Napsat článek Průvodce Soutěže Kalendář Cestování Cykloturistika Horolezectví Snow Příroda Archiv Beskydy Jeseníky Krkonoše Tatry
Počasí Počasí Satelitní snímky počasí Satelit Webkamery Kamery Kontakty Kontakty Eshop Eshop
Treking.cz
Poslední aktualizace: 9.12.2015 , , svátek má
Treking > Treky, turistika > Fletschhorn a Lagginhorn

Fletschhorn a Lagginhorn

Walliské Alpy a alpinismus

11.9.2007 | Bohumil Háj

Walliské Alpy jsou nejvíce zaledněnou alpskou skupinou. Větší svojí částí se rozkládají v JZ části Švýcarska, menší částí na území Itálie. Hranice procházejí po hlavním hřebenu. V masivu se nachází světoznámé hory jako jsou Monte Rosa, Matterhorn, Dom, Liskamm a Weisshorn. Walliské Alpy ohraničuje z východu horský průsmyk Furka a ze západu Grand St. Bernard. Ze severu tvoří přirozenou geografickou hranici údolí řeky Rhôny a z jihu údolí řeky Dory a spojnice k Domodossole.

Walliské Alpy

Walliské Alpy jsou značně rozsáhlé, jsou dělené především údolími zařezávajícími se do masivu ze severu na horské skupiny. Nejvyšším vrcholem je Dufourspitze (4 632 m), patřící do skupiny Monte Rosy, zároveň je nejvyšší horou Švýcarska. Hlavní hřeben a zejména severní úbočí jsou pokryty nejrozsáhlejším alpským zaledněním.

V oblasti je mnoho známých sportovních středisek ve kterých lze provozovat zimní sporty po celý rok (Saas Fee, Zermatt, Arolla …). Údolní městečka a vesnice jsou centry cestovního ruchu a východisky pro nesčetné trasy a tůry, ze kterých si vybere každý, od pohodlného turisty až po extrémního horolezce. Mnoho ledovcových výstupů je rájem pro skipalinisty. V oblasti je poměrně dost horských chat, poskytujících výborné zázemí pro výstupy do nejvyšších poloh.

Walliské Alpy, vzhledem ke své jižní poloze, mají poměrně mírné klima a dost dnů s jasnou, slunečnou oblohou. Příjezd do oblasti od nás z Čech je možný buď od východu přes průsmyk Furka. Je možné jej doporučit, pokud máte hodně času a chcete se pokochat průjezdy horskými sedly. Druhý přístup je dálnicí od Bernu do Vevey, po břehu Lac Léman na Martigny a dál údolím Rhôny. Dobrá cesta, ale velká vzdálenost při objíždění masivu Bernských Alp.

Třetí cesta je příjezd od Bernu přes Thun na Kanderstegg. Tady se Bernské Alpy projíždí za dvacet minut na vagonech vlakovým tunelem Kanderstegg – Goppenstein, který vyústí v údolí Lötschental a serpentinami se za pár minut sjede do údolí Rhôny kousek pod Vispem. Vlaky jezdí denně od půl šesté, do 23 hodin, v cca třicetiminutových intervalech. Průjezd tunelem stojí 25 CHF za auto a časová úspora je veliká. Uvažovat o příjezdu z italské strany je ve směru od Čech asi nesmysl.

Walliské Alpy

Naším cíl byla oblast Mischabelu a oscilovali jsme v debatách mezi Nadelhornem a přechodem přes hřeben Mischabelu na stranu Randy a Domhutte a výstupu na Dom. Druhou variantou byla strana Weissmiesu, Weissmiesshutte a výstup na Fletschhorn a Lagginhorn. Ta nakonec v Cuplíkových úvahách (protože Cuplík je horský znalec a vůdce) zvítězila a cílem se staly ty dva vrcholy na sever od Weissmiesu. Nejvýchodnější alpské čtyřtisícovky.

Po křtu našeho školního atlasu jsem se dopravil se do Brna. Již po cestě jsem změnil image z podnikatele na outdoormana (převlečením z obleku na benzince) a z našeho kmotra atlasu, který cestoval s námi, se vybarvil zapálený lyžař. Takže většinu cesty jsme strávili debatou o sjezdovkách na Moravě a v Rakousku.

Pak proběhl nákup v Carrefouru, sraz u Cuplíka v Mokré s Jardou, Meďu jsme nabrali v Komíně, a než stačil naložit svoje bágly, stihli jsme s Cuplíkem v přilehlé zahrádce po exáči na cestu. Rozloučení s Meďovou manželkou a s hafanem odstartovalo začátek cesty přes půl Evropy do alpských údolí a ledových štítů.

Cesta do hor

Cesta probíhala idylicky. Humor mezi chlapy, spolehlivé řidičské výkony, rozumné střídání za volantem, pozdní noční rybí filé na Rozvadově, pár rozespalých nočních pohledů na Německo a ranní svítání u Curychu. Prostě jsme už v té Evropě a nikdo člověka nebudí na žádných hranicích pro takové blbosti, jako jsou nějaké kontroly. Když mám teď po ránu kroutit volantem, tak je nejdůležitější se probudit. Tak hajdy do první Raststette na kafisko.

Je nádherné, že vám v půl páté ráno udělají úúúžasné kafe, až člověku proběhne mrazení podél páteře, ale ceny jsou ve švýcarských dálničních osvěžovnách skutečně švýcarské. Ale nám, kofeinovým narkomanům to nevadí. Ten pocit, že neusínám za volantem, mi za těch pár franků stojí. Tak tedy přebírám kormidlo a svištíme z Curychu přes Bern na Thun a Kanderstegg. Na spletitém nájezdu do vlaku postojíme pár minut na ranním sluníčku a prohlížíme okolní strmé štíty hor.

Posnídáme Jardovy klobásky ze Vsetína a jak naskočí zelené světlo na semaforu, najíždíme na vagony. Přesně v daný čas se vlak rozjede a za pár desítek metrů se zanoříme do hlubiny tunelu pod masivem Lötschbergu. Objížděli bychom ty hory půl dne, takhle jedeme skrz celé Bernské Alpy dvacet minut. Ani nestačíme pořádně zadřímnout a vyjíždíme z absolutní tmy a hřmotu tunelu do soutěsky Lötschental. Impozantní silniční křižovatka, zakroucená do různých, proplétajících se protisměrů.

Vyjíždíme z vagónů v Goppensteinu a sjíždíme soutěskou a serpentinami do údolí Rhôny. Vyhlídka úžasná, ne nadarmo se Glacier expres, který tudy projíždí, nazývá vyhlídkový expres. V údolí odbočujeme proti proudu Rhôny, pár kilometrů do Vispu. Kousek před městem zajíždíme do nového tunelu na jih, do údolí Vispertal, mezi strmé vrcholy, už proti proudu řeky Vispy, ke Staldenu.

Chata

Silnice šplhá do strmých stoupání a serpentin a nad Staldenem, po překonání soutěsky odvážným mostem, se protočíme na kruhovém objezdíčku, kde se dělí směry do Mattertalu a my odbočujeme do našeho Saastalu. Strmé, ostře zaříznuté údolí, prudké stoupání, samé serpentiny, tunely a lavinové estakády.

Stoupáme údolím a sledujeme malebná městečka a švýcarské samoty rozeseté po neuvěřitelných strmých horských svazích. Projíždíme osadami slepenými z roubených baráčků, kombinovaných s moderními zemědělskými technologiemi a kolem nás se tyčí stále vyšší vrcholy, na kterých se objevují sněhová pole.

Řeka Saaser Vispa vyhlodala na dně údolí kaňonovitou průrvu, kterou se valí šedivě bělavá ledovcová voda a my projíždíme kroutící se silničkou stále nahoru, do údolí. Sevřená strmá průrva se otevírá do typického ledovcového tvaru "U" údolí a vjíždíme do oblasti městeček Saasů. Saas Balen, Saas Grund a jsme na místě.

Hledáme místo na parkování a nacházíme po projetí snad všech soukromých parkovišť v Saas Grundu místo u lanovky na HohSaas. Přebalujeme všechny cestovní věci na horské, chystáme batohy na výstup, platíme parkoviště, schováváme pár plechovkových piv a Colu do přírodní chladničky v potůčku nad parkovištěm (tady tečou potoky a potůčky snad z každého křoví ve svahu), nakládáme batohy na záda a "iděme do hory".

Stoupáme pěšinou nad malebné sestavy alpských domů městečka Saas Grund a po pár krocích se dostáváme do lesa, kde se civilizace vytrácí a kolem nás je jen horská příroda. Funíme v prudkém stoupání s těžkými batohy na zádech, slunce pere a z čela kape pot. Vycházíme z nějakých 1 500 m nadmořské výšky a musíme dojít na Weissmieshütte do 2 720 m.

Nekonečné serpentiny pěšiny stoupají svahem a docházíme k hotýlku. Kamenná terasa s roubenými stoly a nádherným výhledem nás nezajímá, stoupáme bez zastavení dál a docházíme na samoty Triftalp. Rázovité švýcarské baráčky – některé zpustlé salaše, jiné rekonstruované k obývání. Samozřejmě napajedlo pro dobytek, do kterého teče ledová křišťálově čistá voda. Svačíme a odpočíváme.

Údolí se otevírá a daleko a vysoko nad námi je vidět stanice lanovky Chrizbode, kam jezdí kolem nás za tichého bzučení kabiny s turisty. Hodíme opět na záda naše pětadvacetikilové batůžky a vyrážíme z Triftalpu dál nahoru. Opouštíme souvislý les a mezi řídce roztroušenými modříny se rozprostírají horské alpinkové louky. Mezi kravinci rozkvétají nádherné koniklece a hořce. Nedá mi to, vytahuju foťák a fotím. Zatím mi kluci mizí za obzorem. Dusám za nimi do kopce a nacházím je ležící a spící ve stínu jednoho z posledních modřínů u horského potoka, mizejícího v betonové vpusti. Už je známe z minula.

Při mapování před třemi lety jsem pochopil systém jímání vody do přečerpávací elektrárny v Saas Almagelu. Prostě ledovcové horské říčky v údolích kolem Saasů najednou zmizí v betonových vpustích. Podzemím tečou do elektrárny Craftwerk Mattmark, kde pak roztáčí turbíny. Je to trochu zarážející, protože kolem je nedotčená drsná horská příroda, jen voda v říčce najednou zmizí. Ale tak to ve švýcarsku prostě je. A to jsme se ještě nepotkali se švýcarskými vojáky, kteří mají ty hory taky pěkně provrtané a lecčím prošpikované.

Budím ty flákače povalující se pod modřínem a stoupáme dál ke Chrizbode. Na roštové kovové terase je klasická londýnská telefonní budka, nad restaurací docela pěkné dětské řádiště. Zhoupnu se na houpačce, abych si trochu odpočinul, ale s těžkým batohem to není žádný rajc. Šlapeme dál na morénu, po pěšině která neúprosně stoupá údolím.

Chata Weissmieshütte je už vidět vysoko na skalní terase nad námi. Slunce pálí jako na Sahaře a Jarda zvolňuje. Kolem nás se začínají objevovat první sněhová pole. Shazujeme batohy na plošince mezi balvany a čekáme na Jardu. Bombastický výhled na celý masiv čtyřtisícovek Mischabelu na protější straně údolí. To nás čeká celý týden, jestli bude dobrý výhled. Lepší tapetu na stěnu si nedovedu představit.

Weissmieshütte

Pohledem dolu do údolí se loučíme s posledními stromy a stoupáme morénou, serpentinami pěšiny ke skalám, na kterých stojí velká kamenná chata. Docházíme k ní a hledáme winterraum. Na Weissmieshütte je umístěn v suterénu velké chaty, vedle ní stojí malá, roubená, asi byt chataře. Winterraum je doslova "zimní" místnost, protože jsme tu po nějaké době první návštěvníci a uvnitř je zima, jako v ruském filmu, dal by se klidně používat jako chladnička. Docela prostorná místnost s osmnácti palandami, stolem a lavicemi, kuchyňským koutem a skříní a bedničkami a koši na věci.

Odpočíváme po výstupu a jdu nabrat vodu. Z kohoutku neteče, ale to jsem ani nečekal, protože kromě winterraumu je chata celá zavřená. Kolem nás je plno sněhových polí, ze kterých ve slunečním úpalu teče křišťálová voda v kaskádách – to by byly reklamní spoty na pitnou vodu. Rozděláváme oheň v kamnech a vaříme čaj a polévku. Kamna marně bojují s mrazivým klimatem winterraumu. Venku je výrazně tepleji. Pojíme, rozhodíme spacáky, nachystáme věci na zítřek a jdeme brzy spát. Únava z cesty a zítřejší výstup si žádají odpočinek. V děsné kose zalézám do péřáku a upadám do bezvědomí.

Cesta vzhůru

Za chvilku bzučí budík a musím vylézt do té hrozné zimy a tmy. Je půl čtvrté a venku tma a hvězdy. Jako naprogramovaný robot do sebe láduju čaj a nějaké jídlo, navlékám se do připravených věcí a když dochází na boty, návleky a batoh, tak si začínám uvědomovat, že vyrážíme na Fletschhorn. Z chaty vycházíme ještě za tmy. Přecházíme sněhové pole nad chatou a stoupáme po ledovcové moréně ke skalám. Při stoupání morénou přibývá světla do pološera, takže za chvíli vypínáme čelovky a začínáme vidět kolem sebe. Na konci kamenitého hřbetu morény nazouváme sedáky, mačky a vybalujeme cepíny a hůlky.

Sestupujeme na ledovec a jeho plochou částí po něm přecházíme pod patu skalního žebra. Tady se svah prudce zvedá a my stoupáme strmým firnovým svahem ke skalkám, které z firnu vyčuhují. Dál diretissimou úžlabinou nad skalní ostroh hřebene Jäggigrat, kde už stoupá jen firnový hřbet, který se stáčí k hlavnímu vrcholovému hřebenu Fletschhornu. Jarda jde trochu pomaleji a zůstává vzadu, tak mu necháváme na prvních skalkách pod hřebenem jeden z batohů s termoskou s čajem a nějakými sladkostmi a odkládáme hůlky. Dál by už jen překážely. Prudkým firnovým svahem stoupáme do sedélka v hřebeni. Dál to jde po mixu. Skály a firnové plotny. Lezeme hřebenem až na vrchol.

Ze stínu a mrazu severozápadního svahu se dostáváme do plného slunečního svitu. Na obloze ani mráčku, slunce pere jako na pláži. Odkládáme bundy a flísky, které v mrazu byly celkem na místě. Nádherný kruhový rozhled, kocháme se horami kolem dokola. Fotím to celé panorama. Moc se nezdržujeme, protože takovou sluneční nakládačku sníh dlouho neustojí. Sestupujeme po skalách a sněhovém svahu k batohu a hůlkám. Jarda je o dvacet metrů minul a nenašel. To znamená, že se nenapil a nenajedl. To mu asi nebude moc dobře. Sestupuje pomalu daleko pod námi.

Další výstu a odpočinkový den

Opouštíme zastíněný, a tedy pevný svah a vstupujeme do grilu plného slunečního svitu. Pevný zmrzlý sníh se rázem mění v mokrou, měkkou hlubokou kaši. Cuplík vyráží rychle za Jardou. Je to přece jenom zkušený horský vlk a sestupuje prudkým firnovým svahem podstatně rychleji, než se odvážíme my s Meďou. Zkusil jsem kousek svahu sjet jako on, ale rychle jsem toho nechal. Radši budu šlapat ve stopě a bořit se po pás do rozměklého firnu, než riskovat ujetí po tom svahu. Cuplík záhy dohání Jardu, krmí a napájí ho a čekají na nás. Pod svahem, na plošší části ledovce se navazujeme na lano a jistíme se. Tady jsou trhliny a teď, na rozměklém sněhu, si je Jarda, který jde vepředu, taky párkrát vyzkouší.

Skalní hřeben

My se už přes obeznané trhliny přeplácáme v pohodě. Vyhrabeme se rozměklým sněhovým sajrajtem na morénu a zouváme se z maček, sedáků a odkládáme cepíny a hole. Dál už sestupujeme po kamenné suti morény až k chatě. Rozplácneme se na sluncem vyhřáté schody, rozložíme všechny mokré věci a dáváme je sušit.

Slunce pere naplno, kameny ze kterých je postavená terasa jsou vyhřáté a sálají teplo jako kamínka a venku je podstatně tepleji, jak ve winterraumu. Pojíme, uvařím kafíčko, které mi i Cuplíkovi podstatně zvedne náladu, a pak už šetříme každým zbytečným pohybem. Až do večera se povalujeme na sluníčku. Vaříme k večeři jen rychlé instantní těstoviny, kamna trochu víc rozehřívají winterraum a jdeme brzy spát.

Pátek je odpočinkový den. Nelezeme na žádný vrchol (ne že by Meďa neměl takové návrhy, ale byl umlčen), jdeme jenom na vycházkovou túru. Ráno nespěcháme, vstáváme někdy v devět, poklidně snídáme a za plného slunečního svitu vycházíme do protějšího úbočí Jäggihornu. Pěšínka vede přes suťový kužel morény ledovce, po šikmých travnatých terasách a přes skalní terasu zajištěnou cestou – Klettersteigem.

Chvíli se kocháme výhledem na Saastal a Mischabel a pokračujeme po pěšince dál. Je skoro k neuvěření, že takovou minipěšinku, ztrácející se mezi balvany, mají švýcaři velmi přesně zakreslenou v mapě, klobouk smekám. Stavíme (tedy Cuplík) mužika na balvanu, připomínajícím Matterhorn.

Nikam nespěcháme, a povalujeme se po odvedené práci na vyhřátých balvanech a až se zachce, jdeme dál. Procházíme pěšinkou JZ úbočím Jäggihornu do rozbrázděného údolí Jäggi k jezírkům "Ze dri Seervjine" (ukázka místní švycrdyč – švýcarské němčiny). Výška 2 720 m, okolo sněhové plotny, největší jezírko částečně vykukuje z ledu, ostatní budou k vidění možná později, v létě.

Hřeben, Walliské Alpy

Posvačíme na vyhřáté skalce a prohlížíme si zespodu masiv hřebene Jäggigrat, na který jsme se včera dívali z druhé strany pěkně zvršku. Při zpáteční cestě vidíme ze skály nad zabezpečenou cestou, že do chaty přicházejí nějaké postavičky. Ale byli to jenom návštěvníci – turisté a než jsme se spustili po klettersteigu a došli k chatě, bylo tam opět liduprázdno. Chystáme si věci na zítřejší výstup, kvalitně se nadlábneme a jdeme brzy spát.

Výstup na Lagginhorn

Ráno vstáváme opět o půl čtvrté. Předvčerejší procedura se opakuje. Jarda výstup vzdává a půjde se projít k horní stanici lanovky na Hoh Saas. Vyrážíme tedy ve třech, stejným nástupem na morénu. Tma pozvolna řídne a my stoupáme morénou. Ne už ale na její hřebínek, ale doprava k plochému údolí a k východu, na další morénový hřebínek, který stoupá pod patu skalního hřebene.

Po náznacích pěšinky vystupujeme k pevné skále. Tady chvíli odpočíváme, fotím údolí a protější hory za rozednění. Navlékáme sedáky, obouváme mačky a navazujeme se na lano. Vstupujeme na Lagginhorn gletscher, jehož kotlem stoupáme šikmo pod skalní lavici, kterou jsme se rozhodli jít do skály. Těsně pod patou skal je pěkná úžlabina, kterou dojíždějí laviny padající z amfiteátru západní stěny Lagginhornu. Před několika dny tady jedna projela a přelézáme tedy pěknou U rampu.

Rušíme jištění a vystupujeme skalní rampou na úbočí postranního hřebínku. Leze se šikmými skalkami a firnovými deskami. Asi 40° sklon, mačky a cepín v permanenci. Vystupujeme na temeno postranního hřebínku. Tady už řádně mrzne a firn je jako beton. Vystupujeme na hřeben, kde je opět mix. Občas na skalkách je cesta potvrzená mužiky. Při čekání nebo spíše lapání po dechu, semtam na nějaký přiložím kámen. Ve výšce 3 540 m je ve hřebeni malé sněhové sedélko, kde odpočíváme a svačíme. Počasí je nevlídné, vrchol hory je v mracích a od tohoto sedélka jsme tedy v mlze. Je zima a fouká silný vítr. Po předvčerejším slunci a azurové obloze ani vidu.

Není na co čekat a ani na rozjímání zde není místo. Lezeme dál. Držíme se hřebene, místy se něco oblézá zprava, ze severní strany je hřeben velmi ostrý. Cuplík lapá po dechu a brblá, jaká že je to nespravedlnost, že my si jdeme jako na vycházku a on plive krev a má před očima červeno. Ale postupujeme pořád dál. Máme před sebou velkou firnovou plotnu. Uvědomuju si, že jsem si ji prohlížel z Fletschhornu a že je kousek pod vrcholem. Lezu ji jako první a prosekávám ve tvrdé ledové krustě stupy a chyty. Ještě že mačky dobře drží a na dobře zaseknutý cepín se docela dá spolehnout. Klukům to jde na té plotně pomalu a čekám na ně na skalkách. Podařilo se mi udělat nějaké fotky.

Přelézáme pár skalek a jsme nahoře. Trubkový kříž vrávorá mezi kameny jako by měl upadnout a dokresluje image situace. Mráz, vítr, omrzlé skály. Třeseme si rukama, dáváme si pár hltů teplého čaje a nějakou sušenku. Pár úlomků duchům hory, nějaké fotky. Není se kam rozhlížet a čím kochat, rychle jdeme do sestupu. Výstupovou cestu jsme pochopitelně minuli, tak je sestup po ledové plotně zvlášť vydařená taškařice, ale v té chvíli člověk ani nemá čas na strach. Po skalkách a normálním firnu už to pak jde líp. Za nějakou dobu jsme ve sněhovém sedélku a mračná clona se roztrhává.

Když sestupujeme na firnové temeno postranního hřbítku, dokonce vylézá slunce. Podle zákona schválnosti, zřejmě proto, aby nám trochu rozehřálo doposud pevný sníh. Taky že jo, tam, kde jsme ráno šli po pevném, se teď boříme hluboko do měknoucího firnu. K tomu se přidávají odtrhové trhliny na sněhových plotnách a tak jsme rádi, že slunce opět mizí v mracích. Sníh už ale netuhne. Máme už vyzkoušenou techniku – něco mezi chůzí, sešlapáváním sněhu a bořením se do hloubky. Když je to kombinované s velkým sklonem svahu, dá se tak docela rychle sestupovat. Člověk si sice trochu připadá jako ledoborec, ale jde to. Sestupujeme po známé skalní římse. Na jejím konci nás čeká další oříšek – odtrhová trhlina ledovce, tahle už pořádná. Ráno bylo všechno zmrzlé na kámen, teď už ne.

Panorama Walliských Alp

Tmavá díra do hloubky, ohraničená z jedné strany skálou a z druhé ledem, je velmi inspirativní k opatrnosti. Sestupujeme na ledovec a překonáváme s lehkým mrazením a velmi svižně lavinový splaz. Je zrovna tak lavinové počasí. Za ním se navazujeme do lana a sestupujeme po svých ranních stopách ledovcem, celkem v pohodě až ke skalnímu hřebínku.

Na skalkách posedíme, odkšírováváme se z ledovcové výstroje, odpočíváme a konečně máme čas si uvědomit, že jsme tam byli a kochat se pocitem vítězství. Ne vítězství nad horou, nad tím velkolepým dílem přírody se nedá zvítězit. Jsme jí vděční, že nás pustila nahoru a v pořádku zpět. Jde o vítězství nad sebou samým, nad vlastním strachem, nad pohodlností a civilizační degenerací. Prostě jsme to dokázali, vylezli jsme až do mraků a jsme v pořádku dole.

Mačky, cepíny, sedáky a lana jsou v báglu a my sestupujeme morénou. Teď už je čas a dost dechu na povídání a žertíky. Scházíme k chatě a jako máma nás na zápraží čeká Jarda. Opět dáváme sušit mokré věci, ale dnes to na povalování na sluníčku moc není. Nadlábneme se, uvaříme kafíčko a jako správní valaši si dáme po kalíšku. Povalujeme se a odpočíváme.

Sestup

V chatě už nejsme sami. Přicházejí další horolezci a zabydlují se s námi. Žádný problém nenastává, všichni jsou vstřícní, ohleduplní a přátelští, jak je ostatně v těchto nadmořských výškách obvyklé. Diskutujeme o výstupech a zkušenostech, dělíme se o tu trochu nádobí a místo na kamnech a je to pohoda.

K večeru přichází dvojice mladých německých kluků, mokří jak myši. Při hovoru zjišťujeme, že byli na Weissmiesu klasickou cestou z jihu, z Zwischbergenpassu. Ale nechtělo se jim sestupovat stejnou cestou dolu a obcházet celý masiv Weissmiesu a Trifthornu, tak to dolu vzali rovnou západním Mälliga Gletscherem – pěšky, bez jištění, po zadku sjeli ten ledovec mezi puklinami a séraky až dolu, kde pak sestoupili po skalách, suti a firnových splazech na pěšinu a došli k chatě.

Nevěřícně na ně zíráme, protože to by neudělal snad ani sebevrah – a oni jsou v pohodě a v klídku. Blažená nevědomost hříchu nečiní. Cuplík to s nadsázkou komentuje, že si asi nekoupili příručku o ledovcích, protože jinak jsou vzorně vybavení a našlapaní informacemi jako skauti na táboře. Prostě úžasní, odvážní, nadšení kluci, škoda jen, že s námi asi dlouho nepobudou, když budou dál dělat takové blbosti. Ráno vyrážejí na Jäggihorn na klettersteig, vzorně vybavení a nastrojení. Příručku o zabezpečených cestách si evidentně koupili.

To inspiruje nezmara Meďu, že tam chce taky. Takže, když se ráno povalujeme ve spacácích a pozvolna vstáváme, snídáme a chystáme si bágly na odchod, Meďa kletrštajguje na Jäggihorn. Jak se dostane do hor, tak neví, kdy má mít dost. Vrací se kolem desáté, rychle uklízíme, dobalujeme bágly a odcházíme dolu. Sestupujeme stejnou cestou. Je to zvláštní pocit, za několik hodin sestoupit z mrazu, ledu a rozeklaných skal na rozkvetlé louky, ke stromům a pastvinám s ovcemi a kravami a hvízdajícími svišti a dál, dolu do údolí k civilizaci, do horkého léta.

V potůčkové chladničce vyzvedáváme plechovky a láhev coly. Dáváme si dobře vychlazené pivo, převlékáme a přezouváme se do cestovního, nakládáme bágly do auta a jedeme se pokochat do Saas Fee. Projdeme se výstavným švýcarským městečkem, posvačíme na lavičce na trávníku nad kurty a kocháme se výhledy na okolní fantastické hory, zejména na ty "naše", které z protisvahu zvláště vynikají. Nemůžeme se odsud odtrhnout, ale cesta před námi je daleká a domov volá.

Treking.cz - diskuze
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama

Poslední diskusní příspěvky

Slovenské opálové bane, štôlňa Jozef
 22.10.2017 1 příspěvek
Kamenná chata Chopok
 18.10.2017 5 příspěvků
Koruna Himalájí, seznam horolezců
 17.10.2017 3 příspěvky
TKC - Transkarpatská cesta
 13.10.2017 3 příspěvky
Sopky v ČR, seznam
 13.10.2017 9 příspěvků
Muránska planina deštivá i slunečná
 06.10.2017 7 příspěvků
Chata pod Chlebom, Malá Fatra
 05.10.2017 29 příspěvků
Bralná Fatra, Velká Fatra na 3 dny
 05.10.2017 2 příspěvky
Slovensko, dálniční známky 2017 - cena a platnost
 05.10.2017 13 příspěvků
Túra na Tomanovské sedlo, Západní Tatry
 03.10.2017 9 příspěvků
Turistické vařiče na plyn
 01.10.2017 3 příspěvky
Výstup na Grosser Knallstein
 01.10.2017 3 příspěvky
Setkání s medvědem, jak se chovat při setkání
 29.09.2017 29 příspěvků
Tauon, supertěžký elektron
 29.09.2017 1 příspěvek
Broumovská vrchovina, Stolové hory
 28.09.2017 1 příspěvek
Opavsko a okolí : 36 letá svobodná maminka hledá t
 27.09.2017 1 příspěvek
Jak vybrat dalekohled, turistické dalekohledy
 27.09.2017 13 příspěvků
Žalý, rozhledna Krkonoše
 25.09.2017 1 příspěvek
Medvědi, jak bezpečně bivakovat
 25.09.2017 13 příspěvků
Letní putování z Bratislavy na Horňácko
 23.09.2017 2 příspěvky
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist