Pochod Michálkovice - Tatry 2020

Túra z Michálkovic do Teter napříč částí Západních Karpat (8)

Je sobota 5. 9. 2020 a je tu osmý den našeho treku. Osmý den značí poslední etapu této skvělé výpravy. Když už člověk ví, že má před sebou jen poslední část této dlouhé štreky, cítí se již takový odlehčený, jako by ho ten den už v podstatě nic nečekalo. Sice ještě není na konci, ale protože je cíl již blízko, má v sobě takový zvláštní pocit vítězství. Ale zároveň i trochu pocit smutku, že tento skvělý trek již skončí a člověka pak čeká návrat zpět do reality. Jasně, člověk se těší na rodinu, na ženu a děti, protože to je radost života, zvláště pak, když je 8 dní nevidí. Na druhou stranu je to návrat i k méně příjemným věcem, jako je třeba práce, anebo k úplně nepříjemným věcem, jako je třeba vyřizování papírů na úřadech, a podobně.

Den osmý - z chaty Zverovka do ATC Račková dolina

Dnes kupodivu vstáváme celkem brzo, v 6 hodin ráno. Kolem nás se již začínají pohybovat první turisté, takže pomalu začínáme balit spacáky a karimatky a chystat si snídani. S námi vstává i náš nový polský kamarád. U snídaně zjišťuje, kde pokračujeme dále, tak se ptáme i my jeho, co má v plánu. Chtěl by jít na samotné Roháče a ptá se tedy, zda může jít s námi k Ťatliakovej chatě. Souhlasíme.

Výstup k Ťatliakovej chatě

Před půl osmou se vydáváme vstříc poslední etapě. Jdeme kousek po asfaltce po žluté značce, abychom přišli na rozcestí na začátku Roháčské doliny. Z něj pokračujeme po asfaltce po červené značce. Cesta není nikterak zajímavá, ale jsou z ní pěkné výhledy (už od samotné chaty na Zverovce) na Tri kopy (2 136 m n. m.), Hrubou kopu (2 166 m n. m.), Baníkov (2 178 m n. m.) a Spálenou (2 083 m n. m.).

Cesta postupně stoupá, já s Jonathanem chytáme životní tempo a makáme, co nám síly dovolí. Jimbo jde s polským kamošem, který je o poznání pomalejší. Postupně míjíme rozcestí Šindľovec, u kterého se nachází bufet a je zde možnost občerstvit se. Po dalších pár stech metrech míjíme parádní turistický přístřešek a zanedlouho jsme již na rozcestí Adamcuľa. Ani se nenadáme a v 9 hodin dopoledne jsme u Ťatliakovej chaty.

Dobrou čtvrthodinu pak čekáme na Jimba. Jakmile přichází, tak se ho ptáme na polského kolegu, protože s ním nepřišel. Ten mu prý řekl, že má moc rychlé tempo a že se nemá zdržovat a pokračovat bez něj za námi. Byl to takový postarší pán, ještě Jimbovi řekl, že je profesor na Varšavské univerzitě. Když už jsme tedy konečně zase pohromadě, jdeme do chaty na jedno startovní pivko.

Ťatliakova chata se nachází v Roháčské dolině ve výšce 1393 metrů nad mořem u Ťatliakova plesa. Útulna zde stála již v roce 1883, v roce 1937 na podnět Jána Ťatliaka byla vystavěna chata na nynějším místě. V roce 1944 byla spálena Němci, ale hned po válce zde byla vystavěna nová chata, naproti dnešního bufetu. Samotná chata opět vyhořela a to 28. 5. 1963. Obnovena již nebyla, na místě zůstal pouze bufet, který slouží turistům do současnosti.

U jezírka dáváme pár fotek, momentálně se zde nachází i jakýsi svatební stůl, takže se zde asi bude konat obřad, nebo již proběhl. Velmi fotogenický je odtud Ostrý Roháč (2 088 m n. m.) a Plačlivý Roháč (2 125 m n. m.), oba se tyčí do výšky při pohledu od chaty směrem k jezírku.

Výstup na Volovec

Následně od chaty pokračujeme po zelené značce, traverzujeme prudký svah porostlý nejprve nízkým smrčím, následně kosodřevinou a trávou. Na trase 1,4 km nastoupáme 300 výškových metrů za necelou třičtvrtě hodinku. Nacházíme se v sedle Zábrať (1 656 m n. m.).

Poté další prudkým stoupáním, tentokrát po žluté značce, přicházíme na vrchol Rákoň (1 879 m n. m.). Zde se chvíli zdržujeme, protože již z Rákoně jsou nádherné výhledy do širokého okolí. Krásně jdou vidět již zmíněné vrcholy Ostrý Roháč, Plačlivý Roháč, Tri Kopy, Hrubá Kopa, Baníkov, ale i další významné západotatranské vrcholy jako třeba Salatín (2 047 m n. m.), Jakubiná (2 194 m n. m.), Bystrá (2 248 m n. m., nejvyšší vrchol Západných Tater), z Vysokých Tater je odtud patrný například Kriváň (2 494 m n. m.), Gerlachovský štít (2 655 m n. m., nejvyšší vrchol Vysokých Tater a zároveň celých Karpat) nebo třeba Koprovský štít (2 367 m n. m.).

Ze vzdálenějších vrcholů jsou viditelné hlavně vrcholy Beskyd… mnohokrát zmiňovaná v předchozích článcích - Babia Góra (1 722 m n. m., dle některých znalců nejvyšší hora celých Beskyd), anebo Pilsko (1 557 m n. m.). Z těch ještě vzdálenějších jsou i dnes - na přelomu léta a podzimu dobře viditelné (samozřejmě za použití zoomu na foťáku) například Skrzyczne (1 257 m n. m., nejvyšší hora Slezkých Beskyd), Veľká Rača (1 236 m n. m.), Wielka Rycerzowa (1 226 m n. m.) či Svítková (1 082 m n. m., nejhorší krpál celého tohoto treku) a spousta dalších vrcholů, které jsme na tomto pochodu prošli…

Z vrcholů Moravskoslezských Beskyd vidíme vrcholy jako Kněhyně (1 256 m n. m.), Smrk (1 278 m n. m.), Travný (1 203 m n. m.) a taky starou dobrou Lysou horu (1 323 m n. m., nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd). Je to skvělý pocit vidět odtud až do své domoviny a přitom vědět, že to celé, celou tu krásu a moře hor, jsme prošli pěšky. Navíc jsem hodněkrát snil o tom, že bych chtěl vidět z Tater ty naše krásné Beskydy, protože opačně se mi toto poštěstilo častokrát v zimě, anebo i v létě z rána na Lysé hoře. Konečně se mi ten sen splnil. Ale dost už bylo rozjímání, je na čase pokračovat…

Z Rákoně pokračujeme opět stoupáním tentokrát po modré značce na Volovec (2 064 m n. m.). Na jeho vrcholu stojíme přibližně v 11:30. Vzájemně si gratulujeme ke zdolání nejvyššího vrcholu na naší trase, dáváme tradiční fotky s vlajkou, a protože máme spoustu času, v poklidu sedáme, abychom si na chvíli odpočinuli a občerstvili. Tiše pak sledujeme všechnu tu krásu a rozlehlost hor kolem a taky spoustu turistů, kterých je tu jak na Václaváku. Před odchodem se ještě s Jonathanem snažím najít kešku, která by zde někde měla být, ale marně. V nápovědě ke kešce je sice i fotka kamene, pod kterým by se měla nacházet, ale takových jsou zde tisíce.

Sestup do kempu v Račkové dolině

Po asi hodinové pauze na vrcholu se vydáváme na závěrečný sestup naší trasy a to do kempu v Račkové dolině, skrze Jamníckou dolinu. Po modré značce klesáme do Jamníckého sedla (1 910 m n. m.), v něm dáváme naposledy "s Thorem" Oravské části Tater a sestupujeme k Jamníckým plesům. Nejprve míjíme Vyšné Jamnícké pleso (1 840 m n. m.), poté prudce sestupujeme o 100 výšových metrů k Nižnému Jamníckému plesu, u kterého dáváme krátkou pauzu, abychom si v něm zchladili chodidla.

Jakmile jsou nohy dostatečně zchlazené a odpočaté, pokračujeme v nemilosrdném sestupu. Když říkám nemilosrdný, tak to myslím vážně, protože cesta teď relativně prudce klesá o nějakých 350 až 400 výškových metrů až na Rázcestie pod Smrekom, kde se nachází menší turistický přístřešek. Nohy dostali tím sešupem celkem zabrat, takže si dopřáváme chvilkovou pauzičku.

Pak cesta dále klesá, stále po modré značce, ovšem naštěstí už ne tak prudce. Po cca 1 km přicházíme k nejlepší turistické salaši v celých Tatrách a to - Kolibě pod Pustým. Jde o bývalou salaš, kterou má na starosti Urbár vesnice Liptovská Kokava. Starají se o ní velmi dobře - celou ji spravili, uvnitř salaše jsou parádní kamínka a nachystané dřevo, tudíž si člověk může zatopit, případně si i něco ohřát.

V salaši jsou dřevěné lavice na ležení, ale v případě nouze by se dalo spát i na podlaze, 10 lidí se zde s přehledem vleze. Odhaduji, že kdyby byla velká nouze i 20 lidí by se zde vyspalo. Milé překvapení je i spravená studánka kousek za kolibou - pamatuji se, že ta byla vždy zarostlá lopuším (respektive listy devětsilů), nyní je k ní pěkně prošlápnutá cestička a studánka dostala pěknou boudičku s odtokovým žlábkem. Koliba prostě láká k noclehu, ale protože jsou teprve tři hodiny odpoledne a my máme chuť na pivo a chuť slavit, pokračujeme dále.

Opět relativně mírně klesáme, nejprve lesní stezkou, která se na tzv. Maselnej mění v štěrkovou cestu pro lesní techniku. Ta zde vznikla po vichřici v roce 2000 a následnými několika velkými lavinami, které Jamníckou dolinu změnili k nepoznání - značně ji odlesnili a dřevo se muselo odtěžit kvůli kůrovci. To že v tom měli zájmy na rychlé zbohatnutí i jiní lidé, raději nezmiňuji a smiřuji se pouze s tím kůrovcem. Ještě v roce 2014, když jsme tudy šli s Lupíkem, tak ve vyšších partyjích doliny probíhala těžba pomocí těžařských lanovek.

Štěrkovka se začíná značně táhnout, ke všemu se mi udělaly opruzeniny, takže mi cesta začíná připadat nekonečná. Naštěstí míjíme turistický přístřešek, to už vím, že se nebezpečně přibližujeme cíli. Zanedlouho jsme na rozcestí Jamníckej a Račkovej doliny a vstupujeme do doliny Úzké.

Po dalších asi 15 minutách (v 16:00) chůze stojíme u tajchu v Úzkej (známější je pod názvem Tajch v Račkovej) dolině. Jedná se o hráz postavenou na potoku Račková v roce 1937 (některé zdroje uvádí 1935) samotnými obyvateli obce Pribylina na ochranu proti povodním. Než jej postavili na tomto místě, vytvořili nejprve funkční maketu, na které otestovali, zda bude hráz fungovat. Maketa je dodnes k vidění na půli cesty mezi ATC Račkova dolina a obcí Pribylina, naproti penzionu Sileo. Samotný tajch byl v posledních letech ve špatném technickém stavu, některé kamenné kvádry z něj vypadly, z náplavové strany byl zanesen popadanými stromy a větvemi. Naštěstí jej v roce 2019 nechali Lesy SR spravit a tajch může obyvatelům Pribyliny a obdivovatelům technických zajímavostí sloužit dále.

ATC Račková dolina

Od tajchu pokračujeme dále a cestou již potkáváme turisty z kempu, kteří se zde procházejí na podvečerním špacíru. Po krajích štěrkovky kvetou hořce tolitovité, které jsme viděli již u nás na Beskydě, při výstupu na Prašivou. Typické karpatské květiny.

Za 10 minut jsme na asfaltce a po zelené značce pokračujeme do kempu ATC Račkova dolina - cíle naší cesty. Nejprve se jdeme nahlásit na recepci, kde si rezervujeme nocleh v chatě Jakubiná - je to taková obyčejná turistická ubytovna, ale pro přespání i na více dní stačí. Ikdyž, musím uznat, do tohoto kempu již roky jezdím, od útlého dětství, a chata by potřebovala rekonstrukci, jinak mám strach, že se rozpadne. Bohužel, vedení kempu to takto nevidí - smutná realita toho, když někdo neumí hospodařit se svěřeným majetkem. Přitom, co by za to jiné obce dali, kdyby měli možnost takovéhoto navýšení rozpočtu ve formě příjmu z provozu turistického kempu…

Jakmile se ubytováváme v Jakubině, míříme do blízké restaurace slavit. K jídlu dnes nabízí grilované žebra za 2 eura, takže neváhám a objednávám si rovnou dvojitou porci. K tomu Zlatý Bažant, což sice není zrovna Radegast, ale každopádně je to lepší než drátem do oka. Každopádně Jonathanovi připadá, že se stále nedostavuje euforie ze zdolané cesty… že by ten smutek, že už to končí?

Jak jsem zmínil výše, do tohoto kempu jezdím roky, respektive s bráchou jezdíme roky, od dětství, takže v blízké Pribylině máme i spoustu známých. Kontaktujeme tedy kamaráda Maťa, který sice žije ve Vídni, ale momentálně je dole v dědině, aby vzal kytaru a dorazil za námi. Navíc ještě kontaktujeme kamaráda Mira, který taky následně přijíždí. Pak už následuje skutečná oslava, toho, že jsme to zvládli - pivo, kytara, zpěv, vzpomínání na veselé příhody z cesty, vzpomínání na staré časy na kempu, k tomu nějaký ten panáček borovičky s horcom, anebo taky tatranského čaje… Prostě parádní oslavný večer, jaký člověk nezažívá každý den.

Následný den pak Jimbo odchází z kempu již dříve. Jede totiž až do Boleslavi, takže má o něco delší cestování než já a Jonathan. Já se s Jonathanem ještě domlouvám, že skočím na hřiby na svá místa a pak se společně přesuneme na autobus a následně na nádraží. Bohužel se zdržuji déle než jsem čekal, takže Jonathan jde na autobus beze mě a v Liptovském Mikuláši se následně ještě věnuje lovu kešek. Já po návratu na kemp ještě navštěvuji své známé, kteří zde kempují, nabízejí mi vynikající polévku, takže neodolávám a dávám si. Jakmile nastává můj čas loučím se s nimi, loučím se s kempem a valím po asfaltu dolů do dědiny na autobus. Cestou ještě kupuji košík u Múzea liptovskej dediny a dávám si do něj úlovek hřibů. V Mikuláši se na nádraží setkávám s Jonathanem a společně pak vlakem jedeme domů... Já do Ostravy, on do Olomouce.

Závěr

Když si tak celý trek promítám v hlavě, musím uznat, že to byla krásná túra. I když jsme si třeba i s Jimbem a Jonathanem někdy už lezli na nervy, i přesto jsme to vždy nějak překonali a řekli jsme si, že jej společně dokončíme. Prošli jsme - a hlavně viděli a zažili - kus Karpat, od Ostravské pánve přes velkou část Beskyd po Tatry. Zažili jsme kulturu od nás od Ostravy, Jablunkovska a okolí, tu v polských a i slovenských Beskydech. Dokázali jsme si, že ještě na takové treky máme síly a hlavně, že nás baví. Za 5 let prostě trek chceme zopakovat a ideálně, jak jsem psal na začátku, opakovat ho pravidelně, dokud nám síly budou stačit.

Na úplný závěr… teď, když článek dopisuji, tak teď už vím, že za týden vyrážím znovu na tento trek… tentokrát bude trasa trochu jiná, povede více přes Polsko. Celé to vlastně spískal švagr, který na jedné oslavě přišel s tím, že chce tento trek taky absolvovat, ale musí to být již tento rok. Takže jsem domluvil partyji a příští týden ve středu vyrážíme. Jestli švagr opravdu půjde… to nevím, doufám, že jo. Každopádně jiní už na 100 % přislíbili účast… takže kdo nám fandí, držte nám palce, abychom v pořádku dorazili do cíle.

• Minulá část článku
• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 20,5 km, 1 215 m stoupání, 1 346 m klesání

• Pochod Michálkovice - Tatry v roce 2021