Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 13.11.2019 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Kačkar Dagi, výstup na horu Mont Kačkar

Kačkar Dagi, výstup na horu Mont Kačkar

Velehory na východě neklidného Turecka

17.12.2006 | Jakub Malach

Kačkarské hory, turecky Kačkar Dagi, jsou nejvyššími horami velehorského pásma Pontské pohoří neboli Pontu. Pont se táhne územím celého Turecka od západu k východu podél pobřeží Černého moře. Kačkarem daleko na východě Pontské pohoří ve své nadmořské výšce kulminuje a pak dále přechází do nedaleké Gruzie, kde navazuje na horská pásma Arménské vysočiny.

Kačkar Dagi

Pásmo Pontského pohoří táhnoucího se na severu Turecka se zvedá příkře přímo od pobřeží Černého moře, zvláště pak ve východní části Pontu sbíhají jeho svahy až do vln moře. Nejvyšší vrchol Mount Kačkar v horách Kačkar Dagi je vzdálen od pobřeží moře jen asi 40 kilometrů a měří úctyhodných 3 937 metrů, převýšení je to tedy obrovské.

Pontské pohoří už na západě u města Bolu dosahuje dvoutisícové výšky ve skupině Bolu Daglari, jižněji se táhne asi třistakilometrové pásmo Köroglu Daglari, měří přes 2 300 metrů. Dále na východ se táhnou pásma mnoha horských podskupin jako jsou například Ilgaz Daglari (2 565 m), Kizil Daglari (3 015 m), Berdiga Daglari (3 240 m) a před nejvyšším pohořím Kačkar dosahuje Pontus horami Kirklar Dagu výšky 3 309 metrů. Za Kačkarem klesá pásmo masivem Karchal Dagu (3 439 m).

Pontské pohoří

Pontské pohoří je součástí alpinsko-himalájského systému mladých horstev. K vyzdvižení hor přispělo především alpinské vrásnění ve třetihorách. Po vyvrásnění dvou hlavních tureckých horských skupin Pontu na severu a Tauru na jihu, kdy byly druhohorní sedimenty vyzdviženy do velehorských výšek, praskla zemská kůra v dlouhých zlomech a na mnoha místech vystoupila láva, vznikl tak řetězec vysokých sopek probíhající od pobřeží Malé Asie až na východ ke stratovulkánu Ararat, řetězec sopek byl místy činný ještě docela nedávno.

Erciyes Dagi, sopka ve střední Anatolii, se přihlásil o slovo ještě na přelomu 19. a 20. století. Pontské pohoří, zejména Kačkar Dagi, má svrchní sedimenty již značně erodované a je tvořeno obnaženým krystalickým jádrem z žulových hornin. Kačkar Dagi, jako podcelek Pontského pohoří, je sám tvořen vlastně dvěma jádrovými oblastmi, oblastí kolem vrcholu Mount Kačkar a menší oblastí kolem horského hřbetu Altiparmak, který měří přes 3 300 metrů. Centrem hor je ale oblast vrcholů Mount Kačkar (3 934 - 3 937 m), Mezovit (3 760 m), sedel Čaymakčur Gečidi, Kavron Gečidi a jezer Derebaši Gölü, Kara Deniz Gölü, Deniz Gölü a Nameless Lake.

V pohoří je ledovcových jezer celá řada, troufám si říci, že pohádkově nádherné je jezero Deniz, z části zamrzlé po celý rok, pohled na okolní věžovité štíty, které jej obepínají, je mimořádným zážitkem. Zajímavé je rovněž jezírko Pond, to je zamrzlé věčně, asi v důsledku toho, že se přímo do něj plazí ledovec a je ve značné nadmořské výšce.

Kačkar Dagi jsou hory geograficky i vznikem blízké horám asijským, především Kavkazu, proto i jeho stavba je mu podobná, dlouhá údolí, až několik desítek kilometrů, a v jejich závěru jsou pak ostré vysoké štíty a ledovcová krajina, mohutné vodnaté bystřiny a řeky, rozlehlá údolí s osadami nomádů a vysokohorská zaledněná sedla, jejichž samotné zdolání představuje neobyčejný sportovní výkon i zážitkem.

Klimatické podmínky a počasí v horách

Podnebí obou horských systémů Tauru i Pontu, ač nejsou místy od vzdálené, se poměrně liší. Pontus je ovlivněn jako celek především přítomností nedalekého Černého moře, turecky Kara Deniz. Zejména k moři přivrácené severní svahy jsou pravidelně zkrápěny velmi častými a bohatými srážkami, vlhkost vzduchu je extrémně vysoká, časté jsou mlhy, letní sněžení, věčně zamrzlá jezera, ve větších výškách velké zalednění a vysoká vrstva sněhu ještě v letních měsících. Prakticky se dá říci, že konkrétně v horách Kačkaru prší téměř denně v odpoledních hodinách, zatímco brzy ráno je obloha zpravidla jasná, je proto radno přivstat si a kolem druhé hodiny již trasu končit a tábořit. Ve vyšších místech není vzácností krupobití a sněžení s nočními mrazy a to uprostřed léta.

Oblast Kačkarských hor je třetí nejvýznamnější ledovcovou oblastí v Turecku po nejvyšší turecké a zaledněné hoře - sopce Ararat, turecky Büyük Agri Dagi, a po pohoří Cilo, které zahrnuje více horských podskupin na východě u irácké hranice. Ovšem region Cilo Mountains neboli Hakkari Dagi se rozkládá v prakticky turistům velmi těžko přístupné oblasti provincie Hakkari. Zdejší hory Cilo dosahují výšky přes 4 100 metrů a jsou také bohatě zaledněny, bohužel, dosud zůstávají téměř neprobádány.

Pro ukázku připojuji údaj, že v horách Pontu, tedy i Kačkaru, spadne ročně na svazích přivrácených k moři, až 3 000 mm srážek a za hřebeny na jižní straně hor jen asi 200 mm, to je důsledek skutečnosti, že vysoké hřebeny hor brání průniku vlhkosti od moře dále do vnitrozemí a většina srážek se přes ně vůbec nedostane. Vzdušná vlhkost proudící od moře se vysráží dříve a všechna pak spadne ještě na severních svazích, za horami ve vnitrozemí je už jen polopoušť.

Jezero

Když jsme loni v srpnu dorazili do Kačkaru, bylo zrovna měsíc po velkých povodních, na východě za městem Trabzon jsme projížděli poničenými městy na pobřeží a sledovali jsme zejména velké sesuvy půdy i celých svahů do vod Černého moře, také cestou do hor jsme jeli po zničené silnici, kterou smetla místní řeka, řek z hor do moře směřuje opravdu velké množství, jsou krátké, a přesto nadmíru vodnaté a peřejnaté, unášejí množství kalu, takže jsou úplně hnědé, asi zde bude budoucí ráj pro rafting.

Chybějící části vozovky nahradily provizorní náspy z kamenné suti, projeli jsme naštěstí dobře, to jsme ještě nevěděli kam až se budeme dolmušem šplhat. Dolmuš je místní turecký název pro taxik jezdící po stálé trase, nejčastěji se jedná Ford Transit. Jih pohoří je suchý, odvodňuje ho především peřejnatá řeka Čoruh, taktéž prý dobrá voda pro rafting. Kačkarské hory mají drsné horské klima, ovšem níže u moře je klima subtropické. Díky monzunovému charakteru oblasti horských svahů přilehlých k moři je východní pobřeží Turecka nedaleko Gruzie poseto terasovitými políčky s keříky čaje.

Fauna a flóra

Díky vlhkosti a přilehlosti hor Kačkaru k Arménské vysočině je fauna i flóra hor nesmírně rozmanitá a zejména rostliny zde ve vlhkém a teplém klimatu bují do nejrůznějších divokých forem. V pohoří Kačkaru můžeme zejména na svazích od moře velmi dobře rozlišit pásma vegetace podle nadmořské výšky, nejníže jsou to čajová pole a kaštanové lesy s vavříny, pěstují se zde fíky, olivy, místy i banánovníky. Výše rostou asijské olše, habry a buky. Potom nastupují jehličnaté porosty smrku východního a porosty nápadně fialového pěnišníku.

Pásmo lesů sahá zhruba do 1 900 metrů. Ve vyšších polohách kvetou pěnišníky žluté a v alpském pásmu luk bílé asijské pěnišníky. Rozmanitost lučních květin, z nichž mnohé známe ze svých okrasných zahrad, je nečekaná. V jarních měsících zde rostou fialové tulipány, později v létě oranžové máky, hořce a další květiny s bohatými a barevnými květy, louky hrají všemi barvami, takové množství kvetoucích rostlin, to jsme ještě nikde neviděli, ani nikde v Alpách, ani v Karpatech, ani v pohořích Bulharska. Byli jsme prostě unešení, jako v botanické zahradě.

V lesích žije i velké množství zvěře. Například kočky divoké, medvěd hnědý, u potoků lze nalézt vzácného mloka kavkazského, na sušších místech potom rychle běhající ještěrky. Rozmanité je především ptactvo. Hory jsou využívány v nižších částech alpského pásma luk k pastevectví, pasou se krávy, ty ve vyšších polohách, kozy a ovce, na práci jsou využívány muly a mezci, jsou to houževnatí, otužilí a nenároční pomocníci pastevců vzniklí křížením koně a osla.

Na jižních svazích v centru hor nerostou stromy, jen v údolích kolem řek vysazené řídké topoly, jinak jsou svahy holé, travnaté a vlhké s množstvím vodopádů a potoků, ještě o pár kilometrů jižněji jsou náhle hory zcela pouštní, bezlesé, bez vegetace, je to naprostá změna.

Turistická infrastruktura

Hory jsou bez jakékoli turistické infrastruktury, nečekejte zde horskou službu, signál mobilního telefonu, turistické značení, někde nejsou ani vyšlapané pěšinky, na mužiky, pyramidky z naskládaných kamenů pro označení cesty, se spolehnout lze, ale jejich výskyt je dosti sporadický, a proto se připravte, že můžete lehce dobrou stezku minout nebo z ní sejít.

Čekat lze ochotu a pomoc místních pastevců pohybujících se po horách na malých nesedlaných konících a také sem tam letní osadu v údolí. Komunikace je ale obtížná, pastevci samozřejmě neznají žádné cizí řeči. Jen v Olgunlaru, vsi pod horami na jižní straně, je malý penzion s kapacitou pro asi 18 lidí. Za nocleh chtěl majitel, umí anglicky, 6 dolarů, s večeří 11 dolarů, a je tam telefon a obchůdek pro doplnění základních potravin, zaplatíte ale vysokohorskou přirážku.

Kačkar Dagi na mapě

Pronájem muly na jeden den pro vynesení batohů nebo osob do Base Campu pod Mount Kačkarem stojí 23 dolarů. Pro představu, na jednu mulu naložíte tak bagáž dvou osob. Výchozí osady pro treking do centrální části Kačkaru jsou Olgunlar na jihu a Yukari Kavron na severu, v nich můžete obdržet cenné rady na cestu, můžete získat náčrtek vaší trasy, když poprosíte, aby vám jej někdo znalý nakreslil, a občerstvení, dojet do osad lze po prašných cestách terénním autem nebo dolmušem, dolmuš do těchto osad jezdí pouze jedenkrát denně brzy ráno.


Zobrazit místo Kačkar Dagi, Turecko na větší mapě

Do Kavronu na severu jede dolmuš z Ayderu, doporučuji s ním jet, ušetříte si téměř celodenní nezáživné stoupání lesem, do Olgunlaru na jihu jezdí dolmuš z 55 kilometrů vzdáleného městečka Yusufeli taktéž jenom ráno. Z Olgunlaru zpět do Yusufeli se dostanete dolmušem jednou denně v 5 hodin ráno.

K výbavě nutné do hor potřebujete také pokud možno co nejpřesnější mapu, žádná dobrá mapa pohoří, tak jak jsme na ně zvyklí z našich geografických šířek, neexistuje. Existují asi 3 varianty mapek, nebo spíše náčrtků, jen jedna z nich je však alespoň trochu použitelná v praxi, a to mapka od Lonely Planet, existuje také anglický průvodce tureckými horami s mapkou, u nás je k dostání například v Praze, tato mapka však není zdaleka nejlepší.

Treking v horách

Našim cílem, když jsme se vypravili na dlouhou cestu do hor Kačkaru, bylo, pokud to vrtkavé počasí dovolí, pokusit se zdolat vysokohorské sedlo Čaymakčur Gečidi a především vystoupit na nejvyšší vrchol celého horstva Mount Kačkar měřící 3 934 metrů, někde se udává až 3 937 metrů.

Přáli jsme si, aby nám počasí přálo, měli jsme totiž obavy, že jako mnohým proprší a prosněží mnoho dní. Měli jsme také dílčí obavy z orientace v horách, zejména kdyby padla častá a hustá mlha. Na druhé straně jsme se ale na všechno to, co by nás mohlo lehce v horách takového typu potkat, duševně již cestou připravovali.

Nedoporučuji podcenit především teplé oblečení, nutností i v letních měsících jsou teplé rukavice, čepice, pokud možno nepromokavá bunda a velmi dobrý stan, pro výstup na samotný Mount Kačkar doporučuji mačky a cepín. Klimatické podmínky jsou totiž opravdu drsné. Plánovali jsme, že do hor začneme stoupat ze severu, od pobřeží Černého moře, kam se lze levně, pohodlně a hlavně rychle dopravit dálkovým autobusem přímo až z Istanbulu.

Do obřího velkoměsta na Bosporu jsme dorazili z republiky po dvou dnech vlakem, největší zdržování nastalo vždy na bulharských hranicích, pasy se sesbíraly do jakoby nákupní igelitky a odnesly neznámo kam, potom se zase ve vlaku pracně zpět rozdávaly a hledalo se, koho ten který pas je. Turci na hranicích už vůbec nezdržovali, neobtěžovali se vůbec do vlaku jít, my jsme museli naopak za nimi z vlaku, pro vstup do Turecka je pro našince podmínkou vízum za 10 dolarů, které koupíte přímo za dolary na hranicích, pozor, nikoli u okýnka, kde se razítkují pasy.

V horách Kačkaru

V Istanbulu, který dnes čítá masu lidí o počtu nějakých 15 milionů a jeho populace nadále závratně roste, jsme se dopravili klimatizovaným metrem a tramvají na obří Otogar - autobusové nádraží, kde si jistě vyberete z nabídek více než 50 dopravních společností. Samozřejmostí jsou u všech klimatizované nejmodernější autobusy značky mercedes, čaj, káva a voňavka na ruce jsou zdarma roznášené na palubě stewardem.

Platí, že čím delší trasa, tím méně za kilometr platíte, a tak 1400 kilometrů dlouhá trasa Istanbul - Pazar stála jen 750 korun. Z městečka Pazar na pobřeží moře, kde jsme se jeden den regenerovali a koupali v teplé a čisté vodě moře, se ráno v sedm hodin vydáváme pod hory dolmušem přes Čamlihemšin do Ayderu, odtud jede pravidelně brzy ráno dolmuš po prašné cestě do Yukari Kavronu, přes dva tisíce metrů nad mořem vysoké letní osady, východiska pro treky v severní části pohoří.

Může se stát, že pojede i nějaký dolmuš přes den, mimo neoficiální jízdní řád, který ovšem všichni dodržují. To štěstí jsme měli, dolmuš jel pro věci expedice nahoře a vzal nás s sebou, cesta nahoru byla po povodni v katastrofálním stavu, svíralo se mi hrdlo, když jsem viděl, kam se budeme a po jaké cestě obyčejným Fordem Transit škrábat. Byl jsem přesvědčen, že toto nemůže vyjet nic, ani traktor, nevěřil jsem, že dolmušův motor pořád stačil pracovat a jeho kola se točila, cesta byla rozbahněná aspoň 20 cm hluboko, úzká tak na jedno auto.

Pod námi byl skalnatý sráz vysoký několik stovek metrů a hluboko dole se vinula nitka bouřící bystřiny, cesta byla samá ostrá zatáčka, vinula se kolem skal prudce do kopce. Kola podkluzují, někdy sklouzává celý dolmuš, nějaké zábrany od propasti nejsou žádné, řidič chladnokrevně jede dál a ještě si pouští rádio, Transit každou chvíli celý nadskočí, kameny vytrvale bijí o podvozek, prostě zážitek, jak se patří, po hodině takové jízdy dorážíme zabahněným a pomláceným Transitem do ospalého Yukari Kavronu. Jsme rádi, že jsme to přežili, nesmlouváme a platíme řidiči s uznáním.

Z Yukari Kavronu je již vidět severní, hodně zaledněná strana Mount Kačkaru. Je vidět v dáli na konci rozložitého vysokohorského údolí, jehož rozměry si ten, kdo navštívil jen Vysoké Tatry, nedokáže vůbec představit. Z Kavronu se zážitku chtivému trekaři naskýtají dvě možnosti, jak zdolat Mount Kačkar. Jedna z nich je kratší, ale náročnější, zejména na orientaci ve špatném počasí a brzy v létě, především díky velkému zalednění.

Tuto variantu nazývám severní cestou, putuje se z Yukari Kavronu nejprve pořád údolím až pod skalní masiv Mount Kačkaru, spát a bivakovat lze u jezera Derebaši Gölü, odtud se stoupá do vysokohorského sedla Kavron Gečidi a masiv se po jeho přelezení traverzuje z jižní strany k jezeru Nameless Lake, kde se dá opět bivakovat.

Od jezera lze suťovým sedlem přelézt k jezeru Deniz Gölü, kde upozorňuji, že jsou jen 3 až 4 místa ke stanování a v srpnu byla obsazena všechna. Cesta od jezera Deniz je již pro obě varianty společná. My jsme si zvolili druhou variantu, poznali jsme tak mnohem více, viděli jsme větší část hor, tato varianta se jeví jako vhodnější, zejména brzy v létě. Je ale minimálně dvakrát tak delší, ale ne časově.

Z Yukari Kavronu k jezeru Kara Deniz Gölü

Z Yukari Kavronu jsme mezi nízkými kamennými příbytky vyrazili pěšinou k jezeru Büyük Gölü. Jak jsme si mysleli, pěšina za chvíli zmizela, a tak si člověk vybíral svou cestu sám, problémem bylo, že se často dostal do míst, kde bylo nutné brodit potoky, protože potoky a vodopády jsou v Kačkaru velmi časté.

Protože jsme dorazili od moře do Kavronu rychle, za 4 a půl hodiny, rozhodli jsme se pro výstup ještě téhož dne, bylo však popoledni, a tak se začaly jako obvykle nad našimi hlavami honit mraky, přikryly štíty a zanedlouho padla mlha i do údolí, naštěstí nepršelo, ochladilo se, až se nám kouřilo od úst. Obávali jsme se obtížné orientace, ptáme se několika sestupujících na cestu, kreslíme plánky, správnou cestu jsme naštěstí hned našli, ale nebylo to vůbec lehké, kamenní mužici nám v mlze moc neposloužili.

Od jezera Büyük Gölü, které vidíme jen matně se rýsující v husté mlze, hledáme cestu k jezeru Kara Deniz Gölü, kde by mělo být dobré místo na stanování. Nedostatku vody se nebojíme, všude, kam jen oko dohlédne, tečou stružky, potoky a bystřiny plné vody. Kvalitní čisté horské vody je zde enormní nadbytek, hlína je promáčená, vlhkost vzduchu je jako v prádelně. Najednou se mraky trochu rozestoupily a my jsme jezero Kara Deniz uviděli přímo strmě pod námi v ledovcovém kotli, míříme k němu strmě dolů, je to ale ještě dobrá hodina cesty, což se na první pohled vůbec nezdálo.

Ochlazuje se tak na nulu, už máme na hlavě čepice, v tom se najednou z mlhy vynoří nečekaně jezdec s cigaretou na malém koníkovi supícím do kopce pod jeho váhou, rukama se domlouváme, kam máme jít my a kam jede on, za chvíli se vynoří další pastevci, míří do sedla Čaymakčur, kam my plánujeme jít zítra, v tomto čase a hodině jim to vůbec nezávidím, s jejich dovolením si je fotografuji, aby se za chvíli znovu ponořili do kouřové clony mlhy. Zajímavé setkání, jakoby z jiného světa.

Sotva postavíme stan a uvaříme si něco teplého na zahřátí a vyzvíme od vedle kempujících horolezců kudy a za jak dlouho asi dojít do 3 400 metrů vysokého sedla Čaymakčur Gečidi, ztrhne se nefalšovaná horská bouře, vítr a silný déšť. Hlavně bijící blesky do okolních štítů nevěští klidnou noc, jsme ale tak unavení, že všechno zaspíme až do rána.

Zdolání sedla Čaymakčur Gečidi

Vstáváme podle budíku v 5 ráno, víme, že rána jsou v Kačkaru nejkrásnější, a je to pravda, probouzíme se do zimy a jasného dne. To je dobrá zpráva, od té doby nám počasí dopřávalo ten největší zde možný komfort, libujeme si jaké máme štěstí a stoupáme od jezera do sedla. Výstup však není tak jednoduchý, jak jsme si představovali, hory se mění v mrazovou poušť, ledovečky a sněžníky přibývají s nadmořskou výškou stejně jako teplota, cukr v krvi, síly a dech s ní klesají. To budiž zákon rostoucí nadmořské výšky. Lezeme jeden terénní práh za druhým a sedlo je pořád v nedohlednu, okolní krajina je nepopsatelně nádherná, slunce kreslí oranžovou barvou na okolní, po dešti mokré a lesklé štíty, závěrka fotoaparátu se sotva zastaví.

Projdeme kolem malého jezera a za přibližně 1 hodinu dorážíme konečně do širokého sedla, je třeba upozornit, že v červnu je celé údolí minimálně třikrát více zasněžené než v srpnu. I v srpnu vede cesta dost po sněhu, v červnu lze doporučit údolí spíše traverzovat, nikoli jít jeho dnem, jako jsme si to dovolili my v srpnu. V sedle potkáváme opět dva pastevce na konících.

Dolů míříme strmě kolem skalní věže do obřího uzavřeného údolí. Ze sedla lze poprvé spatřit samotný vrcholek Mount Kačkaru. Sestupujeme kolem stále se zvětšující bystřiny a vycházíme z údolí od sedla Čaymakčur, kde jsou jen holé skály, do zeleného, rozkvetlého ráje, obrovitého údolí v jehož závěru se tyčí zaledněné mohutné štíty a skalní věže.

Toto údolí traverzujeme a kocháme se nezapomenutelným pohledem na jeho monumentální závěr, vrchol Mezovit (3 760 m), skalní věže a ledovce. Traverzováním se dostaneme až k vodnaté bystřině vytvářející četné vodopády, všude na loukách stojí voda a je vlhko. Slunce nám však pořád přeje, po asi hodině cesty spatřujeme letní osadu Dobe Yayla.

Tyto pastevecké osady jsou shlukem podivných přízemních, do země zapuštěných kamenných stavení postavených bez malty a cementu jen z naskládaných kamenů. Kolem nich jsou kamenné zítky pro ustájení stádeček ovcí a skotu. Střechy jsou ze všeho možného, co se naskytne a nepromoká. Dřevo zde není, topí se sušeným trusem, ženy perou, potok se valí přímo osadou a bere s sebou všechny zbytky po lidech i zvířatech. Naštěstí toho není zas až tak mnoho a vše je jen biologického původu, tedy i rozložitelné.

Hory jsou panenské bez jakéhokoli patrného znečištění, prostě dosud neporušené. Z osady vycházíme do vsi Olgunlar, východiska pro treky jižní stranou na Mount Kačkar. Cestou přijde, nevím odkud, slabý deštík a rychle je zase pryč.

Olgunlar je větší celoroční ves, dřevěné domy jsou ze dřeva a jejich spáry jsou lepeny dobře uhněteným těstem z hovězího trusu, koláči trusu jsou potom pečlivě oblepovány také všechny stěny. Nečekaně je zde v penzionku telefon a majitel má i internetové stránky a e-mail. Kousek za Olgunlarem stanujeme a večer zkoumáme zajímavý způsob lovu pstruhů. Místní chlapíci prohazují bezúspěšně vodu bystřiny stahovacími sítěmi, někteří mají i pruty.

Do Base Campu pod Kačkarem

Vítá nás slunečné a teplé ráno, jsme přece jenom nyní o mnoho níže, z Olgunlaru je to rozložitým údolím pod stěnu Kačkaru do Base Campu Dilber Düzü asi 4 hodiny výstupu, výstup není však nikterak náročný. Po cestičce přeskakují až 7 centimetrů velké a pestře zbarvené druhy kobylek a sarančat. Entomolog by si zde jistě užil, nestačíme poznávat nové a další druhy pestrých motýlů.

V polovině výstupu je poslední výspa civilizace, malá letní osada pastevců, potom se cestička zužuje a brodí se potoky. Stále se přibližuje skalní stěna v závěru údolí, přesně pod ní je plochá louka, Base Camp Dilber. Tam dorážíme už za mrholení, vyšli jsme totiž schválně pozdě, abychom si naspali na zítřejší náročný výstup na Mount Kačkar.

V Dilberu je ještě pár dalších stanů, mrholení přechází v silný déšť, potom několika hodinovou bouři, kdy se nám pod stanem tvoří potok vody a nestačíme ji ani rukama z pod podlážky vytlačovat. Chce to opravdu dobrý stan. Najednou se tlučení o tropiko vytrácí a já vycházím obhlédnout okolí, vystrčím hlavu ze stanu a užasnu, všude je bílo jak v zimě, místo deště padaly malé kroupy a zasypaly hory asi 3 centimetrovou vrstvou. Pobíhám venku a kontroluji stav rozvodněných potoků, které brázdí louku, kde všichni stanují, ještě jeden takový déšť a můžeme se stěhovat, v noci už nepršelo, ale za to se citelně ochladilo.

Pokus o výstup na Mont Kačkar

Psychicky připraveni na to, že výstup na Kačkar není procházkou růžovým lesem, ale tvrdým a náročným devítihodinovým výstupem, a že jen málokomu se na vrchol podařilo kvůli vrtkavému počasí vystoupit napoprvé a některým se to nepovedlo ani napotřetí, se budíme do tmy ve 4 hodiny ráno, mrzne a je totální jasno. Balíme věci a já fotím nesměle vylézající slunce nad protějšími zasněženými štíty. Stoupáme nahoru do údolí napravo od Dilberu.

Trefit správnou cestu je prý obtížné, proto půjdete - li na Mount Kačkar, běžte z Dilberu asi 10 - 15 minut dále nahoru a zahněte potom hned do svahu napravo do údolí, ještě před dominantní špičatou horou, pokud bude dost vody, uvidíte v místě, kam je třeba šplhat, několik metrů vysoký vodopád, kolem něhož je třeba projít.

Závěr tohoto správného údolí je nahoře zbarven červenou horninou, až tam ovšem stezka nevede, je zapotřebí ještě dříve obočit ostře doprava do malé soutěsky, to je značeno vcelku dobře mužiky, to proto, abyste se tak dostali na skalní masív nad Dilberem a posléze k jezeru Deniz. Cestu popisuji proto, že jsme potkali několik našinců pod Kačkarem, kteří tam bloudili.

Slunce barví kroupami pocukrované věžovité štíty do nejrůznějších oranžových a žlutých odstínů, cesta je namrzlá a klouže, chodníček zapadal a není tedy moc vidět. Cestu však nacházíme, po 1 a půl hodině ostrého stoupání spatřujeme místo u jezera Deniz, kde stanují v suti i Češi a nějací Izraelci. Jezero Deniz je pohádkové, sytě modré, z části zamrzlé, okolní krajina je bílá s bizardními špičatými štíty, odtud je již vidět vrcholek Kačkaru.

Cesta kolem jezera je náročné lezení, navíc špatně značená mužiky. Skály sbíhají až do hlubin jezera a tak se nedá jezero jen tak lehce obejít a je potřeba hledat stezku a traverzovat ve skále kolem břehu, při troše štěstí se lze vše ale dobře zvládnout.

Za jezerem následuje stoupání do dalšího vysokého sedla, stezka nevede po ledovci, ale traverzuje jej v suti napravo, odměnou za náročný výstup do sedla je úchvatný pohled zpět na kulaté a jasně modré jezero Deniz sevřené štíty kolem dokola, nechce se věřit, že toto vykouzlila sama příroda. Na druhé straně nám slunce cloní mohutná a vše převyšující stěna Mount Kačkaru, vypadá to blízko, ale ze sedla je to na vrchol ještě dobré 2 hodiny ostrého stoupání bez přestávek.

Klesání ze sedla k věčně zamrzlému jezírku Pond je ještě prudší než výstup, ale za to kratší. Od Pondu se traverzuje řada malých ale skalnatých vyvýšenin, kde může nastat problém s orientací, každou chvíli jsme se dostali do nějakého nebezpečného traverzu a museli jsme se kousek vracet a hledat jiné schůdnější místo, to značně zpomalovalo naše stoupání pod samotnou stěnu Mount Kačkaru. Spěcháme, abychom zažili vrcholek bez jinak téměř pořád přítomných mraků, zatím je bez nich, ale čas neúprosně běží.

Samotná výstupová trasa na stěnu Kačkaru se dá popsat následovně, výstup na ni trvá asi hodinu a tři čtvrtě hodinu dolů, nejprve se leze přes skalní práh, teče po něm voda a vše značně klouže, navíc lze spadnout sto metrů dolů do údolí, to činí jeho přelézání dosti nebezpečným, následuje výstup po prudkém sněhovém poli, další suť a zase dlouhé a ještě prudší ledovcové pole, potom jsou to už skály a suť velkých ostrých balvanů.

Značení správného výstupu neexistuje, každý si volí cestu dle vlastního uvážení, než traverzovat stěnu až k vrcholu, jeví se možná jako lepší vystoupat na ostrou hranu vrcholu a po ni lézt až k nejvyššímu místu, to však jedině za velmi dobrého počasí, jinak by hrozilo zřícení do hlubin pod kolmou severní stěnou.

Při výstupu nás dochází francouzská expedice a za ní stoupají Britové, všichni čekali bůhví jak dlouho na dobré počasí. Pozoruji je shora, jak se malé černé body pohybují na sněhových polích, výstup po nich je rychlejší a jistě bezpečnější v mačkách a s cepínem.

Na vrchol dorážím už jenom sám, jsem tam dnes druhý po Izraelcích. Otevírá se výhled jako z letadla, sever hor je trochu pokrytý mraky, ale my stojíme na malé špičce vrcholku nad nimi, kam oko jen dohlédne jsou štíty, hory a zase jen hory. Na vrcholu byla turecká vlajka a vrcholová knížka, po zápise a fotu spěchám dolů, takové skvělé počasí nemusí trvat věčně, ať jsme aspoň pod stěnou, než začne pršet. Nic takového se ale nestalo, celý den až do večera bylo nádherně a dole v Dilberu potom i tepleji.

Byl to jediný den, za 5 dnů, co byl vrcholek Mount Kačkaru celý den vidět bez mraků. Lezu opatrně dolů a míjím Francouze s tureckým šerpou, jsem již několik desítek metrů pod nimi, v tom slyším náhlé burácení, ohlédnu se a proti mé hlavě se na mě valí několika tunový balvan, v sekundě přemýšlím co dělat, hora kamene se bleskurychle přibližuje, stále mění směr, nevím kam skočit, abych mu uhnul, balvan se tříští na menší a strhává lavinu dalších.

Už se připravuji na to, jak mi urazí hlavu a bude po všem, vše se odehrává v setinách sekundy, je to tak blízko, skáču pod skalní stěnku proti valícímu se kamení a kolem ní přitlačen na ní se kutálím za roh, nad hlavou mi sviští letící tunové balvany. Najednou je po všem, nevím jestli tedy opravdu žiji, a nebo jestli se mi to nezdá. Balvan uvolnili asi nade mnou lezoucí Francouzi, zmohli se místo omluvy jen na drzou poznámku, you had a big luck. Sestup a cesta do Dilberu, kam jsme pěkně unavení dorazili večer, už byla stejná, bylo pěkně, byly výhledy a kroupy už roztály.

Sestup do Olgunlaru a z něj dále do Yusufeli

Dalšího rána v klidu sbalíme stan a sestupujeme dolinou zpět do Olgunlaru, dolmuš už dávno ujel, co se dá dělat, jdeme po svých dál do další vsi - Yaylalaru, ta již má i vlastní mešitu, a kolem starého osmanského mostu klesáme mírně strmou dolinou mezi skalami, kam se vejde jen úzká prašná cesta a skalami spoutaná bouřící řeka.

Do Yusufeli, je to dobrých 50 kilometrů.

V tom se ze zatáčky vynořuje terénní vůz a za chvíli se spolu se skupinou Izraelců už vezeme pěkně na jeho střeše, to byl ale zážitek, v ostrých zatáčkách jsme se vykláněli do protisměru, abychom se nevyvrátili při jejich rychlé jízdě do propsati s řekou pod námi, v Barhalu v půli cesty navštěvujeme starogruzínský kostel, který nyní slouží jako mešita, je přes 1000 let starý.

Potom jedeme další hodinu pořád ostře dolů, všude žijí lidé, používají důmyslné lanovky, aby se dostali na druhou stranu údolí přes vodnatou řeku ve skalách, domy jsou taktéž na skály přímo přilepeny. Níže se údolí přece jen trochu rozšíří, obklopují nás bezlesé pouštní skalnaté hory a dole v údolí zavlažovaná a pracně obdělaná políčka zeleniny.

V Yusufeli, malém provinčním městečku, lze docela dobře nakoupit a potom stopujeme dále na křižovatku s hlavní cestou. Odtud od čerpací stanice Petrol Ofisi nás autobus ještě téhož dne v deset večer dopraví údolím řeky Čoruh do východotureckého správního střediska Erzurumu.

Kačkar Dagi nás zaujaly

Kačkar Dagi jsou velehory s panenskou přírodou, tyčí se daleko od civilizace, fauna i flóra je již asijského typu, lidé žijí podle starých zvyků a tradic, počasí je drsné stejně jako dosud neporušená krajina. Strávili jsme tam 5 úžasných dní a nadšení jsme se s horami loučili a plánovali další návštěvu, tentokrát oblasti kolem hřebenu Altiparmak ležící ještě kousek východněji.

Kačkar Dagi nás zaujaly nejvíce ze všech tureckých hor, které jsme během našeho dalšího putování navštívili, jsou na turecko nezvykle šťavnaté, pořád se měnící, malebné, se spoustou zajímavostí, vodopádů, letních osad, zajímavých rostlin a zvířat. Každé údolí je jiné, všude na vás číhá překvapení, alespoň v podobě nádherného výhledu na okolní štíty nebo vodopádu či jezera. Kačkarské hory jsou opravdu perlou mezi četnými tureckými pohořími.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
28.02.2011, 18:53 Blanka Pokorná | Fascinující Kačkar
24.08.2009, 01:29 martina | ARARAT


Další související články:

+ V divokých horách Kurdistánu
+ Reportáž psaná na Kavkaze
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist