Túra na Čerchov (1 041 m), nejvyšší horu Českého lesa

Tip na pěkný trek a zajímavá místa v Českém lese

Český les se rozkládá na západě naší republiky při hranici s Německem. Jeho rozloha činí 473 km² a táhne se v délce 82 km mezi Chebskou pánví a Všerubskou vrchovinou. Od roku 2005 se jedná o chráněnou krajinnou oblast, která se dělí na čtyři podcelky: Čerchovský les, Kateřinská kotlina, Dyleňský les a Přimdský les. Geologicky tvoří Český les ruly, podružně granit. Nejvyšší vrchol představuje Čerchov (1 041 m), na kopci se nachází rozhledna a restaurace.

Základní údaje máme za sebou, zbývá prozradit, že nejvyšší horu nenavštívíme. Neznamená to ale, že nespatříme její majestát. Kdy se tak stane, napíši později, vezmu to popořádku.

Túru začínáme časně ráno v obci Postřekov, kam jsme dojeli posledním večerním vlakem. Procházíme mezi staveními a upoutává nás, v kolika zahradách vystavují trpaslíky. Spatřené v nás vyvolává domněnku, že ten, kdo si kýč v obci nevystaví, nemůže večer zajít do hospody, jelikož by se mu ostatní zlomyslně vysmívali.

Čtěte také: Zimní Český les, túra přes Českou studánku na Čerchov s bivakem

Ve vedlejší obci Díly se už s trpajzlíky v masovém měřítku nesetkáváme, konečně se noříme do lesa. Stoupáme a ocitáme se na rozcestí Pod Haltravou. Tam dočasně sundáváme ze zad batohy a nalehko zaskakujeme ke Skalkám na Sádku. Jedná se o přírodní památku, jež má chránit přirozený porost (bučina s vtroušeným smrkem) na křemenném podloží.

Z pěšiny odbočuje značka na vyhlídku. Přestože neočekáváme žádné rozhledy, vystupujeme na ni, naše předtucha se naplňuje. V podívané nám brání nejen hustá mlha, která se po celkem jasné noci rozptýlila nad krajinou, ale i bujný porost; vyhlídka je zarostlá. Přesto jsme s odbočkou zcela spokojeni, místo působí příjemně.

Vracíme se na rozcestí a přes Haltravu (882 m) a Škarmanku (887 m) pokračujeme na Velkou skálu, kde lze odbočit na další vyhlídku. Využíváme možnosti a vystupujeme na ni, místo získává oproti své předchůdkyni body navíc. Skála není zarostlá, což ve spojitosti s ústupem mlhy způsobuje, že vidíme do Německa. Před námi se táhne bavorské pohoří nazývané Oberpfälzer Wald, jež se honosí statutem přírodního parku. Vyhlásili ho v roce 1997 o rozloze 128 692 ha, nejvyšší vrchol představuje Entenbühl (900 m).

Přestože krajina vypadá zajímavě, zůstáváme zatím věrni našemu svrchovanému území a přes Vranovské sedlo se přesunujeme ke zřícenině hradu Starý Herštejn (Hirštejn). První písemná zmínka o místě pochází z období vlády Přemysla Otakara II., který dal v roce 1266 přebudovat původní opevnění, aby získal pevný opěrný bod v pohraničí. Majitelé se často střídali, sídlo v roce 1421 spolu s nedalekým pivoňským klášterem vyplenili husité.

V roce 1437 došlo k obnově a hrad obdržel přívlastek "starý", aby ho odlišili od Nového Herštejna u Kdyně. Na počátku 16. století se opevnění stalo doupětem loupežníků, kteří si dovolovali tak dlouho, až se ucho u hrnce utrhlo. Léta Páně 1510 Zdeněk Lev z Rožmitálu na královský příkaz hrad vypálil a zničil.

Název zříceniny odvodili z německého názvu "Hirschstein", což znamená Jelení kámen, pročež na tomto místě dodám, že podobných "kamenů" nalezneme na našem svrchovaném území mnohem víc. Namátkou uvedu např. Karlštejn, Rotštejn, Helfštejn, Břečštejn či Einštejn - sorry, poslední výraz se do výčtu vloudil omylem, známý fyzik Einstein neměl s hrady nic společného. To jen bujně zapracovala naše fantazie, v níž se vedral na mysl dokonce i Ejzenštejn.

Z bývalého sídla se do dnešní doby zachovaly jen nepatrné zbytky zdí a část kruhové věže, z nejvyššího bodu se nabízí omezené výhledy.

Příjemná hřebenovka, jež si v ničem nezadá s túrami ve vyhlášených horských celcích, končí u obce Závist. Na okraji osady míjíme penzion s restaurací, do svých útrob nás nevcucne. Stejně tak nezavítáme k domu s č. p. 17, jenž je zajímavý kvůli rozvodí mezi Radbuzou (povodí Labe) a Černým potokem (povodí Dunaje), načež ze střechy směřuje při dešti na severní straně voda do Severního moře a na jižní straně do Černého moře.

Scházíme do Rybníka, v tomto případě se nejedná o vodní plochu, ale o další obec. Tentokrát nás restaurace do svých útrob pohltí. Krmě je velmi chutná a pivo hasí úspěšně žízeň, oběd dostává do žákovské knížky jedničku s hvězdičkou.

Přestože jsme původně mínili pokračovat po červené značce na Pleš, činíme změnu a odbočujeme po modré turistické značce k hranicím. Na svrchované území našich západních sousedů pronikáme na přechodu Švarcava/Schwarzach. Za patníky chvíli váháme. V mapě máme uvedenou turistickou značku, jež nás má dovést na vrchol Ebene, který představuje náš další cíl, nějak se ale v bavorském systému značení nedokážeme zorientovat. Na šipkách jsou uvedeny pouze názvy tras, leč není z nich patrné, kam úseky přesně vedou; nakonec vyrážíme do terénu podle mapy.

Nejprve procházíme osadou Waldhäuser a následně míjíme studánku, až cestou odhalíme, že na vrchol vede symbol BB1 (Bayern - Böhmen 1). Stačí sledovat značku a máme vyhráno, přesto v jednu chvíli přestaneme ukazatelům důvěřovat. Stezka náhle stáčí úplně jinam, než kam má správně vést, výrazně proti tomu protestují naše orientační smysly (GPS nepoužíváme, tak "hluboko" jsme pořád neklesli).

Konečně se ocitáme na vrcholu (894 m), kde stojí dřevěná rozhledna Böhmerwald, jež je volně přístupná. Ihned se hrneme po schodech nahoru. Cestou míjíme zavěšené obrázky, nás zajímají především výhledy. Ty jsou fantastické. Na české straně se jako na dlani ukazuje především Český les, jemuž dominuje nejvyšší hora Čerchov. V atraktivitě nezůstává příliš pozadu ani Zvon (na ukazatelích je maskován pod německým názvem), na němž stojí bývalá pozorovatelna; za totality se jednalo o ostře sledované území. O slovo se hlásí i Šumava a Slavkovský les, slušné pohledy nabízí i Německo. Věž postavili v roce 1983 údajně proto, aby se bývalí rodáci z Čech mohli pokochat pohledy do kraje svého mládí.

Na rozhledně zamrzí jen to, že je vyhlídka prosklená. V tabulkách se leskne odraz a špatně se přes ně fotografuje, litujeme, že některé okno nejde otevřít. Nějak to ale přežijeme; stejně tak nás nerozhodí podivné vrzání, jež se ozývá odkudsi zdola. Chvílemi i zvažujeme, jestli na rozhledně nestraší, kdo ví, jak by produkované zvuky působily v noci. Nezačal by se jeden bát bílé paní či bezhlavého rytíře?

Mise spojená s návštěvou německého území je splněna a kolem kopce Schilerberk postupujeme zpět ke státním hranicím, míníme je přejít na přechodu Friedrichshäng/Pleš. Učiníme tak ale? Jen pár metrů za patníky nás zastavuje cedule, jež sděluje, že restaurace na Pleši zavírá v sedm hodin, což se nám vůbec nezamlouvá. Podle ukazatelů máme k podniku přes kilometr a půl, což za pět minut (časomíra právě ukazuje 18,55) nestihneme. Naštěstí jsme hlavy otevřené a volíme náhradní řešení. Kousek od nás na svrchovaném bavorském území stojí pohostinství, zkusíme v něm štěstí. Chmelový mok nás sice přijde o poznání dráž, shodujeme se ale, že každý jeden kousek uhradíme.

Vcházíme do podniku a vyzvídáme, jestli můžeme zaplatit v českých korunách, neboť neneseme eura, po kladné odpovědi není co řešit. Objednáváme si a paní nám z lahví přelévá do půllitrů nejlepší iontový nápoj na světě. Netrvá příliš dlouho a mok je pozřen, hlásíme se o úhradu. Paní vzápětí přináší papírek, na nějž napsala ručně cenu (žádné EET, které u nás zavedl pan Babiš), peníze nakonec nevytáhneme. Vedle sedící občan, jenž hlásá, že neumí pořádně německy, česky ani polsky a má manželku z Čech, rozhodne se učinit dobrý skutek. Zatahuje za nás útratu, načež, jakmile odhalí, že jsme si dopřáli jen jeden kus, poroučí nám pivo i do druhé nohy. Nezbývá než poděkovat.

Před setměním scházíme k Pleši (Plöss), což bývala sklářská obec. Zmiňovaly ji už záznamy v 16. století a v roce 1930 zde stálo 130 domů, v nichž žilo 719 obyvatel. Nic z toho už neplatí. Dochoval se pouze jediný objekt, což má být onen zmiňovaný hostinec; až k němu nedojdeme.

Noc přečkáváme v turistickém přístřešku. K restauraci nemíříme ani ráno, vycházíme pouze na kopeček nad naším nocležištěm. V zarostlém svahu se rýsují kamenné základy bývalých budov a na vrcholku je obnovený hřbitov a restaurovaný obrys původního kostela sv. Jana Křtitele.

Pokračujeme po červené turistické značce k severu a nadobro opouštíme Pleš, jež představuje i přírodní rezervaci. Tu vyhlásili o rozloze 14,35 ha v roce 1955; v podrostu se vyskytují vzácné byliny jako lýkovec jedovatý, medvědice léčivá či česnek medvědí.

Skrze nádherné lesy, za které vděčíme železné oponě, protože se oblast po dlouhé roky nesměla navštěvovat, míříme k obci Železná. Před ní nás zaujmou lány žlutých pampelišek, vypadá to, že tady rostliny cíleně pěstují. V samotné obci je jasně patrné, že se o pár metrů dál nachází státní hranice. Před přechodem stojí honosná restaurace a plno vietnamských stánků, v centru dědiny to vypadá o poznání hůř. Hostinec je nadobro zavřen a nefunguje ani podnik pro pány chtivé erotiky, zařízení jistě po sametové revoluci vydělávalo slušné peníze. Časy se holt mění.

Pokračujeme českým územím a nadobro se loučíme s podcelkem Čerchovský les, do své náruče nás pohlcuje Kateřinská kotlina. Činí tak s bravurou. Uchvacují nás zelené plochy, jež se rozprostírají v sevření "nezkaženého" lesa, postupně míjíme tři potoky - Farský, Nivní a Kateřinský. Krajina nabírá úplně jiný ráz, než tomu bylo včera, pročež spokojeně kvitujeme, že poznáme co nejširší krajinnou škálu, již má ve svém rejstříku Český les. Pravda, toto území svědčí mnohem víc cyklistům než pěším turistům (minulý den tomu bylo přesně naopak), my se s tím ale nějak vyrovnáme.

Později začíná být cesta trochu fádní, neb se nemění okolí; i proto přivítáme blížící se Rozvadov, přes nějž už v roce 1115 vedla cesta do Bavor a do dnešních dob zde funguje frekventovaný hraniční přechod. Po dálnici, již přecházíme po mostě, sice zrovna moc vozidel neprojíždí, u staré celnice ovšem panuje neskutečný cvrkot.

Objevujeme prodejní stánky, obchoďák i restauraci, kde jsou ceny ve velké míře přizpůsobeny zahraniční klientele, na parkovišti stojí jedno německé auto vedle druhého. Po našincích se dá pátrat téměř lupou, což se projevuje i na mluveném projevu. Když zasedneme ke stolu, abychom si dopřáli něco k snědku, osloví nás obsluha germánským jazykem, zkrátka a jednoduše si sem naši západní sousedé jezdí nacpat pupky.

Radši míříme zpátky do lesů. Zprvu lemujeme jednu z naučných stezek, již zřídili u Rozvadova, docela by nás zajímalo, jak hojnou má oblast návštěvnost. Za tři dny našeho putování jsme v Českém lese potkali tolik pěších turistů, že bychom je spočítali na prstech jedné ruky, stejně tak se nevytáhli ani cyklisté, byť převažovali - že by si návštěvní sezóna vybírala na začátku května dovolenou? Netušíme.

Přes Arnoštin Hamr a Hraničky přicházíme k pěkným končinám u Horního a Dolního Hraničskéko rybníka, na modrou značku stáčíme u rozcestí Nová Huť (v celém okolí kdysi bývaly hutě a sklárny). Ta nás přivádí k okružní naučné stezce Lesná, ocitáme se u stanoviště Schönvaldská Huť. Činíme krátkou zastávku a potvrzujeme si, že musíme najít vhodné místo na přespání (neneseme stan), hrozí nám možnost deště. Už u Rozvadova se ukázaly první tmavé mraky a nyní se okolo honí další, podle mokré trávy usuzujeme, že tady před naším příchodem krapánek sprchlo. Nás naštěstí kapky míjí.

Stáčíme k naučné stezce Vodní svět, jež představuje část okruhu NS Lesná. Obklopují nás rybníky. Podle ruin bývalých obydlí je kdysi založila a opečovávala lidská ruka; z naučné cedule zjišťujeme, že to už pěkných pár let neplatí. Poslední dobou obhospodařují vodní plochy výhradně bobři. Oni rozhodují, co provedou a jaký strom přehryžou, nespatříme je? Netrvá dlouho a objevujeme jejich hráz, kousek opodál se nachází dřevěná pozorovatelna. Výborně, rázem máme o našich dalších krocích zcela jasno. Ve dvou se do malého přístřešku vejdeme a v klidu v něm přespíme, schválně, jestli se ukáží i zvířata. Mají přece vylézat se setměním.

Rozděláme plechovkové pivo (kupodivu jsme ho koupili v krámku na Rozvadově za rozumnou cenu) a vyčkáváme, bobři se k naší smůle neukáží. Kam se vytratili? Neangažovali se v noci na hrázi, jež se nacházela bokem? Pokud ano, pěkně nás ti rošťáci vypekli.

Aspoň v noci nezmokneme a zůstaneme pod střechou schovaní v suchu, v poznávání pokračujeme ráno. Vypravujeme se po naučné stezce Lesná, jež má celkovou délku deset kilometrů a nabízí deset zastavení. My všechny body neabsolvujeme, láká nás především jedna lokalita.

Okolo kapličky přicházíme k Podkováku. Jde o přírodní rezervaci (5,63 ha, vyhlášena v letech 1974 a 2007), prim hraje rašeliniště. Zacházíme do něj po povalovém chodníku, na němž jsou vyznačeny otisky stop jednotlivých zvířat, popsáno je i okolní rostlinstvo.

Na konci stezky dlouhé cca dvě stě metrů stojí altán, v němž by se také dalo pohodlně přespat, jen se shodujeme, že by nocležníkům mohl vyvstat nezáviděníhodný problém. Při teplejším počasí by se v okolí jistě vyloupla kousavá havěť. My jí naštěstí unikli, protože v době naší návštěvy panovalo pořád poměrně chladno a krvepijci asi ještě neprocitli ze zimního spánku.

Stáčíme do obce Lesná a opouštíme chráněnou krajinnou oblast Český les, míříme na Tachov. Opět procházíme klasickým lesem, jejž známe z jakýchkoli jiných koutů naší republiky; sám nyní nevím, jak mám vysvětlit, že už to není onen čistý hvozd od hranic, který nás tak uchvátil. Zkrátka a jednoduše se vracíme do normálu.

Procházíme obcí Studánka, před sestupem do města činíme odbočku. Zahýbáme na vrch Vysoká (564 m), kde postavili v roce 2014 rozhlednu. Ta nám vzhledově na první dojem připomene kvůli blízkému husitskému památníku palcát, až dodatečně odhalím, že znázorňuje přesýpací hodiny. Z vrcholu se nabízí výhledy na Český les, Slavkovský les, Přimdu, Dyleň i Šumavu. Samozřejmě neschází ani Tachov, kam míříme přes Světce, až do centra nás přivádí Knížecí alej.

Ve městě naše cesta končí, a tak uzavírám své povídání o návštěvě Českého lesa; než tak učiním, dopřeji si ještě jednu malou poznámku. Stejně jako na začátku uvedu jedno atraktivní místo, jež vypadlo ze seznamu námi navštívených míst; jedná se o kótu Havran (894 m). Na kopci se nachází další rozhledna, jež by zajisté také stála za návštěvu. Čas hrál však proti nám, všechno stihnout nešlo. I tak odjíždíme spokojeni, výjezd k našim západním hranicím plně splnil naše očekávání.