Středomořské pobřeží, přeběh z Cassis a skalnaté Kalánky

Dobře si v zimě zaběhat, a přitom nezmrznout

Dobře si v zimě zaběhat, a přitom nezmrznout není vůbec jednoduché. Proto přišlo vhod, že mě v práci poslali na služební cestu do Paříže. Měl jsem tam být v pondělí, takže v pátek předtím jsem si vzal dovolenou a spolu s víkendem mi vznikly tři volné dny po sobě. A protože v centrální Francii bývá v lednu docela zima, chtěl jsem nasát trochu slunečního tepla ve středomoří. Městečko Cassis jsem znal už z dřívějška, byl jsem tam několikrát, takže jsem věděl, že tahle oblast je na běhání (a zejména na lezení) vynikající.

Do Cassis jsem dorazil v pátek odpoledne. První den jsem nechtěl běžet moc dlouho po západu slunce, a tak jsem měl před sebou pouze asi dvouhodinový běh. Rozhodl jsem se tedy vystoupat na vršek, který se vypíná na východ od města. Je to přesně opačná strana, než kam v této oblasti míří většina turistů.

Ani já jsem se tam v průběhu svých předchozích návštěv nepodíval, takže jsem měl co napravovat. A jsem za to rád, strávil jsem příjemné odpoledne. Běžel jsem přibližně šestnáct kilometrů v kamenitém terénu. Prozkoumal jsem pár jeskyní a také jednu zajímavou lezeckou oblast. Navíc jsem se při návratu mohl pokochat nádherným výhledem na západ slunce nad mořem.

Čtěte také: Gran Sasso d'Italia, 3denní trek v Apeninách s výstupy na nejvyšší vrcholy

Ten "opravdový" běh však přišel na řadu až v sobotu. Vyrazil jsem po vynikající francouzské tradiční snídani až o půl desáté. Čekalo mě skoro osm a půl hodin slunečního svitu. Naplánoval jsem si běh tak, abych navštívil všechny takzvané Kalánky, zátoky sevřené vysokými vápencovými skalami. Potom jsem se chtěl vrátit nejkratší cestou do Cassis. Jak se později ukázalo, nebyla to úplně nejvhodnější cesta, ale k tomu se ještě dostanu.

První dvě hodiny jsem si prostě jen užíval. Bylo příjemně teplo, asi dvanáct stupňů, sluníčko svítilo, a jakmile město zmizelo z dohledu, krajina byla prostě nádherná. Nepopsatelně modrozelené moře lemovaly vybělené vápencové útesy. Nad vlnami se skláněly vysoké borovice a místy dokonce vyrůstal i kvetoucí keř. Několikrát jsem sešel ze správné cesty a musel se vracet, ale moc mi to nevadilo, protože jsem měl spoustu času.

Po dvou hodinách jsem dorazil asi k té nejkrásnější Kalánce - En Vau. Na chvíli jsem se zastavil, zakousl se do cereální tyčinky, a udělal jsem pár snímků. Od En Vau mě Garmin vedl vzhůru ke skalnatému sedlu na vzdálenější straně kaňonu. Na první pohled se zdálo, že tam vede vyšlapaná pěšinka, ale čím výš jsem stoupal, tím méně byla patrná. Na úpatí vysoké skály se pak ztratila nadobro.

Nebylo pochyb, že cesta přes sedlo, kterou jsem si předem naplánoval podle mapy.cz, byla ve skutečnosti přístupovou stezkou k nějaké horolezecké cestě. Pokusil jsem se nastoupat ještě pár metrů, ale záhy jsem pochopil, že bez lezeckých bot to dál nepůjde. Po pár pokusech místo nějak obejít jsem to vzdal, vrátil se zas až na dno kaňonu a vydal se značenou turistickou cestou, která k sedlu vedla přes vnitrozemí.

Celá zacházka mi zabrala asi hodinu času. Podruhé jsem musel nastoupat stejnou výšku, abych zdolal sedlo oddělující En Vau od další Kalánky. Po překonání vápencového hřebene se značená turistická cesta vyrovnala. Zdejší výhled byl znovu ohromující. Byl jsem dostatečně vysoko, abych přehlédl vekou část pobřeží. V jednom okamžiku, po překonání dalšího skalnatého sedla, se přede mnou dokonce otevřel pohled na město Marseille. Cesta teď nebyla příliš technicky náročná, většinou se běželo po rozdrcených kamenech a štěrku, takže se mi tento další úsek běžel příjemně. Potom začala cesta klesat do Kalánky Sormiou. Podle map Google tam měla být restaurace, takže jsem očekával, že si aspoň doplním lahve s vodou, až se tam dostanu.

A znovu jsem se ztratil, tentokrát při sestupu do Kalánky. Stezka nejednou zmizela v koberci jemně rozdrceného štěrku. Nechtělo se mi vracet, a navíc jsem viděl vesničku Sormiou pod sebou, takže jsem to vzal napřímo dolů a užíval si sjezd vrstvou jemných kamínků. Sice jsem musel několikrát vysypávat štěrk z bot, ale jinak to byla bezva zábava. Jak jsem se přiblížil až k vesnickým stavením, musel jsem se prodrat ochranným valem z nízkých keříků (a večer pak marně doloval spoustu nepatrných trnů z kůže nad koleny), ale aspoň tahle zkratka vyšla. Překvapilo mě, že vesnice je liduprázdná, nikde ani člověk. Na parkovišti u přístavu byly asi tři auta, ale jinak nikde nikdo.

Takto vypadala moje situace: Měl jsem za sebou téměř pět hodin běhu, což bylo o hodinu a půl více, než jsem původně odhadoval. Za tu dobu jsem urazil pouhých 26 kilometrů. Zbýval mi asi litr vody z původních tří, které jsem si nesl s sebou, a čekala mě přitom ještě zhruba stejná vzdálenost, jako jsem urazil cestou sem. Věděl jsem, že přímo úměrně uražené vzdálenosti se zvětšuje i moje potřeba pít. Takže vody mi zbývalo zhruba na dvě hodiny běhu, možná na tři, kdybych se uskrovnil. V tomto okamžiku jsem se racionálně rozhodl, že poběžím přímo do Marseille a odtud vlakem zpět, protože bych to do Cassis po vlastních nezvládl.

Ale všechno to nakonec bylo jinak. Pár okamžiků na to jsem uviděl muže vycházejícího z jednoho přístavního domku. Šel jsem k němu a ptal se ho na restauraci. Odpověděl mi, že tu sice restaurace je, ale bývá otevřená jen během sezóny. Taky mi pověděl, že on je tady na návštěvě kamarádky a oni dva že jsou v tuto chvíli zřejmě jediní obyvatelé celé vesničky. Když jsem mu vysvětlil svou situaci, nabídl se, že požádá přítelkyni, aby mi doplnila vodu. V domku mi pak paní dolila do jedné láhve minerálku a druhou mi naplnila ledovým čajem s tím, že v zimě vodovod do vesnice nefunguje, a tudíž že nemají obyčejnou vodu. Takže se rozdělila o své vlastní zásoby, dík moc!

Vzhledem k tomu, že jsem teď měl dostatek tekutin, přehodnotil jsem své rozhodnutí běžet do Marseille a místo toho jsem si to namířil zpátky do Cassis. Od moře se teď dalo běžet jediným směrem: vzhůru. I když jsem si vybral jinou cestu, než kterou jsem sestupoval dolů, přesto jsem se nevyhnul štěrkovému koberci. Co jsem směrem dolů měl za zábavu, se cestou nahoru zdálo být noční můrou. Nejenže o nějakém běhu nemohla být ani řeč. I obyčejná chůze byla skoro nemožná. Dostat se až nahoru do skalnatého sedla mi trvalo věky. S každým krokem jsem o půlku sjel zase dolů. Co chvíli bylo zapotřebí použít obě ruce, abych se vůbec posunul kupředu.

Když jsem se konečně vydrápal na vrchol, byl jsem vyčerpaný, což pravděpodobně stálo za mojí další chybou. Podíval jsem se pod sebe na Kalánku Morgiou a rozhodl se, že se protentokrát vyhnu sestupu a opětovnému výstupu. Zvolil sem tedy okliku, která, jak se ukázalo, byla nakonec asi čtyřikrát delší než cesta přes Kalánku. Asi není potřeba zdůrazňovat, že jsem se klesání a stoupání stejně nevyhnul.

Zbylá část trasy byla už o poznání méně vyčerpávající než ta předchozí. Jenom jsem se strachoval, jestli mi vydrží zásoby vody.

Přes veškerou únavu jsem po cestě zpátky stupňoval tempo, abych doběhl k pevnějšímu povrchu cesty ještě před soumrakem. Poslední kapku vody jsem dopil asi dvacet minut předtím, než jsem se dostal do Cassis. To už byla docela tma. Dorazil jsem do města právě včas, abych nemusel klopýtat přes vystouplé kameny na cestě. Celkově byla trasa o skoro deset kilometrů delší a trvala o tři hodiny více, než jsem původně plánoval. Uběhl jsem téměř padesát kilometrů se zhruba tříkilometrovým převýšením za devět hodin. Navzdory všem těžkostem to ale byl asi jeden z mých nekrásnějších běhů v životě.

Na neděli jsem měl naplánovaný zhruba třicetikilometrový běh, ale po sobotním zážitku jsem si jel raději do Marseille prohlédnout památky. Spoustu fotek z celého výletu si můžete prohlédnout na mých stránkách (eurunner.eu).