Gran Sasso d'Italia, vysokohorská turistika v Apeninách

Apeniny aneb šťavnatě zelené Karpaty po italsku

Výstup na Corno Grande, nejvyšší horu Gran Sasso d'Italia i celých Apenin a třídenní trek přes Pizzo Cefalone, Monte Corvo i Pizzo d'Intermesoli s návratem na Campo Imperatore byly úžasné. Zajisté i túra na Monte Brancastello, kterou mají v plánu (již jen nalehko) kolegové, by byla skvělá. Mne však čím dál tím více lákají šťavnatě zelené louky, které obhlížím z našeho přechodného bivaku.

Hřeben na Brancastello vypadá dobře. Ale když na jednu misku vah položím rozeklaný hřeben s nekonečným mořem suti a možná nějakou chudobnou via ferrátkou a na druhou nekonečné moře trav vlnících se jako mořská hladina pod poryvy teplého vánku, je rozhodnuto. Další den se loučíme, zajišťujeme svozovou logistiku a večerní přepravu a já jsem po několika dnech konečně na chvíli sám.

Sjíždím autem z Campo Imperatore na malou odpočívku na Piano di Pietranzoni kousek od křižovatky se silničkou z Assergi do Castel del Monte pod Monte San Gregorio Paganica (2 076 m). Večer si jej tady mí parťáci vyzvednou a já se do místa asi 25 km vzdáleného bivaku již přesunu po svých. Mapa sice není přesná, cesta není úplně jasná, ale kde je vůle, tam je i cesta. A mně vůle nechybí…

Prašivky a modrásek černolemý…

Parkuji, balím nezbytné věci a konečně vyrážím vstříc loukám a nekonečným oblým travnatým hřebenům. Prvně ale musím překonat krasovou planinu Piano di Pietranzoni, která bývá v jarních měsících zaplavena vodami z tajícího sněhu na hřebenech Gran Sassa.

Čtěte také: Gran Sasso d'Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní trek v Apeninách…

V dáli pozoruji několik postaviček, které se tady motají se síťovkami v ruce. Již v předchozích dnech jsem přemýšlel, co tady hledají či sbírají. Jako první každého napadnou houby. Ale houby, jak by mohly houby růst na krasové planině s nedostatkem vláhy. Nakonec se ale ukazuje, že skutečně za a) je správně… Sbírají houby, přesněji prašivky, které tady dosahují impozantního vzrůstu. Vybírají ale jen ty drobné. Pravděpodobně se jedná o ten typ prašivek s halucinogenními účinky. Že by do chlastu místo pelyňku? Na smaženici asi těžko…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kousek popojdu po turistické trase č. 117 mířící pod Vado del Piaverano (2 281 m) a dále do osady Isola del Gran Sasso d'Italia. Její průběh je jen teoretický, protože v terénu stezku téměř nevidím. To ale nevadí, protože dnes se stejně budu pohybovat spíše podle azimutu a pokud to do večera nestihnu, tak podle hvězd letní oblohy…

Nad planinou se zvedá nepřehlédnutelné Corno Grande (2 912 m) i hřeben s vrcholy Monte Brancastello (2 386 m) a Monte Camicia (2 565 m). Já mířím k jihu. Nejprve směrem k vršku Cima di M. Bolza (1 927 m), záhy se však více stáčím k západu. V trávě to cvrká, cvrliká, kolem poletuje množství motýlů.

Absolutně nejpočetnější je tady ale modrásek černolemý (Plebejus argus). V takových množstvích jej vidím prvně v životě. Nemohu než zastavit, na foťák našroubovat mezikroužky a pokusit se o nějaké to makro. Podobných zastávek budu mít na trase mnohem více. Nedokáží focení odolat, přestože mám trochu obavy, jak stihnu do večera dojít do bivaku na verandě "naší" chaty.

Rifugio Lago Racollo

Corno Grande vytváří úchvatné scenérie. Skalní stěny se zvedají nad úžasně zelenými loukami posetými bílými vápenci nekonečných škrapových polí. Jako někde v milovaných Karpatech. Ano, tato část Gran Sassa jsou takové Karpaty po italsku.

Stále nahoru a dolů, dolů a nahoru. Řada terénních vln se střídá s železnou pravidelností. Nakonec zamířím k vyschlému řečišti, kterým se okolo velkého stáda krav a mladých býčků dostávám k úzké horské silničce směřující k východnímu okraji rozsáhlé krasové plošiny Campo Imperatore poseté množstvím vápnomilných kytek. A k mému překvapení i trsy kosodřeviny (Pinus mugo). Tak tu bych tady opravdu nečekal. Ale jak říkám, Karpaty po italsku…

Jsem kousek od rozcestí silniček na již zmíněné Castel del Monte a na S. Stefano di Sessanio. Míjí mne několik autobusů. Co to tady bude za atrakci? Za nevysokým travnatým hřbetem se objevuje planinka Piano Racollo s jezírkem Lago di Racollo (1 573 m), které slouží spíše jako napajedlo pro dobytek. Á, tak tady mířily ty autobusy. K salaši nakoupit sýry. Jako je tomu na Slovensku či v Rumunsku. Ale jak říkám, Apeniny jsou takové Karpaty po italsku.

Dav mne ale dolů vůbec neláká, proto zůstávám na nevysokém hřebínku a pokračuji ve směru, kde by měla stát ve výšce okolo 1 600 metrů nad mořem horská chata (Rifugio) Lago Racollo. A skutečně, chata je na svém místě. Tak alespoň jednou mapa nekecá. Dostávám hroznou žízeň na pivo. A nebo ještě lépe na italské vínko. Avšak dříve, než stihnu na Rifugio Lago Racollo dojít, tak mne odjíždějící chatař vyvede z bláhového omylu. Ani pivo, ani víno…

Santa María del Monte

Nu což. Na sucho polykám a zaháním svůdnou vůni pěnivého moku či lahodného vína. Mým dnešním osudem bude skutečně jen nekonečné moře trav, oblé hřebeny, škrapová pole, mimořádné množství bezobratlých a kvetoucích kytek. Žádné pití, chodit a fotit se bude.

Na kameni se sluní velká housenka. Nedokáží určit ani čeleď motýla, který se z ní vylíhne. Tedy pokud se nestane kořistí některého predátora. A tu se již pod nohama míhá další potvora. Koukám pořádně a ono to cvrček polní. A kolik! Potvory se skrývají ve svých podzemních chodbičkách. Takže opět zdržení. Mezikroužky a čekat. A trpělivým (což nejsem ani náhodou - snad jen při focení) štěstí přeje. Cvrček je zvěčněn. A další. A další… Na louce je doslova přecvrčkováno.

Za dalším hřebenem se otevírá pohled na velkou krasovou planinu na úbočí hory Monte Mesola (1 706 m). Na hřebeni svírajícím tuto planinu od západu se tyčí můj další cíl. Santa María del Monte (1 616 m). Info o tomto místě jsem si našel na webu již před odjezdem s tím, kdyby zbyl čas. A čas byl, dnešní trasa mne doslova nadchla a krása zdejších hor doslova ohromila.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ruiny starého cisterciáckého kláštera založeného snad okolo roku 1212 spolu s osadou Grangia jsou opravdu rozsáhlé. Mniši i osadníci tady pěstovali obilí, čočku a pásli dobytek. Vedle kostela tady měly být velké stáje, sklady atd. Asi to bývalo docela příjemné místo k životu.

Na chvíli tady usedám a oddávám se snění, jak to tady ve středověku asi žilo. Ze snění mne však vyrušuje terénní auto, které projíždí blízkým sedlem. A bača. Ovečky vytáča. Nikoliv ale pěšky, nýbrž v sedle plechového oře. Inu, pokrok nezastavíš. Ani v Apeninách.

Loučím se se Santa María del Monte a po znatelném chodníčku míjejíc dokonce značkařský kůl s červenou turistickou značkou pokračuji k hřebeni vrchu Monte Mesola (1 704 m). Takže jsem správně. Okolní krajina, oblé kopečky a hřebeny mi silně připomínají Velkou Fatru. Nakonec se pohybuji v podobných výškách, jakých Velká Fatra dosahuje.

Sella di Monte Cristo

Další cesta je úžasná. Hotové fotosafari. Začínám se bát, zda-li "neucpu" kartu své zrcadlovky. Ale člověku nedá nepokusit se tu nádheru zachytit objektivem fotoaparátu. Značka sice vede do doliny, kde se pasou ovečky, já se ale držím hřebene. Jdu přímo za nosem, kam mě nohy nesou. V dalším sedle usedám na snídaňooběd, nějak jsem v tom kvaltu zapomněl něco zbodnout a potvora jedna již se o svůj příděl nevybíravě hlásí.

Ještě jsem svačinu ani nestihl pořádně vybalit, a již se odkudsi zespoda přihnal pořádný bílý hafan. Baf, baf… Blíže ale nejde, přestože na něj volám. Za chvíli jsou tady ale i další čtyřnozí parťáci. Ale i oni se drží v uctivé vzdálenosti. A za další chvíli cink, cink, přivalily si to tady i ovečky. A také bača i se synem.

Prohazujeme pár slov. Opravdu pár, protože jim vysvětluji že "no parlare italiano" a že jsem z "Republika Čeka". V rámci možností pak dojde i na turistiku, okolní vrchy a také pastvu. Brzy se ale loučí a pokračují s ovečkami i hafany dále. Na protější svah za další vydatnou pastvou.

Santa María del Monte a Gran Sasso, turistická mapa

A následují další a další malebné vršky v hřebeni nazvaném Montagna Grande lemujícím dolinu s jezery Lago di Passaneta a Lago di Barisciano. Jejím dnem prochází trasa č. 200 Sentiero Italia. Když já ale radši ty hřebeny s výhledy. Pro mne je trochu deprimující zjištění, že jižněji leží další takový hřeben. Potřeboval bych den navíc a zamířil bych až ke zřícenině u Castel del Monte, která mne provokuje na jihovýchodním obzoru…

Skály, skalky, škrapy, travnaté hřebeny, kytky, množství motýlů, lučních koníků a dalšího hmyzu. Tady by se dalo toulat týden a člověk by neprošel všechny to úžasné hřebínky a doliny se škrapovými závrty. Určitě cíl do budoucna. Tady se ještě musím vrátit. Naproti se zvedá poměrně strmý hřeben nízkotatranských výšek - vrchy Monte Archetto a Cima Falete dosahují výšek 1 831 m resp. 1 915 m.

Ono se to sice nezdá, ale dnes již mám nastoupáno pěkných pár výškových metrů. To je tady sto metrů dolů, tady stopadesát metrů nahoru a již jsem se před drahnou chvíli přehoupl přes výškový kilák. Ale nelituji a vpřed mne ženou další a další úžasná panoramata a doslova rozkvetlé skalky.

Poslední strmý krpál s fantasticky rozkvetlými loukami mi ale dává docela zabrat. V tom hodně teplém a slunečném počasí ale není divu. A hle, nezabloudil jsem. Po pravici se objevuje cesta, po které jsme přijeli na Campo Imperatore. A vidím, že na odpočívadle nad bivakem již stojí naše auto. Tak Láďa s Mirem a Ingrid se také neztratili. No fajn.

Chtěl jsem sice ještě pokračovat na Colle del Nibbio (1 461 m), pod kterým bivakujeme, ale nakonec scházím přes Sella di Monte Cristo (1 760 m) na odpočívku k autu, kde mne zlákala vůně pěnivého moku a peňola. Jednak jsem toho ušel dnes již dost a jednak již hodina znatelně pokročila. Takže ještě stihnout vydařený západ Slunce a nakonec - zítra je také den. Přestože jsem dnes ušel jen asi 18 až 20 km ( s tím pobíháním sem a tam se to nedá přesně spočíst) s převýšením okolo 1 200 metrů, tak jsem mimořádně spokojen. Trasa byla skvělá a krajina velkolepá. Podobně jako v našich Karpatech.