Ťatliakova chata, Západní Tatry

Ťatliakova chata, Roháčská dolina… Ano, ty znám, prohlásí určitě každý turista, který někdy navštívil Západní Tatry. Občas se setkávám s dotazy, kolik stojí nocleh na Ťatliačce a zda-li nemám na ni nějaký kontakt.

No kontakt, tak ten bych na chatu měl, avšak s noclehem se tady počítat nedá. Bohužel. Proč? Protože Ťatliakova chata již před několika desítkami let vyhořela. Přesněji, stalo se tak 28.5.1963, tedy dávno před narozením většiny z nás…

Přesto se Ťatliakova chata uchovala v turistickém povědomí. I přesto, že fungovala poměrně krátce. V čem spočívala výjimečnost této chaty, že se na ni vzpomíná ještě i dnes? Bylo to dáno chataři, jejími osudy, neobvyklým stavebním provedením a nebo jedinečnou polohou v kdysi opuštěné a těžko dostupné Roháčské dolině? A nebo kombinací všeho? Možná, že nám to ozřejmí někdo z pamětníků dole v diskusi.

První turistická útulna byla u Ťatliakova plesa postavena již v roce 1883. Jednalo se zároveň o první útulnu v Západních Tatrách. O její výstavbu se zasloužil podbielský hajný Alexius Demian (1837 - 1901), na jehož počest útulna nesla i jméno - Demianův srub. Demianův srub stával nad západním břehem jezera u Roháčského potoka v nadmořské výšce 1 422 m.

Demianův srub fungoval nepřetržitě řadu let. K potěše turistů i náhodných návštěvníků. V roce 1925, za první Československé republiky, Oravský komposesorát daroval srub Klubu československých turistů.

Objekt přestal kapacitně vyhovovat, proto dolnokubínský odbor KČST přistavěl v roce 1933 ke srubu další objekt. Sruby pak nesly pojmenování Chata KČST pod Roháčom. Návštěvnost Roháčské doliny však rok od roku stoupala a vlastníci objektu začali plánovat výstavbu nové chaty.

Ta nakonec započala v roce 1937, její dokončení se však zdařilo až v roce 1941, kdy se již třetím rokem Evropa zmítala ve válečné křeči největšího konfliktu, jenž stihl evropský kontinent a svět vůbec.

Chata, která byla postavena ve stylu oravské lidové architektury na novém místě na východním břehu Ťatliakova plesa, dostala pojmenování po Jánu Ťatliakovi, jenž byl dlouholetým předsedou odboru KČST v Dolnom Kubíně (KČST byl v roce 1939 zrušen a nástupnickou organizací se stal KSTL - Klub slovenských turistov a lyžiarov).

Ťatliakova chata si však turistů dlouho neužila, přestože její kapacita byla zhruba 100 lůžek a na svou dobu byla vybavena velice moderně. Osvětlení zajišťoval elektrický generátor, teplo pak ústřední topení. Těžké válečné časy totiž dolehly i na klerofašistický stát, jenž se vedle jiných problémů začal stále častěji pasovat s domácím ozbrojeným odporem. Ten se koncentroval především do horských oblastí. Západní Tatry nevyjímaje.

Turisté z Roháčské doliny postupně zmizeli a naopak se objevili partyzáni. Ti si za základnu vybrali právě Ťatliakovu chatu. Proč by ne, když dolina byla dobře chráněna a chata poskytovala příjemné přístřeší. To však pouze do vypuknutí SNP, kdy Slovensko bylo obsazeno německými vojsky a v lesích se stále častěji ozývala střelba. I v lesích Západních Tater.

Střelbu bylo v okolních lesích slyšet i na počátku prosince 1944, kdy se do hor probily německé jednotky. Ty vypálily nejdříve 8.12.1944 chatu na Zverovce, ale o den později také Ťatliakovu chatu a starší sruby na opačném břehu Ťatliakova jezera.

Již v roce 1946 byla vystavěna nová Ťatliakova chata hned vedle spáleniště první chaty. Stavěna byla přesně podle předchůdkyně, stavbu zajišťovali tesaři a zedníci z Habovky a Zuberce.

V roce 1951 přešla chata z vlastnictví KSTL do rukou Interhotelů. Avšak ani nová Ťatliakova chata si neužila dlouhé existence. Vinou zkratu v elektroinstalaci chata v květnu 1963 opět vyhořela, stát zůstala jen lyžárna, v jejíž budově je dnes bufet.

Chata jako taková již naneštěstí obnovena nebyla a Roháčská dolina je již téměř půlstoletí bez turistické chaty. A nebo se blýská na lepší časy? Již řadu let totiž na Ťatliakově chatě pozoruji stavební úpravy. Ty však nijak výrazně nepokročily, těžko říci, jaký záměr má stavitel. Obsluha dole v bufetu to nevěděla, a nebo alespoň sdělit nechtěla.