Medvědín, Pančavský vodopád, Labská bouda a pramen Labe

Pohodový výšlap a babí léto v Krkonoších

Je konec září, babí léto v plném proudu. Po setkání se známými v Krkonoších máme půlden času na nějakou túru, než se budeme přesouvat na další vstreču. Tentokráte do Orlických hor. Dcera Míša má přání navštívit Pančavský vodopád, nejvyšší vodopád nejen Krkonoš, ale celé České republiky. Přiznám se, že jsem tomu nebyl zprvu příliš nakloněn, protože je právě 28. září, státní svátek. V Krkonoších bude lidí jako opic, ale protože návštěvu tohoto vodopádu plánujeme již poměrně dlouho, tak nakonec k Pančavském vodopádu a k prameni Labe vyrážíme.

Na Horní Mísečky přijíždíme právě včas, na horním parkovišti je pár posledních parkovacích míst. Přezout, sbalit svačinu a oblečení do batohu a můžeme vyrazit. U Jilemnické boudy je doslova boží dopuštění. Stovky lidí čekají na autobus, kyvadlovou dopravu mezi Horními Mísečkami a "kulaťákem" na Zlatém návrší. Honem pryč odsud!

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přes rozcestí Nad Jilemnickou boudou (1 105 m) míříme vzhůru. V "prvomájovém" průvodu… Na dalším rozcestí ale kolonu opouštíme a odbočujeme doprava, po Bucharově cestě pokračujeme směr Medvědín. Je pod mrakem, po nočním dešti je ještě vše mokré. Ale skrze mraky je již cítit hřejivé sluneční paprsky. Však také by se kolem poledne mělo vyjasnit. Cestou se nám otevírají výhledy na sjezdovky v okolí Míseček, ale i na protějších svazích nad Špindlerovým Mlýnem.

Na Medvědíně (1 235 m) jsou také davy lidí. Chtěl jsem Michalku zatáhnout na kofolu nebo na čaj, ale stát ve frontě se nám ani trochu nechce. Pokocháme se tak pohledem na relativně blízkou Sněžku (1 603 m), nejvyšší horu Krkonoš i Česka, a bez zbytečného otálení pokračujeme dále po červené turistické značce. Krkonoše jsou oděny do podzimních barev, borůvčí září křiklavou červenou až karmínovou, mrazy spálená tráva na úbočích zase všemožnými tóny od žluté přes oranžovou až po rudou.

Chvíli se zdržíme v oblasti mělkého sedla Svinské louže (1 212 m) s podmáčenými loukami a rašeliništi. To je přesně ta oblast, kterou procházíte po udržovaném povalovém chodníku. Fotíme nějaké houbičky, především z řad dřevokazných hub. A také si chceme užít parádních výhledů k hlavním krkonošskému hřebeni. A na Zlaté návrší se svahy posetými kamennými moři. Je vidět i Violík a nebo Labská bouda, kontroverzní krkonošská stavba architekta Zdeňka Řiháka, a nebo oblíbená Martinka, neboli Martinova bouda.

Zakrátko je tady Šmídova vyhlídka, za kterou následuje krátký sestup k asfaltce, po které si to na Zlaté návrší brumlají dýchavičné autobusy. Dohlednost se začíná zlepšovat, k jihu se otevírají nekonečné obzory. Začíná ale také foukat ledový vítr, takže bunda musí z batohu ven. Míša je již oblečená dávno, je trochu větší zmrzlík… Během následujícího stoupání se nám otevřou výhledy i na Kotel, ten si ale necháme až na sestup, kdy má být mnohem hezčí počasí.

Vrbatova bouda (1 397 m) je rovněž obsypána výletníky, podobně jako Medvědín, takže ji také jen mineme, vystačíme z vlastních zásob. Okolo ŘOPíku, prvorepublikového opevnění pokračujeme k Hančově mohyle nad Harrachovou jámou, výrazným skalním kotlem. Nachází s e v místech, kde měl 24.3.1913 při lyžařském závodu na 50 km zahynout ve sněhové vánici Bohumil Hanč. A někde opodál i jeho přítel Václav Vrbata. Ale o tom jste jistě všichni slyšeli, nebudu tady nosit dříví do lesa.

A konečně je to tady. Pančavský vodopád. 148 metrů vysoký vodopád, který je nejvyšším vodopádem Krkonoš i Česka. Vidíme sice z něj jen kousek, úsek pod horním skalním prahem, ale i tak je to nádhera. Míša může být spokojena, konečně je u Pančavského vodopádu a vidí jej na vlastní oči. Zdržíme se tady trochu déle, děláme řadu fotek a užíváme si také leteckých pohledů na meandrující tok Labe v Labském dole.

Přes Ambrožovu vyhlídku se vydáváme k Labské boudě (1 300 m), kde jsou opět davy lidí. A protože konečně svítí sluníčko, pokračujeme bez zdržování dále, přímo k prameni Labe na Labské loubce. Krajina je hned veselejší, i ptáci pookřáli a začali si prozpěvovat. Míjíme se se zástupy lidí, kteří rovněž využili státního svátku a příslibu hezkého počasí, a vyrazili na procházku na hřebeny Krkonoš. Dokonce se objevují první odvážlivci v tričku. Přestože na blízkém hřebeni se ještě stále válejí šedivé mraky.

U pramene Labe (1 380 m) je plno, jako tradičně, nějaké foto se ale po chvilce posečkání daří udělat. Ale jen takové dokumentační. S fotkami, které jsem tady pořídil, když jsem byl u pramene zcela sám, se to rovnat nedá. To ale bylo mimo sezónu, v týdnu a hlavně večer, při západu sluníčka.

Kdybychom měli více času, mohli bychom pokračovat na Voseckou boudu, ale protože musíme odpoledne přejet do Orlických hor, je pramen Labe "kulminačním" bodem, od kterého se již budeme vracet na Horní Mísečky. Po žluté turistické značce.

Opouštíme Labskou louku a přes rozcestí Labská louka (1 371 m) nad Mumlavskou loukou (po praviuci) pokračujeme k rozcestí U Čtyř pánů (1 339 m) na okraji Pančavské louky (po levici), kde je hezký turistický přístřešek. Tato část Krkonoš je značně plochá, dešti hojně smáčená, takže tady v poledové době vznikala rašeliniště a podmáčené louky. Na chvíli se zdržíme, ale jen na venkovním posezení, protože uvnitř je "lidožravý" pes se "zabijáckýma" očima… A Michalka se psů bojí. Což je tak trochu problém při cestách. Třeba do Rumunska, kde je psů přímo habaděj…

O kus dále, na úbočí Harrachových kamenů (1 421 m), si prohlédneme pár ŘOPíků, které byly součástí lehkého opevnění, jež se tady vystavělo ve 30. letech 20. století, za první republiky k ochraně před rozpínavým Německem. Avšak dopadlo to jak to dopadlo. Brutální Hitlerovou ideologií zfanatizovaným Němcům předala naše vláda tato opevnění i s kusem území a velkou částí výzbroje bez boje. Na nátlak takzvaných "spojenců" po Mnichovu. Němým betonovým svědkům těchto pohnutých dob je to ale naprosto jedno.

A již je tady rozcestí Nad Kotelní jámou (1 402 m). Odskočíme si ještě na Vrbatovo návrší (1 412 m) k pomníku a za výhledy a pak, po návratu, na rozcestí, začínáme sestupovat do Horních Míseček. Slunce svítí, výhledy jsou úžasné, obloha blankytně modrá. A přestalo foukat, takže se dá jít opět jen v tričku. Výhledy do Kotelních jam na úbočí hory Kotel (1 435 m) i do dáli jsou fantastické. Ani se nenadějeme a již opět jsme, po asi 16 kilometrech a asi 600 metrech převýšení, na Horních Mísečkách. Takže Krkonoše díky a brzy na shledanou.

• Trasa túry přes Pančavský vodopád na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie