Ve stopách opata Gnifettiho, horská turistika v Alpách

Walliské Alpy, historie alpinismus

Kde v Evropě najdete takovou koncentraci čtyřtisícovek a kde jich za jediný den můžete vylézt třeba sedm? Ano, uhodli jste: ve Wallisských Alpách ve skupině Monte Rosa. Jedná se o Punta Giordani (4 046 m), Piramide Vincent (4 215 m), Corno Nero (4 322 m), Ludwigshöhe (4 342 m), Parrotspitze (4 436 m), Punta Gnifetti (4 554 m) a Zumsteinspitze (4 563 m).

Ovšem pozor! Každý, kdo už nějakou tu "lehkou" čtyřku zdolal, ví, že žádná není zadarmo a že k tomu bude potřebovat, kromě dobré kondice, také aklimatizaci a počasí. Nám při prvním pokusu před čtyřmi roky chybělo to první a při druhém v roce 2007 to druhé - ve sněžení a větru při nulové viditelnosti to prostě nešlo.

Vloni v srpnu jsme si za hlavní cíle našeho snažení vybrali čtvrtou a pátou nejvyšší horu Alp: Zumsteinspitze a Punta Gnifetti pojmenovanou po italském opatovi Giovannim Gnifettim, který byl v roce 1842 jedním z prvovýstupců. Švýcaři tento vrchol nazývají Signalkuppe.

Po aklimatizačních výstupech v pohoří Rätikon jsme se přesunuli přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko na jih do slunné Itálie. Z dálnice před Aostou odbočujeme v historickém Pont St. Martin do 37 km dlouhého romantického údolí Gressoney, na jehož konci v osadě Stafal končíme své autoputování.

Zde, díky známosti z předchozích let a dárku v podobě moravského červeného, si s majitelkou domlouváme stanování na tři noci gratis v lesíku vedle kempu pro karavany. Čisté záchody, teplá voda na žetony a hospoda hned naproti, no zkrátka nemá to chybu. Další den trávíme odpočinkem a prohlídkou rázovitého městečka Gressoney la Trinité s povinnou ochutnávkou zdejší pizzy a capuccina. Večer přijíždějí další tři mladší kamarádi z Brna a jsme kompletní oktet.

Lanovkou na Punta Indren a chata Gnifetti

Dle předpovědi počasí má být slunečno až pozítří, proto se nemůžeme dohodnout, zda jít na chatu Gnifetti již zítra. Nakonec mě nedočkavci přehlasují a tak těsně před polední pausou vyjíždíme natřikrát lanovkou za 30 euro (žádná láce) až do nově postavené stanice Punta Indren (3 260 m). Ještě v lanovce na sebe navlékáme bundy a čepice, protože venku prší a je větrno.

Konec údolní idylky přichází skokem a změna teploty není vůbec příjemná. Šlapeme nahoru známou cestou z minulých let, míjíme chatu Mantova, kousek po ledovci v mačkách ke skalnímu prahu a dál už bez maček po železných kramlích s lanovým zajištěním bez problémů na chatu Gnifetti (3 647 m). Tady se dozvídáme nemilou zprávu: máme na noc rezervovány jen tři místa namísto osmi, protože chatařka předtím v telefonu špatně rozuměla anglicky a pět míst zrušila.

Nakonec postele dostáváme, ale asi v té nejstudenější cimře z celé chaty. Na své si přijdou i čepice a rukavice. Venku se ještě ve tři v noci žení čerti, je oblačno a silný vítr. Vypadá to, že předpověď počasí nevyšla a nepůjdeme nikam, ale v šest ráno, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se vítr utišil a mraky zmizely.

Vzhůru po ledovci Garstelet

Někteří z nás se necítí úplně v kondici a tak čekáme až do osmi hodin. O půl deváté padne definitivní rozhodnutí: jdeme nahoru. Vyrážíme ve dvou čtyřčlenných lanových družstvech po ledovci Garstelet, který má sice trhliny, ale jsou viditelné a jdou snadno obejít nebo přeskočit. Je nádherně, sluníčko a teplo.

Po hodině stoupání se pod Balmenhornem odpojuje vpravo naše mládežnické družstvo třicátníků s tím, že půjde dnes "jen" na Piramide Vincent a to hlavní si nechá na zítřek. Naše čtveřice: Josef, Věra, Jarek a já pokračuje dál na sedlo pod Lyskammem, kde se před námi náhle objevuje obrovská jižní stěna Dufourspitze, Zumsteinspitze i chata Margherita na vrcholu Gnifetti.

Na severozápadě ční nepřehlédnutelný zub Matterhornu, symetrický Dent Blanche a na jihu v dálce Monte Viso, Gran Paradiso, Mont Blanc a další známé hory. Takový pohled se nezapomíná. Však také foťáky cvakají ostošest.

Nahoru dnes proudí zástupy lidí, stopa je krásně vyšlapaná a tak jediným nepřítelem zůstává výška. Už jsme nad 4 200 m a je to znát - dech se krátí, musíme dělat krátké, ale časté přestávky. Traverzujeme pod hrozivými séraky Parrotspitze a namáhavě obloukem po ledovci Grenz vystupujeme na sedlo Gnifetti (4 454 m).

Máme toho dost, pokračujeme nalehko na vrchol

Máme toho všichni dost, Věra zůstává na sedle s tím, že nás počká a my po pauze pokračujeme už jen v pánském triu úplně na lehko, bez lana a batohů jen s cepínem a hůlkou, po úzkém sněhovém, později skalním, hřebeni na vrchol Zumsteinspitze. Jsme na švýcarsko-italské hranici, jsou dvě hodiny odpoledne, výhledy jsou famózní, užíváme si to.

Sestup zpět na sedlo je rychlý, nakšírujememe se opět do úvazků a s batohy na zádech pokračujeme na další vrchol Punta Gnifetti. Nejprve takřka po rovině, pak zase strmě nahoru úzkou stopou. Vše jde jak přes kopírák, lano a batohy necháváme pod výšvihem a jdeme jen na lehko.

Ve tři odpoledne jsme nahoře, na nejvýše položené alpské chatě Regina Margherita, pojmenované po italské královně Margheritě, která na ni v dlouhé sukni, s bílou maskou proti slunci a početným doprovodem, v roce 1896, při příležitosti jejího otevření, vystoupila.

Sestup a montagna fenomén

Dlouho se tu ale nezdržujeme a po nezbytných vrcholových fotkách mažeme dolů. Dávám si pozor, abych v úzké stopě neškrtl mačkami o kalhoty a nezřítil se po strmém ledovci dolů. Nedá se nic dělat, ve čtyřiašedesáti už je člověk přece jenom pan Opatrný. Pod sedlem na nás čeká Věra a jsme zase kompletní. Sestup probíhá podstatně rychleji jak výstup, takže jsme za 2,5 hod dole na chatě.

Mohli jsme si sice ještě "odskočit" na sousední Parrotspitze či Ludwigshöhe, ale byli jsme opravdu tak unavení, že již pouhá myšlenka na další pochod vzhůru v nás vyvolávala odpor.

Po návratu jsme skalpy dvou čtyřapůltisícovek oslavili v místní "závodní" jídelně dobrou večeří a italským vino rosso. Musím podotknout, že Italové mají vysokohorskou turistiku jako svůj národní sport. Dvě obrovské chaty Gnifetti a Quintino Sella s celkovou kapacitou 400 míst jsou vždy v sezóně narvané k prasknutí. Celé rodiny i s dětmi a větší společnosti si spolu v jídelně hlasitě vyprávějí s typickou gestikulací, aby potom brzy ráno všichni vyrazili navázaní na lana na ledovce. Tento hromadný "montagna" fenomén jsem v jiných zemích nepozoroval.

Piramide Vincent

Nazítří ráno opět krásně svítí sluníčko a tak u snídaně špekulujeme, co dál. Mladí odešli již brzy ráno na Zumsteinspitze a Punta Gnifetti, kde jsme byli včera a co my? Manželé Josef a Věra chtějí rozhodně sestoupit k lanovce a už se těší do Toskánska. Nechce se mi ještě jít dolů, když je tak hezky, a tak zkouším přemluvit Jarka, aby šel se mnou na Piramide Vincent.

Kupodivu souhlasí a tak vyrážíme, tentokrát až v 9:30, s určitým rizikem, tj. bez lana, jen s jedním batohem, nahoru. Cesta vede první hodinu známou stopou ze včerejška, pak odbočuje vpravo (po levé ruce zůstává Balmenhorn se sochou Krista) a stoupá nejprve mírně, v závěru příkřeji na vrchol.

Za hodinu a padesát minut jsme nahoře na Piramide Vincent (4 215 m). Aklimatizace se zřejmě už projevila, šlo se nám oběma dobře, bez dlouhých přestávek.

Výhledy už nejsou tak super jako z Zumsteinspitze či Punta Gnifetti, ale pořád stojí za to. Nejmajestátněji vyhlíží Lyskamm, který se tyčí přímo před námi. Za pouhou hodinu, již ve 12:30, jsme zpátky na chatě Gnifetti. Po přebalení věcí a krátkém odpočinku sestupujeme k lanovce na Indren. Jdu v mačkách, protože odpoledne už po ledovci tečou potoky vody a hodně to klouže. Je mi líto těch, kteří podcenili terén a jdou bez nich. Často proto padají, naštěstí do stopy. Sjíždíme lanovkou (3 sekce) dolů do Stafalu a oddáváme se lelkování a zaslouženému odpočinku. Odpoledne přicházejí ostatní a je zase veselo.

Nevylezli jsme sice na všech sedm čtyřtisícovek Monte Rosy, ale převládá spokojenost. Určitě se sem, do tohoto krásného koutu Alp, ještě někdy vrátíme.