Turistika: Podzimní Kremnické vrchy přes horu Skalka

Jedeme s dcerou navštívit "uja" Mira, neboli největšího slovenského trekera. Původní plán byl sice jiný, chtěli jsme již v pátek spát na Cabance, ale protože měl vlak mírné několikahodinové zpoždění, jsme v Bystrici až po osmé večer. Za tmy. Šlak mě jde trefit… Nazpět musíme jet dříve, protože jsme chtěli počítat na trati do Čremošného tunely. Do Ostravy jich máme celkem 25. Za noční jízdy se ale počítá špatně. Nakonec neplánovaně spíme v Riečke. V peřinách. A zcela překopáváme původní farplán, který počítal se dvěma bivaky na hřebeni…

Střed Evropy a rozhledna Krahulský štít

Druhého dne zneužíváme odvozu a toho, že i největší treker má v plánu výlet ještě s jedním kamarádem. Jedeme se podívat na geografický střed Evropy. No střed Evropy. Jeden z mnoha bodů, o kterých se to tvrdí. Další středy Evropy se nacházejí snad ve všech okolních zemích. Ba prý i ve Francii (zcela mimo mísu) i jinde. Za nejpravděpodobnější střed ale považuji ten, co se nachází na Zakarpatské Ukrajině u Kostilivky. V 19. století jej vyměřili rakouští kartografové. Tehdy se přece jen některé věci dělaly poctivěji a primárním cílem nebylo nalákání turistů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na tom slovenském středu Evropy jsem byl sice x-krát, ale Michalka ne. Ba ani ujo Miro. To bylo třeba napravit. Mrkneme i do bělostně zářícího kostela sv. Jana Křtitele ze 13. století. Nad vchodem je sice do kamene vytesán letopočet 1588, ale základ kostela má přece jen asi gotické prvky.

Když jsme již v těchto končinách, nemůže chybět návštěva rozhledny nad Kremnicí na Krahulském štítu (959 m, v novějších mapách se uvádí jako Krahulský vrch), ze které se otevírají hezké výhledy na město a na okolní vrchy. Pochopitelně nemůže chybět focení medvěda hnědého, který na nás zírá s otevřenou tlamou pod rozhlednou. Ovšem tentokráte jen z fotografie naučného panelu.

Skalka

Přes Krahule, kde to díky lyžařským sjezdovkám žije především v zimě, se přesouváme na Skalku (1 232 m). Kdož jste šlapali na Skalku z obce Krahule po červené turistické značce tak víte, že je to pořádně do kopce. Na Skalce je lidí jako opic, probíhají zde nějaké závody. Využíváme bufetu na okraji sportovního areálu a dáváme si něco k pití. Dále na hřebeni voda není a musíme s ní trochu šetřit.

Posléze "dobýváme" nejvyšší bod Skalky, na které se staví nějaké betonové čudo. Zřejmě další hospoda. Lyžařský bar. Kocháme se výhledy k severu k Flochové (1 317 m), nejvyšší hoře Kremnických vrchů. Vrch Flochová byl i největším stratovulkánem v tomto pohoří. Své ohnivé slávy si ale užíval před hezkými pár milióny lety. V třetihorách. Od té doby eroze a tektonické pohyby výšku toho stratovulkánu řádně snížily a odhalily andezitové lávové proudy. V nějaké publikaci jsem kdysi (kdybych si tak vzpomněl kdy a kde…) četl, že Flochová mohla mít v minulosti výšku až ke třem kilometrům.

Zlatá studňa

Návštěvu blízké via ferraty "Komín" vynecháváme, tu si necháme na příště. Obloha se začíná kabonit a fouká ledový vítr. Snad nezmokneme. Míříme po červené hřebenovce k jihu. Kolem 311 metrů vysoké stavby TV vysílače, který je, nemám-li zastaralé informace, nejvyšší stavbou na Slovensku. Přes Bystrické sedlo (1 190 m) s turistickým přístřeškem na další vrch zvaný Mýtny vrch (1 221 m). Následuje Králické sedlo (1 185 m) s dalším turistický přístřeškem a Lopúchovy vrch (1 196 m).

O kus dále využíváme jednoho z mála výhledů v této části hlavního hřebene Kremnickým vrchů. Je sice silný opar a špatná viditelnost, přesto alespoň zahlédneme pár vrchů Velké Fatry a Nízkých Tater. Před námi se objevuje silueta vrchu Zlatá studňa (1 265 m), na jehož vrcholu stojí vcelku bytelný turistický přístřešek. Ten nám podle původního programu měl posloužit k druhému bivaku.

Sezobneme pár ostružin a pokračujeme dále. Koukám po lese, zda-li nenajdu nějaké stopy medvěda, avšak nacházím jen stopy po těžařích. Přijde mně, že se začíná až příliš těžit i v Kremnických vrších. Doufám, že je to pouze zdání a že Kremnické vrchy nečeká osud některých pohoří ve Slovenském rudohoří.

Velestúr a Tri kríže

Konečně jsme tady. Na vrchu Velestúr (1 254 m). Na vrchu jsou krásná andezitová skaliska, další z dokladů vulkanického charakteru pohoří. Vrch je ale prakticky bez výhledů. Přesto je Velestúr velice známým vrcholem. Za svou proslulost vděčí tajemnému nápisu, který někdo v minulosti vytesal do skály. Někdo tvrdí, že je to obdoba klínového písma, někdo mluví o runovém písmu. Osobně se ale přikláním k hypotéze, že si s námi jen zalaškoval nějaký vtipálek z minulosti… Buď jak buď, Velestúr rozhodně za návštěvu stojí.

V sedle Tri kríže (1 182 m) je nové posezení, malý přístřešek (k bivaku zcela nevhodný) a hezký trojramenný kříž. První z křížů tady stál již v roce 1834. Obnoven byl roku 1894 a 2003. Na blízkém kameni je vytesán hezký nápis - Počúvaj prírodu, všetko čo povie je múdre. Bohužel my jako lidstvo jsme se přírodu poslouchat odnaučili… A pár posledních izolovaných domorodých kmenů kdesi v pralesích či na ostrovech to nezachrání…

Další cesta je vcelku pohodová. Převážně bukový les se hezky barví podzimními tóny, výhledů je ale jen poskrovnu. Za rozcestím Rudná poľana (1 121 m) se charakter cesty i lesa mění. Cesta je buď rozježděná těžařskou technikou a nebo téměř neprůchodná, v lese přibylo především smrků. Musíme překonávat pokácené stromy i hromady z větví. Nevím, proč se dnes již v lesích klestí po těžbě nepálí. Že by záměr? Že by kůrovec? Aby měl malý brouček hody a mohl se rozlétnout ještě dále? Nebo nejsou lidi? Nebo je to tak lépe? Nevím.

Brestová

U sedla Laurín (995 m) probíhá také těžba, ale cesta je již průchodná docela dobře. Kousek před sedlem konečně nacházíme stopy medvěda. Sice starší, ale jsou tady. Alespoň nějaké zpestření jinak poměrně fádní cesty hustým, ponurým lesem. Huňáč tady dostal zálusk na med lesních včel. Nacházíme zbytky vyhrabaného hnízda. Ani množství žihadel, které musel tento mlsoun od rozdivočených včel schytat, jej od sladké lahůdky neodradilo.

Následuje sešup dolů a vpodvečer jsme v osadě Brestová (930 m). Lištičky tady dávají dobrou noc. Je tady pár soukromých chat, rozestavěný hotel a lyžařské sjezdovky. Nyní na podzim je tady ale pusto prázdno, veřejná doprava sem nejezdí ani omylem. Naštěstí máme odvoz, největší slovenský treker nezklamal a přijel pro nás.

S Míšou i plyšáky, kteří byli (jak jinak) také s námi, jsme se shodli, že to byla pěkná procházka. Až na ten závěr, který byl opravdu fádní a již jej v budoucnu opakovat nemusíme. Ale Kremnický štít, Velestúr a další místa byla super. Vypeče-li vás někdy doprava do Kremnických vrchů, pak tato asi 20kilometrová trasa ze západní na východní stranu pohoří může být zajímavou alternativou.