Bílé Karpaty: přechod hřebene kouzelného pohoří v babím létě

Po zelené turistické značce mažeme z Velkého Lopeníku (912 m) po hranicích k Malému Lopeníku (881 m), pod kterým se nachází další turistický přístřešek. I zde by se dalo vcelku pohodlně bivakovat. Další úsek je krajinářsky velice hezký. Přecházíme pastviny ohrazené elektrickými ohradníky. Kravky shromážděné u jednoho z průchodů na nás zvědavě pokukují, pohladit se ale nenechají. Jsou docela bojácné…

Mikulčin vrch

Přes Kobylec (845 m) a Lopenické sedlo, ve kterém jsou hezká Boží muka z roku 1942, míříme na Mikulčin vrch. S Aljošou jdeme kouknout k Chatě Arnika. Mají ještě zavřeno, ale zdá se, že chata funguje i nyní, mimo sezónu. V zámku zachrastí klíče a pan domácí nás zve dále. Otevřel o dobrou půlhodinku dříve. Ranní káva, k tomu pivko. Co více se přát v příjemně vytopené a dřevem obložené jídelně s krbovými kamny…

Chata Arnika má otevřeno denně od 10.00 do 21.00, v sobotu do 22.00. Skvělý záchytný bod. Určitě se zde zastavíme při zimním přechodu. Dobré ceny a ochotná obsluha jako na Arnice nejsou v našich horách zase až takovou samozřejmostí. Nechce se nám příjemnou chatu opouštět, ale musíme dále. Ještě nás čeká hezkých pár kilometrů.

Chvíli trvá, než najdeme Davida. Společně pak míříme přes Mikulčin vrch (799 m) po hřebeni přes Rapantův vrch (788 m) a Tomkův vrch (794 m) k chatě Vyškovec. Z cesty se otevírají skvělé výhledy do kraje na malebné bělokarpatské hřebeny. Cestu nám dokonce zkřížil (k mému velkému překvapení) žluťásek čičorečkový (Colias hyale). Je to překvapivé setkání, protože podle odborných publikací se tento druh motýla objevuje v naší krajině od července do září a nyní je již pokročilý říjen…

Parťáci z rozcestí Pod Vyškovcem neomylně míří k horské chatě Vyškovec. Však jsem minule napsal, že toho sice moc neujdou, ale zato hodně vypijí a ještě více sežerou… No, mně vyhládlo také a zdejší gulášová polévka je opravdu vynikající. A sytá. Druhé jídlo by se do mne již nevešlo.

Starý Hrozenkov a Žitková

Nakonec opouštíme i tuto příjemnou chatu a po žluté turistické trase scházíme přes rozcestí Pod Příslopem (670 m) a rozcestí Pod Žárem do Starého Hrozenkova. Na druhém rozcestí usedáme na klády, hoši zase mají hlad. A Aljoša se chce hlavně zbavit tvarůžkové "zavařeniny", kterou naštvaně nese už dva dny.

Ještě ani pořádně nesedíme a na lesní cestě se objevuje kamión s nákladním ramenem. "Aby tak jel nakládat", utrousím. A také že jo. To fakt nevymyslíš. Špalky tady musely již pár měsíců ležet a nakládat se jede právě nyní. To by se z toho jeden pos… Naštval.

No nic. Dorážíme zbytek cesty do Starého Hrozenkova hezkým smíšeným lesem. Na rozcestí Starý Hrozenkov, pila (352 m) čekáme na Davida, který začal opět zaostávat. A jak jinak, další naše kroky vedou - do hospody. To je hrozné, dnes se opravdu vlečeme. Plánoval jsem dnes dojít až na Čerešienky (758 m), ale již nyní je jasné, že to bude maximálně Žitková…

No, neodjeli. Skončili jsme v Žitkové. V krčmě. A pak, protože Aljoša je velice družný kvartermacher, u místního fajn týpka Luboše doma. Ještě jednou s odstupem času děkuji za přístřeší v Žítkové. Večer byl opravdu náročný. Vždyť se již opakuji. Co hoši nenachodí, to dohánějí v nelihuprostých nápojích…

Vlárský průsmyk

Přestože byl večer dlouhý, stíhám východ sluníčka. Společníky však na uzdě již déle neudržím, ti dnes opravdu míří domů… Další cesta vede přes Žitkovský vrch (669 m) a Hutiska (415 m) s Přírodní rezervací Hutě (19,82 ha) s výskytem řady chráněných rostlinných druhů. Ale objevují se tady i dva velice vzácní plži - vrkoč útlý (Vertigo anguistor) a vrkoč bažinný (Vertigo moulinsiana).

Cesta pokračuje přes Rozepře (520 m) a rozcestí Bašta na rozcestí Na Koncích (630 m). Tady mě dosavadní parťáci definitivně opouštějí a zbaběle ustupují… No nic. Alespoň dnes doženu to, co jsem zameškal včera. Po hranicích pokračuji přes Peňažnou (upravené "piknikoviště") a Čerešienky (758 m) na rozcestníku uváděny jako Čerešienková. Další hřebenovka je bez velkých převýšení. Vede po příjemné lesní cestě, tu a tam se objevují omezené výhledy přes zarůstající paseky.

Konečně je tady Javorník (783 m). Čert aby to ale spral. V reálu vedou značky jinak, než v mapě. Nesedí dokonce ani barvy. Modrá vede do Bylnice (zacházka), červená se (snad) motá úbočím někam dolů k Vláře. Volím proto zlatou střední cestu. Jdu po hranicích. Po hraničních kamenech. Příjemná lesní cesta s výhledy a udržovanými loukami.

Zlatá střední cesta se za hraničním kamenem s číslem "2" záhy ukazuje jako ne až tak úplně zlatá. Ten sešup dolů byl opravdu pořádný prďák. Navíc dole musím obejít nějakou ohradu s pastvinami a prašná cesta vede k brodu. No náklaďák tady přebrodí bez problémů, mně by tady ale bylo do pasu… Nakonec přeskáču přes Vláru po šutrech a suchou nohou…

Sidonie a Vršatec

Za nádražím ve Vlárském průsmyku je hospoda a obchod. Obojí ale zavřeno. Hospa se otevírá až za více než hodinu, to tady čekat nebudu. Nekonečnou Sidonií se přesouvám po cestě. Fádní a dlouhý úsek ale zpestří otevřený hostinec U Pekařů. Kofola přijde vhod, trocha energie se na táhlé stoupání pod Vršatec bude hodit.

Den docela pokročil. Procházím horní konec Sidonie, kde se měly v minulosti nacházet dvě sklářské hutě. Přes rozcestí Sidonie, kopanice (360 m) a upraveného pramene na Kopanicích mířím vzhůru. Strmý výstup pod vrchy Hrabie (576 m) a Diel (758 m) nebere konce. Pak se ale les jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupí a objeví se krásné louky s fantastickými výhledy k západu. A malíř Podzim tu nádheru ještě zarámoval úžasnými barvami.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další cesta není tak úplně zřejmá, polní cesty se rozbíhají do více směrů a značek je poskrovnu. Je ale potřeba jít "po rozumu" a držet se traverzujících cest. Ty nezbloudivšího poutníka dovedou k hezké kapličce na rozcestí Brezová, kaplnka (650 m) pod horou Biely vrch (818 m). Tady se naskýtá další možnost dobrat vodu z upraveného pramene.

Doplňuji zásoby a pokračuji k Vršatci. Za hřebenem začíná pořádně foukat. Ledový vichr, obzor se zakalil a na obloze se opět objevují cirry, které jsem viděl na obloze již ráno. Konečně se objevuje hrad Vrašatec na monumentálních Vršateckých bradlech (Vršatských bradlech). Tato část Bílých Karpat se matce přírodě opravdu vyvedla.

Vršatec je opravdu krásný hrad, který umně využil těžko přístupného skalního terénu Vršateckých bradel. Původně gotický hrad byl založen v polovině 13. století k ochraně obchodní stezky z Moravy na Považí. Ve 14. století je Vršatec v držení Matúše Čáka Trenčianského a v 15. století Jana Jiskry z Brandýsa. Pobořen byl v roce 1680 během stavovského povstání a definitivní ránu mu zasadil požár v roce 1707.

Na Vršatci mě jedni z návštěvníků varují, vidouc můj bágl, že má v noci začít pršet. Ha, zatím jsem nocleh neřešil. Chtělo by to najít nějaké přístřeší. V této oblasti ale žádné neznám a na hrad Lednica za světla dojít již nestihnu. Když navíc zjistím od dalších turistů, že hrad Lednica je z důvodů rekonstrukce nepřístupný, zvažuji odjezd z hor. Bradla dále na sever jsem již párkrát navštívil a když má pršet…

Před tím ještě ale omrknu hrad Vršatec. Kouknu i nahoru na hřebínek. Na chodníku je (částečný) zátaras s nápisem, že vstup na skály zakázán. Nejsem si jist, zda-li je tím myšlen horní hrad a nebo skály vpravo. Ale patrně horní hrad, neboť jsem na vrcholu sám a zřejmě jsem porušil zákaz. Budu muset po návratu zjistit, jak se věci na Vršatci skutečně mají. Ale nechat si ujít ty nejfantastičtější výhledy by byl hřích. Nechce se mi věřit, že by tady byl vstup skutečně zakázán…

Vše nakonec rozhodl autobus dole v obci (650 m) Vršatecké Podhradie (podle turistického rozcestníku) alias Vršatské Podhradie v mapě a na ceduli na okraji obce. Když jsem mířil do zdejší krčmy, vedle stojící autobus akorát startoval. Odjezd za tři minuty byl jasným znamením.