Výstup na Dyleň (940 m), tajemný vrch Českého lesa

Dyleň z české i bavorské strany

Jako mohutná horská hradba se táhne masív Českého lesa podél hranice s Bavorskem až k Chebské pánvi, kde jej majestátně ukončuje rozložitá hora Dyleň. Její táhlé zalesněné svahy se zvedají až do výšky 940 metrů, což jí zajistilo druhé místo v pomyslném žebříčku nejvyšších vrcholů tohoto pohoří.

Zdaleka viditelná dominanta kraje byla po několik uplynulých desetiletí pro obyčejné turisty nedostupná, neboť již ležela ve střeženém pohraničním pásmu a její vrcholek obsadila armáda. Vybudovala si tu radarové pozorovací středisko a tomuto účelu sloužila nevzhledná opláštěná věž. Dnes nám už v návštěvě Dyleně nic nebrání, nepřístupný zůstal jen oplocený areál na úplném vrcholku hory.

Za Brtnou pokračujeme přes pastvinu do rozsáhlých dyleňských lesů a stále zvolna stoupáme po asfaltové cestě až k rozcestí Liščí farma. Panuje právě vrchol houbařské sezóny a okolní les je doslova zaplaven nejrůznějšími houbami. I příkopy kolem asfaltky jsou doslova posety hříbky, kam se jen člověk podívá. Rostou tu mrňousové i obrovské exempláře, je vidět, že sem nahoru už nikdo houby sbírat nechodí, lidé si nasbírají plné koše, sotva vejdou do lesa. Kdybychom houby sbírali, tak než bychom došli až na Dyleň, měli bychom jich plný dětský kočárek. My raději nejhezčí hřiby fotografujeme.

Dyleň na turistické mapě

Cesta k vrcholu Dyleně

U rozcestí Liščí farma přetínáme Oldřichovskou cestu s omezeným vjezdem. Podivný název rozcestí má svůj logický důvod, před válkou byla skutečně někde poblíž farma na chov stříbrných lišek, která byla v okolí vyhlášená a oblíbená i jako turistický cíl. Žlutá pokračuje po lesní cestě a Dyleň zprava podchází. Proto z ní vzápětí odbočujeme vlevo na asfaltku a po ní stoupáme až na zelenou značku, která nás už neomylně vede přímo k vrcholku Dyleně.

Už z dálky nás vítá štěkot hlídacích psů. Asfaltka míří k vjezdové bráně, ke které se přihnali dva zuřiví vlčáci a jeden menší pes neurčitého plemena. Ten klidně bránu podlezl a doráží na nás. Raději jsme se stáhli a ke zvonku na bráně se raději už nepřibližujeme. Místní z Žandova nám sice tvrdili, že si můžeme zazvonit na hlídače dnes soukromého areálu a ten nás pustí k věži, ale to neznamená, že se proto necháme sežrat.

Od odchodu armády se to tu moc nezměnilo, celý plochý vrchol hory je dosud obehnán dvojitým plotem z ostnatých drátů a za ním jsou chátrající bývalé vojenské objekty. Věž je dnes regionálním vysílačem a je nepřístupná. Prý v minulosti tak jednou, dvakrát do roka povoloval majitel vstup na ochoz, odkud je nádherný výhled na Chebsko i do sousedního Bavorska. Jak je tomu dnes, když je ochoz obsypán anténami, těžko říci. Stačí však obejít plot a pěkné vyhlídky z nízkých svorových skalek se najdou i tady.

Vyhlídka na červené značce se otvírá z okraje paseky přímo na Chebsko, kde se leskne modrá hladina Jesenické přehrady, v dálce se rýsují Smrčiny a Krušné hory a samozřejmě je vidět i Cheb. Ze západního travnatého vrcholu je od zelené značky nádherný rozhled do Bavorska na obec Neualbenreuth, hřeben Fichtelgebirge, bavorskou část Českého lesa a členité podhůří.

Mohelenské stráně

Po seznámení s Dylení nás zajímá i její okolí. Ze všeho nejdřív se chceme podívat na Mohelenské pláně, což jsou nádherné výhledové louky v prostoru zaniklé obce Nové Mohelno. Abychom nemuseli po červené značce sestupovat až k německé hranici a odtud se zase vracet na hřeben, krátíme si cestu po starém průseku, kudy dříve vedl drátěný zátaras a i dnes se tu nějaké zapomenuté klubko ostnatého drátu dá najít.

Nové Mohelno zaniklo násilně po zřízení hraničního pásma, ještě předtím se odtud vystěhovalo německé obyvatelstvo. Po domech zbyly jen zarostlé hromady suti v lese. Ze sousedící svažité louky, která je dosud udržovaná a kosená, je pěkně vidět do bavorského pohraničí a na vzdálený hřeben Fichtelgebirge.

Vracíme se podél průseku, zleva podcházíme vrchol Dyleně až k rozcestí Pod Dylení a jsme zase na červené značce. Právě zde v těsné blízkosti státní hranice, ještě na českém území, stávala turistická chata Tillenhaus (Tillen = Dyleň), která však po zřízení hraničního pásma už sloužila jen pohraničníkům a pak byla zbořena.

Našli jsme jen kamennou podezdívku, zbytek chaty byl dřevěný. Model chaty, jak vypadala v 30. letech, je k vidění u rozhledny Grenzlandturm u nedalekého Neualbenreuthu. Zato kousek od rozcestí Pod Dylení na žluté značce dosud stojí chátrající vyrabovaná budova opuštěných kasáren, zvolna zarůstající jedovatým bolševníkem. Čtyřpatrová stavba je dobře vidět i z Bavorska, ční v úbočí Dyleně jako nějaký opuštěný hororový hotel.

Železitá kyselka

Červená značka pokračuje v blízkosti hranic a po bývalé signálce nás vede z Dyleně do prostoru zaniklého Oldřichova. Přehoupli jsme se přes Březový vrch a scházíme do údolí Stebnického potoka, který tvoří pomyslnou hranici Českého lesa. V údolíčku se při žluté značce skrývají skromné zbytky Kyseleckého Hamru a dřevěný altán, ve kterém vybublává z hluboké jímky vydatný pramen železnaté kyselky. Známá byla již v roce 1588, kdy ji Bohuslav Balbín uváděl jako jednu z takzvaných Chebských kyselek.

Železná hůrka, naše nejmladší sopka

Signálka pokračuje k rozcestí nad vesnicí Mýtina, odkud odbočuje žlutá značka na turistický hraniční přechod do Německa. Je v této popisované oblasti jediným (před vstupem ČR do Schengenského prostoru, pozn. red.). Na zítřek odtud plánujeme prozkoumat i bavorskou stranu Dyleně. Ještě těsně před přechodem se vpravo za polem skrývá plochý kopeček - NPR Železná hůrka. Jsou zde k vidění zbytky naší nejmladší čtvrtohorní sopky, která je jakousi sestrou známější Komorní Hůrky u Františkových Lázní.

Objevil ji v roce 1823 básník J. W. Goethe. Na vrcholku pahorku bývala v minulosti deprese, snad zbytek kráteru, ale ta se do dnešních dnů nedochovala, neboť velká část sopečného tělesa byla odtěžena. Sopka se dočkala ochrany totiž až v roce 1961. Aktivita vulkánu se odhaduje do rozmezí před 519 000-51 000 lety a na jeho stavbě se podílely minimálně dvě erupce. Starší strombolského typu navršila 15 metrů silnou vrstvu škváry a sopečného tufu, které se barevně střídají. Mladší erupce havajského typu je překryla černým nezvrstveným tufem. Vše je dobře vidět na odtěžené stěně bývalého lomu. Kupodivu sem nevede ze žluté značky žádná vyznačená odbočka a tak uniká Železná hůrka pozornosti turistů.

Přechod do Německa

Následující den míříme přes hraniční přechod do Neualbenreuthu a odtud odbočujeme po červené značce vlevo na holé návrší, kde stojí zajímavá rozhledna Grenzlandturm neobvyklého tvaru. Ze zastřešené opláštěné osmiboké vyhlídky je pěkně vidět na hřeben Fichtelgebirge i na rozložitou Dyleň. U rozhledny je malý ZOOkoutek a k vidění je i zasklený model bývalé turistické chaty pod Dylení, který byl sestaven jen podle staré fotografie.

Z rozhledny pokračujeme po červené značce do Altmuglu. Trasa vede střídavě přes pole, louky i les a u Tannensbühlu dokonce okolo rybích sádek se pstruhy. Z Altmuglu lze pokračovat do údolí Muglbachu, kde stojí starobylý vodní mlýn. Hned nad ním protéká potok Muglbach nádherným lesním údolím a vytváří tu pěkný vodopád (na turistické mapě není vyznačen). Voda přetéká v několika kaskádách přes členitý skalní práh a rozlévá se do několika proudů, které se dole zase spojují. Malebnost místa dokreslují kolem rostoucí koberce sytě zelených mechů, řas a kapradin.

Od vodopádu stoupáme po modré bavorské značce se symbolem kříže po staré historické cestě hlubokým úvozem. Je to předchůdkyně současné silnice z Altmuglu do Mähringu, která tu překonává boční hřeben Českého lesa a na kterou nás nakonec přivedla. Cestou do horského sedla míjíme po pravé straně silnice masivní smírčí kříž. Je zapadlý až po ramena do lesní půdy a jedno rameno je navíc vrostlé do kmene sousedícího smrku. Jakou tragédii připomíná, se nám nepodařilo zjistit. Už od dávných dob tudy vedla kupecká stezka a již v roce 1442 stával v opuštěném horském sedle kostelík sv. Mikuláše. Současná novější stavba z roku 1890 je volně přístupná.

Od kostela se vracíme po modré značce přes les až k okraji horské louky, kde pramení Muglbach. Dotkli jsme se české hranice a zastavili jsme se u starého hraničníku z roku 1774. Zdobí ho erbovní zvířata sousedících historických zemí, na naší straně český lev, na bavorské zlatý lev v černém poli. Pokračujeme dál po hranici a podcházíme Mohelenské pláně, Čupřinu a Dyleň. Cestou míjíme ještě další tři mezníky.

Další ze středů Evropy

Zleva se připojuje bavorská značka, tentokrát modrá se symbolem kruhu. Dovedla nás ke geograficky zajímavému místu - údajnému astronomickému středu Evropy. Ten má být sice až na nedalekém vrcholku Dyleně, ale protože je to už české území, označili si Němci jako náhradu toto místo. Už v roce 1865 sem umístili žulový sloupek, který označuje jeden ze sporných středů Evropy. Vedle je umístěna žulová deska s vyrytým obrysem Evropy a hlavními evropskými městy. K nim je uvedena vzdálenost z tohoto místa v kilometrech, stejně tak i ke krajním bodům kontinentu.

Hranice pokračuje úbočím Dyleně okolo vydatného Granátového pramene. Své jméno získal podle zrnek tohoto minerálu, který se vyskytuje ve zdejších svorech. Není to zdaleka jediný pramen, který míjíme, Dyleň je jimi proslulá a zdejší četné prameny prý dokáží podle starých pověstí ovlivnit i oblačnost nejen nad Českým lesem, ale dokonce i nad Slavkovským lesem a horním Poohřím.

Další zastávku si zaslouží velký balvan, který odedávna označoval hranici a nese vytesané letopočty 1739, 1813 a 1844. První letopočet připomíná vládu císaře Karla VI., otce Marie Terezie, druhý Napoleona a třetí označuje rok, kdy byla definitivně označena hranice v dnešní podobě. My tu státní hranici opouštíme a po modrém psaníčku jdeme zpět k rozhledně Grenzlandturm a odtud známou cestou na hraniční přechod Mýtina.

Z Mýtiny je možné pokračovat po červené značce na autobus do Starého Hrozňatova, kde stojí nepřístupný zámek se zachovalou mohutnou válcovou věží gotického hradu a kde se nad obcí nachází vyhledávaný obnovený poutní areál Lorety. My míříme naopak do českého vnitrozemí, do památkově chráněné obce Doubrava, kde se dochoval unikátní soubor chebských hrázděných statků a jeden z nich je dokonce zpřístupněn jako soukromý skanzen. Součástí statku je i stylová restaurace, avšak cenově orientovaná spíše na německou klientelu.

Nám příjemnou tečku za putováním nakonec přichystala hospoda v sousedící obci Lipová, kde se právě konaly pštrosí hody a před hospodou se otáčel na rožni velký pštros. Byla tu snad půlka vesnice, pěkně veselo a i my jsme mohli ochutnat pštrosí pečínku, polévku i karbanátky z chutného masa.

Ve skvělé náladě jsme nakonec nasedli na nádraží Lipová u Chebu do vlaku a odjeli domů. Popisované území najdete na turistické mapě KČT č. 2 - Slavkovský les a Mariánské Lázně, kde je zobrazena i přiléhající část německého území. Putování zabere dva až tři dny a protože zde nejsou vyjma německé strany žádné ubytovací možnosti, musí se počítat s nocováním "pod širákem" nebo ve stanu.