Trasa: Turbopřechod hor v okolí Považské Bystrice na západním Slovensku

aneb vážíme si Pováží

Máme málo času, ale přesto se nám podaří domluvit krátký čundr v blízkosti českých hranic. Bylo to koncem loňského podzimu, rána byla mokrá a studená, stromy barevné a les voňavý spadaným listím. V plánu bylo několik geologických rarit mezi městy Púchov a Považská Bystrica a pak část hřebenovky Súlovských skal.

Původně nás mělo být šest, pak pět a nakonec sedíme dva (já a Michal) v autě a uháníme směr Púchov, kde vyzvedneme další dva (Peťo a Moriss), kteří přicestovali vlakem.

V Púchově se ukáže jako velký problém najít hospodu, ale nakonec slavíme úspěch v jedné pizzerii. Poté se přesunujeme přes čtvrť Nové Nosice a kempujeme na provlhlé louce za vesnicí.

Po ránu je slunečno, ale vlhko. Prozatím neznačenou asfaltkou kráčíme podél železniční trati do Nosic. Projdeme podchodem pod tratí a po půl kilometru narazíme na modrou turistickou značku a dál půjdeme po ní.

Po chvilce vystoupáme na hráz vodní nádrže Nosice. Kluci jsou v úžasu, přecházíme hráz a divoce fotíme technické dílo, které zkrotilo divoký Váh. Přehrada se dříve jmenovala Priehrada mládeže, je vybudovaná v letech 1949 - 1957 a slouží jako ochrana před povodněmi. Výška hráze je 36 metrů, hloubka vody na druhé straně hráze až 18 metrů. Na ploše 5,7 kilometru čtverečních je zadržováno až 36 milionů m³ vody.

Nejmladší slovenské lázně

Přecházíme téměř 500 metrů dlouhou hráz a posloucháme vlaky, jejichž rachot se nese od železnice po hladině. Na druhé straně přicházíme do výběžku pohoří Javorníky, kde leží lázně Nimnica, které jsou nejmladší lázně na Slovensku.

První zmínka o obci je už z počátku 15. století, ale léčebný pramen byl objeven až roku 1953 při hloubení základů hráze. Dělníky překvapila slaná voda a brzy se objevily léčebné účinky. Stavitelé hráze se nakonec rozhodli pramen zakomponovat do svého projektu a využít přehradu i k rekreaci. Lázně byly otevřené roku 1959.

První kopec

My se proplétáme skrz pavučinu cestiček a u pramene se osvěžujeme léčivou vodou. Někteří z nás si léčí kocovinu z včerejší oslavy setkání v Púchově, ale nakonec opět nahazujeme batohy a začínáme po modré stoupat na první kopec Holíš (Holíše).

Nejprve jdeme mírně do kopce do sedla s Božími muky, poté se noříme do křovin a brzy začínají první skalky. Poměrně strmým a trochu skalnatým terénem dosahujeme 533 metrů vysoký kopec, ze kterého se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů ve slovenské části Javorníků.

Na západě se táhnou Bílé Karpaty, na sever je zřetelně vidět hlavní hřeben Javorníků, jižním směrem leží spletité Strážovské vrchy a na východ se tyčí Manín. Přímo pod námi je pak nádherný výhled na Nosickou přehradu a za ní se tyčí dominantní a skalnatý vrchol Klapy, kam vedou naše další kroky.

Upohlav a Udiča

Nejprve ale klesáme skalnatým terénem do lesa, kde je až neuvěřitelně strmý svah, takže část sjíždíme doslova po zadku. Brzy jsme v sedle pod Holíšem a dál jdeme po loukách k nejbližší křižovatce turistických tras, kde se dáme po žluté doprava (modrá turistická značka vede dál ke hřebeni Javorníků až na Portáš). My procházíme malebnou vesničkou Upohlav a poté ve větší dědině Udiča si dáváme i jídlo v hospodě.

Klapy

Peťo zde opět málem zapomene foťák a pak vyrážíme na náročné stoupání na Klapy. Tento vrchol odtud vypadá jako miniatura Kriváně, no a dá se říct, že má i něco z jeho náročnosti. Strmě a zdlouhavě stoupáme nejprve po lesní cestě, pak skalnatou pěšinou po ostrém hřebeni a po dlouhé době konečně dosahujeme vyhlídkového místa. Vrchol je tvořen vícezrnným vápencovým slepencem, je chráněn přírodní rezervací a je dominantou celému okolí. Z vrcholu je omezený výhled směrem v Považské Bystrici a na její dlouhý dálniční most přes celé město.

Klesneme z vrcholu do sedla Klapy a dáme se po modré značce doprava k Bystrici. Cesta je zdlouhavá, jdeme převážně lesem po kamenité lesní cestě, což je nepříjemné, ale horší je, že brzy nastupuje asfalt. V Považské Bystrici si dáváme pivko a k večeru se zvedáme a začínáme stoupat po žluté značce směrem k Velkému Manínu. Jde to špatně, jsme už docela unavení, nohy jsou ztuhlé a stoupání je utrpení. Za tmy přicházíme na louku Ondrejová pod Velkým Manínem, rychle vaříme a jdeme spát. Tento den jsme si dali opravdu do těla.

Velký Manín

Ráno z Morisse vylezlo, že musí být druhý den ráno v práci. Rychle tedy balíme a začínáme strmě stoupat neznačenou pěšinou přímo na Velký Manín. Cesta je strmá, ale brzy se ukazují krasové jevy jako závrty a škrapy, takže máme co pozorovat.

Bohužel očekávaný výhled z nejvyššího vrcholu Súlovských vrchů se nekoná, takže se občerstvujeme vrcholovým pivem a hned jdeme zase dolů. Napojujeme se na žlutou značku a v mnoha serpentinách klesáme k Manínské tiesňavě. Tady se konečně ukazují nádherné výhledy na Pováží. Po cestě se osvěžujeme v zapáchajícím železitém prameni a brzy jsme na dně soutěsky.

Manínska tiesňava

Manínská tiesňava je úzká soutěska mezi kopci Malý a Velký Manín. Jde o nejužší soutěsku na Slovensku, která je průjezdná pro motorová vozidla. Je eldorádem pro horolezce, je krásná a bohužel plná aut. Procházíme tedy skrz a při čtení informací z tabulí naučné stezky riskujeme sražení autem. V nejužším místě sledujeme průjezd autubusu přes dřevěné pražce.

Pokračujeme po silnici skrz další soutěsku Kostolecká tiesňava, kde se nachází jeden z největších skalních převisů na Slovensku - známá jako "Střecha Slovenska". Soutěska je proražená antiklinála a střecha je právě její střed, který byl vyerodovaný do tohoto tvaru.

Vrchteplá, Súľov, Súľovský hrad

V blízké hospodě si dáváme oběd a následuje zdlouhavý přesun po silnici do Vrchteplé. Držíme se červené značky a stoupáme nádhernými loukami s krásnými výhledy do sedla nad vesnicí a poté lesem klesáme k Súlovu. Tento den musíme opravdu spěchat, chceme navštívit Hlbocký vodopád a Moriss musí do práce… Cestou se proto moc nezdržujeme, pod Súlovem pouze navštívíme altánek a dáme si krátkou pauzu.

Následuje strmý, ale krásný výstup po zelené značce přes Súlovský hrad. Pod ním se napojujeme na červenou značku a jdeme po krásné hřebenovce Súlovských skal (podrobně popsané v dalších článcích). Překonáme vrchol Brada a brzy dorazíme k rozcestí v sedle Roháč. Tady trochu spočineme a už se stáčíme po zelené značce do soutěsky k Hlbockému vodopádu.

Hlbocký vodopád

Pěšina v roklině je strašně zarostlá, připadám si jako v rumunských Karpatech v pohoří Capatinii, kde jsme už také podnikli trek. Přes údolí leží spousta popadaných stromů, začíná se stmívat a tak spěcháme dolů. Po čase se soutěska zužuje a my musíme kráčet téměř potokem. Znenadání musíme odbočit doleva do svahu a obcházíme nějaké skály, abychom se asi po 800 metrech vrátili k potoku. Už jsme pod vodopádem, ale chybí nám Peťo.

Asi půl hodiny na něj čekáme a v okamžiku, kdy se chceme vrátit, se Peter zjevuje u nás. Přiznal se, že nezaregistroval odbočku, šel dál soutěskou, nakonec se brodil potokem a lezl po skalách, kde dříve vedla zajištěná stezka. Poté se vrátil a odbočku objevil až na druhý pokus. Z toho plyne, že je nutné dobře sledovat značení.

Cesta přímo soutěskou kolem krásného vodopádu je schůdná pouze směrem nahoru (je ale zakázaná z důvodu ochrany přírody). Hlbocký vodopád má asi 10 metrů na výšku, takže sestup po skalách kolem něj je stejně poněkud nebezpečný.

Pod vodopádem se roklina rozšiřuje a my brzy jdeme po široké lesní cestě. U prvního domu ve vesnici Hlboké nad Váhom opouštíme značku a vydáváme se neznačenou pěšinou doleva do sedla, které překonáme a klesáme do vesnice Hrabové. Je odtud lepší spojení vlakem zpět k autu. V sedle nás zastihla už tma a sestup vede blátivou a nepříjemnou cestou.

Nejprve obejdeme zemědělské objekty, poté projdeme vesnicí a už za tmy přicházíme zničení k hospodě u cesty. Nemohli jsme vynechat. Dáme si pár piv, necháme si patřičně ztuhnout nohy a poté se dáváme doleva asi 500 metrů k železniční stanici Bytča. Těchto 500 metrů bylo zcela jistě nejnáročnějších z celé cesty.

Za dnešní den jsme si skutečně mákli, takové puchýře jsem neměl ani po několikatýdenním treku. Každopádně to byl jeden z nejlepších vandrů na Slovensku, prošli jsme krásnou a pestrou krajinou, potkali dobré lidi a užili si dost srandy, která na čundrech chybět nesmí! Zapomenutý kout Slovenska v místech, kde Váh proráží hory lze opravdu jen doporučit.