Polské Západní Tatry, trek přes hřeben zvaný Ošarpance

Treking v Západních Tatrách, přechod přes hlavní hřeben do Polska (1)

Tři dny byla doba, kterou jsem měl na organizaci čundru. Nedalo se toho tehdy moc stihnout, ale vzhledem k tomu, že to byl najednou týden volna, jsem se rozhodl pro vyšší hory.

První nápad byl chorvatský Velebit, případně Ceahlau v Rumunsku. Jenže právě z důvodu, že nebyl čas, se mi nepodařilo sehnat kolegu. Velebit bych si sám netroufl, Rumunsko nějakou dobu v hlavě strašilo, ale nakonec jsem se rozhodl pro návrat do Tater. A protože slovenské Tatry znám dobře, rozhodl jsem se pro netradiční pohledy z polské strany.

Patálie na začátku

Rychle kupuji jízdenku nejmenovaného autobusového dopravce a nechám se dopravit do Liptovského Mikuláše. Jde o noční spoj, takže musím asi 2 a půl hodiny čekat v Uherském Hradišti. Po cestě nám pouští film Hačiko - příběh psa, ale mně funguje jen jedno sluchátko, takže společně s mou autobusovou sousedkou sleduji animovanou Alenku v říši divů. Taková malá říše divů mě pak čeká i v Tatrách.

Čtěte také: Roháče a Liptovské Tatry, dvoudenní přechod

V Mikuláši nejprve zjišťuji cenu taxíka, co by mě hodil do Pribyliny. Cena pro jednoho je však opravdu krutá, takže se osobním vlakem přibližuji do Liptovského Hrádku a doufám v úspěch tam. Jediný taxikář, který parkuje u nádraží, však tančí s pivem v ruce na stole v místním pajzlu. Asi se nemá cenu ptát, jestli by mě někam nevzal.

Vyrážím tedy s čelovkou směr místní hrad. Na místě zjišťuji, že je to vlastně hóóódně drahý hotel. Jdu tedy dál směrem Liptovský Peter. Procházím vesnicí a hledám nějaké místečko, kde bych se na pár hodin schoulil do spacáku. Nemám stan, takže doufám, že nebude pršet. Za dědinou konečně nacházím příhodné místo a uléhám.

Ráno je pěkná kosa, je už říjen a je to poznat. Navíc zjišťuji, že jsem spal sotva 3 hodiny. V Roháčích se to pěkně mračí, ale neodrazuje mě to a po silnici kráčím do Pribyliny. Za dálnicí zkouším stopovat, ale asi nevypadám příliš důvěryhodně (zabalený v šátku "Palestina", maskáčových gatích a s nožem u pasu). Nakonec mi zastavuje jakýsi Maďar odněkud z Komárna, který jede na Štrbské pleso. K mému velkému překvapení neumí skoro vůbec slovensky (možná přistěhovalec přímo z Maďarska).

Za Pribylinou se loučíme a já vyrážím po zelené do Račkové doliny. Sotva vykročím, tak u mě zastavuje auto a chlapík z Banské Bystrice nabízí odvoz přímo k hotelům v Račkové dolině. Prý jede na nějaký běžecký závod. Jsem mu docela vděčný, ušetřil mi hodinu chůze po asfaltu.

Přes Jakubinou do Polska

Úzkou dolinou mírně stoupám až na rozcestí Nižná lúka, tady odložím pár vrstev a svižně vykročím do zabíjáckého kopce na Ostredok. Pěšina hned velmi strmě stoupá, takže jsem brzy celý zpocený. V pokáceném lese se cesta ztrácí a já pokračuji nesprávnou pěšinou v lese. Je třeba se držet více vlevo, přelézám pár stromů, obcházím několik skalek, a snažím se značku najít. Naštěstí se stále držím jakési vyšlapané cestičky, která také strmě stoupá vzhůru. Konečně nacházím cestu, ale stoupák nepolevuje. Ke všemu začalo pršet.

Trápím se v pláštěnce, ale nemá to dlouhého trvání. Po půl hodině déšť končí a já dál strmě šlapu. V pásmu kosodřeviny mě dohání klučina z Prahy. Jde na lehko a celkem příjemně si povídáme. Za ním je prý ještě dalších 5 Pražáků, na Ostredku (1 674 m. n. m.) na ně společně čekáme.

V Tatrách jsou prý poprvé. Někteří jsou dost málo oblečení a holky toho mají očividně dost. Podaroval jsem je sušenými meruňkami a nabídl zapůjčení mikiny. Bylo to odmítnuto s tím, že to asi vzdají. Teprve od nich "neznalců" se dovídám, že Jakubiná je druhou nejvyšší horou Západních Tater. Nevybral jsem si tedy zrovna nejsnadnější přístup.

Loučím se tedy s nimi a sám se nořím do mlhy, která panuje od 1 700 metrů výš. Bohužel je stále hustší a její rozfoukání se v průběhu dne jaksi nekonalo. Vidím sotva 10 metrů daleko a při takových podmínkách přecházím skalnatý hřeben Otrhanců. Velmi mě mrzí, že není vidět, musí to tu být krásné (přitom vzpomínám na obdobné podmínky při přechodu Fagaraše). Po cestě není žádný rozcestník (od Nižné lúky), takže brzy ztrácím přehled, kde vlastně jsem.

Neustále stoupám, poté zase krátce klesám a doufám, že na Jakubiné bude nějaký vrcholový kámen nebo něco takového. Nic jsem neviděl, takže dosažení vrcholu jsem si vydedukoval až při klesnutí k rozcestí na Hrubém vrchu. Bylo to úmorné, depresivní a mlžné plahočení, ale určitě bych si hřeben někdy rád přešel za pořádného počasí.

Na Hrubém vrchu se hory najednou zaplnily davem lidí, připojil jsem se totiž na roháčskou hřebenovku a ta je populární. Poměrně brzy dosahuji Končisté, kde mám vážné nutkání se na klesnutí do Polska vybodnout a sejít do koliby pod Klinom. Další variantou se mi jeví klesnutí do Chocholovské doliny a nocleh na Chocholovské chatě.

Nakonec ve mně vítězí ztřeštěnost a rozhoduji se pro masochistické pokračování. Nejprve mě čeká martyrium ve formě Klinu. Je to doslova "klín", který trčí strmými travnatými svahy, jakoby vůbec nepatřil k hřebeni. Na vrcholu toho mám už dost, jsem nevyspaný, unavený a mokrý. Počasí se naštěstí na hlavním hřebeni krapet umoudřilo, takže občas i zahlédnu cosi v údolích.

Ornak

Při klesání z Klinu se nemůžu dočkat zelené odbočky, která mě navede do Siweho sedla a poté přes hřeben Ornak. Vím, že to bude ještě daleká cesta, ale v jmenovaném sedle se trochu upokojuji, že už jsem v Polsku. Bohužel na hřebeni Ornak se zvedá velmi silný vítr a začíná opět pršet. Společně se skupinkou asi čtyř Poláků tedy jdu na Zadni Ornak. Odněkud v dálce se ozývá hrom. To mi ještě chybělo!

Všichni přidáváme do kroku, déšť zesiluje a blíží se večer. Štve mě, že nemám stan. Překonáváme skalnatý Zadní Ornak po kluzkých šutrech, poté hlavní vrchol (1 854 m) a už si to štrádujeme kosodřevinou k Iwaniackému sedlu. Překvapuje mě, jak je sestup strmý. V mnoha zákrutách klesáme do sedla, počasí se naštěstí opět vzpamatovalo, já už však sotva jdu.

Poté co dorazím do pásma lesa, sundávám promočenou softshelku a převlékám se do suchého prádla - aspoň nahoře. Při té příležitosti také upíjím čaje a zbaštím powerbike. To mě povzbudí a polským kolegům utíkám.

Klesání ze sedla na chatu Ornak jsem zažil už tak nějak v mimózním stavu. V mnoha zákrutách klesám lesem, po cestě předbíhám další Poláky, kteří stále padají na ultrakluzkém bahně.

Vysoké a Belianské Tatry, Polské Tatry - turistický průvodce

III. doplněné a zcela přepracované vydání průvodce Vysoké Tatry je tentokráte doplněno o polskou část Tater, která je logickou a nedělitelnou součástí tohoto horského celku. Protože celkový objem informací v knize obsažených podstatně narostl, museli jsme přikročit ke zvětšení formátu knihy z tradičního kapesního formátu A6 na formát 114 × 188 mm…

…více informací

Po nekonečném sestupu konečně přecházím říčku a brzy jsem u chaty Ornak. Za přibližně 120 korun mohu přespat v chatě na zemi, prostředí je velmi přátelské a od slečny na recepci zjišťuji, že jsem tady jediný cizinec (a to je chata narvaná k prasknutí). Na zábradlí u schodů dávám všechno sušit, poté si kupuji pivko a uléhám na zemi. Usínám přesně pod fotobuňkou, takže se při každém pohybu rozsvěcuje ostré světlo. Poláci bohužel courají celou noc.

Jeskynní eldorádo

Dnešní den se po včerejším šíleném výkonu rozhoduji trochu odpočívat. Dopoledne obejdu několik jeskyní v Kościeliske dolině a odpoledne budu traverzovat severní magistrálou celé Západní Tatry. Nejprve klesám dolinou a po cestě obdivuji krásnou vápencovou Raptawickou stěnu. Brzy jsem u ní a objevuji odbočku do Mylne jeskyně.

Stezka je jednosměrná a od začátku velmi strmě, místy i trochu exponovaně stoupá nad dolinu. Náročnější místa jsou zajištěna řetězy. Po vystoupání asi 100 výškových metrů se objevuje rozcestí. Mylna jeskyně doleva, doprava Raptawicka jeskyně. Jdu tedy doleva a brzy jsem u zajímavého vchodu do kaverny. Překvapuje mě, že je dosti nízký a s nacpaným batohem se prolézá špatně. Jeskyně se však stále snižuje, brzy jsem na kolenou a nakonec musím batoh sundat.

Přicházím k dalšímu vchodu do jeskyně, který se nachází ve stěně vysoko nad údolím. Je z něj krásný výhled na Klin. S batohem to zkouším ještě dál, ale přichází stále užší a nižší průlezy, takže ho nechávám na místě a pokračuji bez něj. V jeskyni se nachází několik odboček do různých dómů a síní, které jsou vyznačeny. Samotná průchozí trasa je značena trochu hůř, ale nakonec dosahuji oficiálního východu a můžu se vrátit pro batoh.

Vchodem vycházím ven a uvažuji ještě o návštěvě Raptawicke jeskyně. Ta prý ale není tak rozsáhlá, tak to vzdávám a klesám zpět na dno údolí. V něm pokračuji v klesání a brzy stojím u rozcestí do rokliny Wawóz Kraków. Její průchod připomíná Dolné diery na Malé Fatře, tato soutěska však není průchozí celá.

V půlce mě dlouhý žebřík dovede na zajištěnou skálu a poté k některé z variant u jeskyně Smoczna Jama. Žebřík a řetězy nad ním dávají s plnou polní trochu zabrat, ale už se vidím v jeskyni. Lze ji obejít po zajištěné stezce vlevo nad soutěskou, já volím průchod jeskyní. Tady není potřeba ani čelovka, dokonce i s batohem to jde v pohodě. Pouze na konci je náročný výstup po uhlazeném vápenci, který vyvede ven z Jamy.

Od tohoto místa začínám klesat lesem a poté po louce zpátky do Kościelecké doliny. Na louce mám parádní výhledy na Kominiarski Wierch. V údolí navazuji na stezku a klesám trochu delší dobu. Svítí sluníčko a dolina je zaplněná neskutečným davem výletníků. S batohem jsem jediný.

Postupně přicházím k odbočce do poslední jeskyně - Mroźné. Nachází se zde mohutná vyvěračka Lodowe Źródlo. Po vystoupání ke vchodu (jediná jeskyně v dolině, která se platí - cena je ovšem směšná) se domlouvám s personálem, že si ve správní budově nechám batoh a vrátím se. Jeskyně je samoobslužná, prochází se od spodu nahoru (takže vycházím v místě, kde jsem už byl) a v polských Tatrách je největší (největší z přístupných jeskyní, pozn. red.). S batohem by ji sice šlo projít, ale v některých místech by to byl asi problém.

Od východu dlouze klesám po dřevěných schodech zpět do údolí, vracím se pro batoh a ještě kousek scházím Kościeleckou dolinou. Počet lidí na cestě přesahuje snad všechny měřítka. Připadám si jako na Poštovní ulici v Ostravě. Ve skrumáži míjím všechno možné: cyklisty, koňské povozy vezoucí vyžrané a důležité frajírky s handsfree v uchu a vyzáblou kočkou po boku, jeptišky s batohy, rodiny s dětmi, zájezd vozíčkářů. Z množství lidí jsem dost vykolejený.

• Dokončení článku

Další související články: