatné kruhové panorama s Ještědem, Smrkem, Klečovými loukami i dalšími rašeliništi zdejší náhorní planiny. Východním směrem jsou vidět i Krkonoše. Scházíme dolů do relativního závětří. Shodujeme se, že si to tady vychutnáme příště. Během letního čundru. Omrkneme i uzamčenou boudu pod skálami s prostornou verandou. Zde nefouká, ale naopak svítí sluníčko. Ideální místo na malou svačinu. Po svačině se vydáváme na zpáteční cestu. Sejdeme nazpět na rozcestí Pod Jizerou a přes rozcestí Paulova paseka (960 m) a kolem betonových bunkrů (ŘOPíků) prvorepublikového opevnění scházíme na Smědavu (847 m). Tady nás vítá sluníčko a docela příjemné bezvětří. Včera to tady bylo jako v zimním království, dnes ale nevidíme ani jedinou vločku sněhu a nic nenasvědčuje tomu, že by tady v posledních dnech nekralovalo pozdní babí léto. |
|
|||||||||||||||||||||
Protože ale máme málo času, na chatu Smědava nezavítáme a hned pokračujeme po zelené turistické značce po úbočí hory Jizera. Nejprve vzrostlým listnatým lesem, pak kolem několika rekreačních chat nazpět na asfaltku. Po Soušské silnici ale jdeme jen krátce. Za rozcestím U Studánky (887 m) se opět noříme do lesa a pokračujeme po Kasárenské silnici. Tu opouštíme u hezkého turistického přístřešku (možnost bivaku) a lesní pěšinou se dostáváme na rozcestí Pod Uhlířskou skálou (878 m) na severovýchodním úbočí hory Milíře (1 003 m). Naše cesta se pomalu chýlí ke konci. Po zpevněné silničce míjíme upravenou studánku a po pár kilometrech jsme u Mariánskohorských bud (847 m, něm. Marienberger Bauden). Za tento prodloužený víkend jsme tady již potřetí. Poprvé si ale užíváme sluníčka u můžeme si toto krásné místo s udržovanými pastvinami pořádně prohlédnout. Po krátkém zastavení nás již čeká jen závěrečný sestup do Josefova Dolu a odjezd domů… Trasa na turistické mapě. |