Průvodce |
Karpattreky |
Horolezectví |
Cykloturistika |
Cestování |
Lyžování |
Příroda |
Soutěže |
Aktuality |
Zajímavosti |
Kalendář |
Napsat článek |
Reklama |
Více… |
|
 |
||
| Poslední aktualizace: 25.11.2019 | , svátek má |
Oblast H II v satelitní galaxii - Velkém Magellanově oblakuBublání mladých hvězd, zářící mlhovina s mladými hvězdami7.2.2019 | ESO 1903
Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT a zařízení MUSE zachycuje zářící mlhovinu s mnoha mladými hvězdami nacházející se ve Velkém Magellanově oblaku - blízké sousední galaxii. Schopnosti přístroje MUSE a relativně malé množství prachu v této oblasti vědcům pomohly získat unikátní detailní záběry centra mlhoviny ve viditelném světle. 
Malá oblast v nedaleké sousední galaxii - Velkém Magellanově oblaku (Large Magellanic Cloud, LMC) - hraje na snímku, který astronomové pořídili pomocí dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) a přístroje MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer), doslova všemi barvami. Objekt je známý pod katalogovým označením LHA 120-N 180B (zkráceně též N180 B) a jedná se o takzvanou H II oblast (H II region) mlhovinu, ve které se rychle utvářejí nové hvězdy. 
Velký Magellanův oblak je satelitem naší Galaxie a je pozorovatelný téměř výhradně z jižní polokoule. Nachází se jen 160 tisíc světelných let daleko, takže z hlediska astronomického výzkumu leží takřka na dosah. Kromě toho, že je blízko, natáčí k nám tato galaxie své jediné spirální rameno takřka čelem, můžeme tedy detailně zkoumat různá její zákoutí, jako je například oblast N180 B. H II oblasti jsou oblaky ionizovaného mezihvězdného vodíku, útvary, které bývají označovány jako 'hvězdné porodnice'. Mladé hmotné hvězdy jsou zodpovědné za ionizaci okolního plynu a dávají tak vzniknout tomuto působivému pohledu. Podivný tvar mlhoviny N180 B je důsledkem vývoje jedné obří bubliny ionizovaného vodíku a čtyř menších v blízkém okolí. Hluboko v nitru oblaku se vědcům podařilo objevit jet plynu tryskající z jedné velmi mladé hvězdy, která svojí hmotností 12krát převyšuje Slunce. Útvar s označením Herbig-Haro 1177 (zkráceně HH 1177) si můžete detailně prohlédnout na druhém snímku. Jedná se o vůbec první pozorování takového jetu mimo naši Galaxii ve viditelném světle. Tyto struktury jsou totiž našemu zraku většinou skryty za závojem prachu v jejich okolí. Ale prostředí ve Velkém Magellanově oblaku, kde je prachu relativně málo, umožnilo tento konkrétní jet ve viditelném světle zaznamenat. Při své délce asi 33 světelných let se jedná o jeden z nejdelších útvarů svého druhu, jaký jsme dosud objevili. 
Útvar HH 1177 vypovídá velmi mnoho o raných fázích vývoje hvězd. Jet je precizně kolimován - na své pouti vesmírem se rozšiřuje jen málo. Tyto útvary jsou vývojově spojeny s akrečními disky (accretion discs) kolem mladých hvězd a mohou přinést důležité informace o způsobech, jakými získávají hmotu. Astronomové zjistili, že hvězdy o nízké i vysoké hmotnosti produkují jety velmi podobným mechanismem, což naznačuje, že procesy formování probíhají u hmotných hvězd stejně, jako u těch drobných. 
Přístroj MUSE prošel nedávno významným vylepšením, aby bylo možné ho používat ve spojení s novým systémem adaptivní optiky AOF (Adaptive Optics Facility). První světlo celým zařízením prošlo v roce 2017 (viz eso1724). Adaptivní optika umožňuje dalekohledům kompenzovat rozmazání obrazu hvězd způsobené chvěním atmosféry. Díky ní se mihotavé hvězdy v optickém systému zobrazí jako body a je tak možné získat snímky s mnohem vyšším rozlišením. Instalací módu s úzkým zorným (Narrow Field Mode) polem získal MUSE schopnosti srovnatelné s kosmickým teleskopem HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope) a nabízí nyní možnost zkoumat vesmír ještě detailněji než dřív. Další informaceVýzkum byl prezentován v článku "An optical parsec-scale jet from a massive young star in the Large Magellanic Cloud", který byl zveřejněn ve vědeckém časopise Nature. Složení vědeckého týmu: A. F. McLeod (dříve University of Canterbury, New Zealand; nyní Department of Astronomy, University of California, Berkeley; a Department of Physics and Astronomy, Texas Tech University, USA), M. Reiter (Department of Astronomy, University of Michigan, Ann Arbor, USA), R. Kuiper (Institute of Astronomy and Astrophysics, University of Tübingen, Německo), P. D. Klaassen (UK Astronomy Technology Centre, Royal Observatory Edinburgh, UK) a C. J, Evans (UK Astronomy Technology Centre, Royal Observatory Edinburgh, UK). 
ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů - Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje VLT (Velmi velký dalekohled) a dva přehlídkové teleskopy - VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane "největším okem lidstva hledícím do vesmíru". OdkazyKontaktySoňa Ehlerová |
|
|||||||||||||||||||||
