Pochod Michálkovice - Tatry v roce 2020

Túra napříč částí Západních Karpat (1)

Je to už pár let, co jsem někde v rádiu slyšel, anebo někde na internetu četl zajímavý rozhovor. Opravdu už si nepamatuji, kde a kdy to bylo, ale obsah toho rozhovoru mi utkvěl v paměti. A o čem vlastně ten rozhovor byl? Inu nějaký člověk v něm mluvil o tom, že s kamarády pravidelně jezdí odněkud z ČR na kole na pobřeží Jaderského moře do Chorvatska. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, i když uznávám, že výkon to je. Mě na tom zaujalo hlavně to, že onen člověk s kamarády s tím začali již před léty, když byli ještě mladí a natolik se jim to zalíbilo, že z toho udělali tradici.

Předmětem onoho rozhovoru bylo vlastně to, že do Chorvatska jeli na kolech cca po třetí a rozhodně ne naposled, protože onu tradici se domluvili opakovat vždy po 10 letech. A protože se mi tato myšlenka líbila, zvláště když říkal, že to chtějí předat i další generaci, aby v tomto pokračovala, zkontaktoval jsem svého kamaráda Lupíka se kterým jsme v roce 2014 absolvovali pochod Michálkovice - Tatry. Řekl jsem mu, že bychom taky mohli založit takovou tradici, protože náš pochod považujeme za legendární, nadšeně souhlasil. Navrhl jsem také periodu 10 let, ale říkal, že to je hodně dlouhá doba, shodli jsme se tedy na pěti letech.

Jelikož se ale náš život posouvá dál a dál, a chystá nám různá milá a nemilá překvapení, tak i nás dva potkaly milé události, které jsme nečekali… Našli jsme si ženy a založili rodiny. A zrovna v roce 2019, kdy jsme měli vyrazit na cestu, se nám oběma na jaře narodily děti. Domluvili jsme se tedy, že pochod o rok odložíme. Navíc jsme s mou ženou do toho začali stavět dům, takže odložení mi i přišlo vhod. Každopádně jsem nic nenechal náhodě a začal již plánovat, kdy přibližně vyrazíme, začal pozývat i různé hosty z řad našich kamarádů, kteří by mohli mít zájem.

Na začátku to vypadalo, že nás půjde i 10, ale jak to tak bývá, člověk míní a čas mění. Takže do plánovaného pochodu zasáhly disturbance mezi některými kamarády, na jaře pak přišel lockdown kvůli koronaviru, který neplánovaně (ovšem zásahem shůry) omezil úplně všechny.

Už jsem se začal strachovat, že z onoho slavného pochodu sejde, ostatně někteří s tím i přestali počítat, ovšem já si uchovával jiskřičku naděje, že ta čínská chřipka snad do léta vymizí anebo se alespoň umoudří politici a přestanou vymýšlet hovadiny. Tak se i na chvilku stalo a v této skulince mezi vymýšlením absurdit z hlav pomazaných našich (ale i zahraničních) politiků jsme se dne 29. 8. 2020 sešli kamarád Jonathan, brácha Jimbo a já u mě v novém domě v Ostravě Michálkovicích.

Trasu jsem plánoval původně stejnou jako v roce 2014, s menší kosmetickou úpravou v oblasti kolem Veľké Rači, protože v těchto místech mi nyní přišlo zbytečné sestupovat do osady Lalíky, když jsem si zpětně promítal původní cestu. No nakonec, jak se ukáže v samotném vyprávění, jsme museli udělat úprav více a to přímo za pochodu v návaznosti na aktuální počasí, které nás provázelo cestou.

Celá trasa vlastně vede přes část masivu Karpatského oblouku, konkrétně přes geomorfologickou provincii Západní Karpaty, větší část trasy přes geomorfologickou subprovincii Vnější Západní Karpaty. Trasa začíná v geomorfologickém celku zvaném Ostravská pánev, pokračuje přes Podbeskydskou pahorkatinu, dále přes Moravskoslezské Beskydy, okrajem Turzovské vrchoviny, dále přes Kysucké Beskydy, Kysuckou vrchovinu (Svitková), Oravské Beskydy (oblast v okolí sedla Beskyd), Oravskou Maguru, Oravskou vrchovinu (Nižná, Petrovka, Lučivný vrch), Skorušinské vrchy, Podtatranskou brázdu (konkrétně přes její část Zubereckou brázdu) a končí v Západných Tatrách v ATC Račkova dolina.

Den první

Jonathan už k nám dojel o den dříve, očekával jsem i Jimba, protože jsem si říkal, že čím dříve ráno vyrazíme, tím uděláme lépe. Nečeká nás sice náročná trasa, není to nic, co by bylo například z kopce do kopce. První den se jde převážně po asfaltu milou a známou krajinou Ostravské pánve a Podbeskydské pahorkatiny na nejzápadnější vrchol Ropické hornatiny, slezské části Moravskoslezských Beskyd - Malou Prašivou. Ovšem trasa je relativně dlouhá… cca 35 km.

Michálkovice - Havířov

29. 8. 2020 ráno dáváme ještě s Jonathanem startovního Radga 12°, než dojde Jimbo a děláme poslední úpravy v báglech, dokládáme potraviny do volného prostoru apod. Přece jen je sobota, takže teď bude možnost nakoupit nejdříve v pondělí. Každopádně obědy si chceme dávat cestou v restauracích a hospodách, což by nám mělo značně odlehčit krosny. Přece jen se na takovéto cestě počítá každý gram!

Po příjezdu Jimba ho musíme tradičně zdupat, že zase zdržuje a že tu měl již dávno být. A dáváme ještě startovního panáčka. Počasí nevypadá nic extra, asi tak že začne každou chvíli pršet, na druhou stranu aspoň není horko. Loučím se s ženou a dětmi a v 9:00 zazní pomyslný startovní výstřel. Procházíme zadní brankou na našem pozemku a pokračujeme po kolejích tzv. Báňské dráhy směrem na Petřvald.

Báňská dráha je odnoží tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda. Jejím zárodkem byla železniční vlečka ze stanice Ostrava - Přívoz do Vítkovických železáren. Tu 1. 5. 1861 od VŽ odkoupila společnost Severní dráha císaře Ferdinanda a navázala na ni výstavbou trati z dnešního nádraží Ostrava střed do Michálkovic, kde SDCF vlastnila doly. To byl vznik Báňské dráhy, která byla posléze dotáhnuta až k jámě Bettina na Doubravě (dána do provozu 12. 9. 1870) opět VŽ. V roce 1886 toto prodloužení odkoupila opět SDCF.

Dráha v tomto úseku vede krásnými lesy (převážně bukovými) Ostravské pánve, místy se zde vyskytují i nádherné staleté buky. Po cca 400 metrech procházíme kolem polosamoty u bývalého penzionu u Rašků, kdo to tu nezná, neřekl by, že je ještě v Ostravě, ale tipoval by to spíše na nějaké podhůří hor. Po cca 1,3 km se napojujeme na nadjezd této dráhy v lese (les nese název Gurňák) mezi Rychvaldem a Petřvaldem u přístřešku s lavičkami. Zde se nachází kmen několikasetletého buku, který bohužel nechaly Lesy ČR skácet, údajně kvůli bezpečnosti a obnově koloběhu života v lese. Pokoušíme se zde nalézt kešku, ale marně.

Následně pokračujeme dále lesní štěrkovkou a po pár minutách přicházíme do Petřvaldu na ulici Družstevní. V Petřvaldě to bereme kolem místní základní školy a následně kolem kostela sv. Jindřicha s křížovou cestou. Tato křížová cesta byla vybudována již v roce 1843 a tvoří ji 14 zděných výklenkových kapliček, které lemují obě strany cesty ke kostelu. Zde lovíme fotokešku a pokračujeme k petřvaldskému Penny marketu. V Penny dokupujeme ještě pečivo a následně před Penny marketem dáváme krátkou pauzičku, při které si dopřáváme cider a po panáku dědovy pálenky, kterou osobně vypálil ve své destilační koloně a dal ji Jimbovi, ať si trochu dopřejeme.

Následně pokračujeme po ulici Závodní, Bužkovské,Topolové a Vodárenské dále směr Pežgovský les (les nacházející se mezi Petřvaldem a Šumbarkem), na okraji tohoto lesa, ještě v Petřvaldu míjíme věžový vodojem a vysílač, které jsou dobře patrné ze širokého okolí. Být v tomto místě rozhledna, tak je odtud výhled i do širokého okolí pěkný výhled. Jistě by šla vidět značná část Moravskoslezských, ale i Slezských Beskyd.

Pokračujeme po štěrkové cestě skrz zmiňovaný Pežgovký les do Havířova, místní části Šumbark. V lese lovíme kešku a napojujeme se na ulici Školní a následně Lidickou. Poté po ulici Opletalově a U Nádraží přicházíme na věhlasný havířovský rondel. Kdybych v Havířově 2 roky nebydlel a nebyl znalý terénu, pokračoval bych po zelené značce skrz centrum města, ale jelikož jsem tam žil, volím jinou, malebnější cestu.

Havířov - údolní nádrž Žermanice

Rondel procházíme tak abychom se napíchli na ulici U Koupaliště. Po pravé ruce máme PP Mokřad u rondelu, po levé pak letní koupaliště Jindřich. PP zde zahrnuje mokřadní společenství mezi silnicí I/11 a řekou Lučinou, vyskytuje se zde čolek velký a jiní obojživelníci. Jdeme dále kolem bývalého letního kina, studánky u letního kina a napojujeme se na tzv. spodní Lučina strasse. Takto jsem to zde nazval - horní Lučina strasse je dle mého mínění cesta pro pěší v parku u ulice Na Nábřeží, spodní Lučina strasse pak vede přes louky, kolem PP Meandry Lučiny. Zde se jedná o neregulovaný, přirozeně meandrující tok řeky Lučiny a na něj navazující mokřady a drobné rybníčky. Vyskytuje se zde například ledňáček říční, konipas horský, užovka obojková, různí obojživelníci, z flóry zase, ku příkladu sasanka pryskyřníková, křivatec žlutý, prvosenka vyšší, česnek medvědí nebo ohrožený druh pižmovka mošusová. Opravdu pěkné a klidné místo na okraji města.

Skoro celou spodní Lučina strasse máme za sebou a nemůžeme si odpustit odbočku ke Slezskému pivovaru u Balóna. Za prvé máme žízeň a za druhé i hlad a navíc je již čas oběda. U Balóna se tedy dopřáváme asi hodinovou pauzu, někteří z nás obědvají, někteří jen degustují pivo.

Po pauze pokračujeme po ulici Selské, poté Na Kempách a na ulici U Statku se již napojujeme na červenou značku. Cesta se po chvíli mění v pěšinu a pokračuje opět kolem meandrující malebné Lučiny přes obec Dolní Bludovice. Takto, podél řeky se dostáváme do Prostředních Bludovic a Horních Bludovic. Procházíme kolem PP Stará řeka, která má za cíl zachovat mrtvé rameno řeky Lučiny s výskytem ohrožených druhů živočichů. Následně pokračujeme po červené značce až ke krčmě U Supa, která na první pohled zaujme svým malebným vzhledem hobitího domečku. Jonathan si zde dopřává oběd, Jimbo a já pivo. Následně přicházíme na myšlenku, že přece jen jdeme na Slovensko, tak bychom se na to měli připravit - tudíž objednáváme borovičku.

Po osvěžení se v krčmě, pokračujeme v pochodu do Tater. V obci Žermanice procházíme Žermanickým parkem, následně překonáváme potok Pazderůvka po provizorním dřevěném pontu, protože místní komunikace z Žermanic do Pazderny je dočasně uzavřena kvůli opravy silnice. Míjíme kapli Narození Panny Marie a již nás čeká relativně prudký kopec na hráz Žermanické přehrady.

Žermanická přehrada je významná údolní nádrž na řece Lučině, vybudována v letech 1951 - 1958. Hráz je dlouhá 314 m a vysoká 38 m, vodní plocha nádrže je 248 ha a objem 25 300 000 metrů krychlových vody. Mimo to, že přehrada slouží k zásobování vodou pro průmyslové podniky, je také hojně využívána pro rekreaci, k vodním sportům či rybolovu. Hned vedle hráze se nachází PP Žermanický lom, ve kterém vznikl mokřadní ekosystém s mnoha druhy rostlin i živočichů.

Žermanická přehrada - Chata Prašivá

Z hráze přehrady je pěkný výhled na Ropickou hornatinu, na vrcholy jako Javorový, Ropice, Godula, Prašivá a Malá Prašivá - cíl dnešního dne. Jelikož už jsou 3 hodiny odpoledne, musíme si máknout a pokračovat dál. Koupat se v přehradě dnes nemá cenu, počasí už začíná být pomalu podzimní, takže zátoku, kde jsme se při posledním pochodu Michálkovice - Tatry v roce 2014 koupali s panem Maňasem a Lupíkem jen míjíme a upalujeme skrz obec Lučina. Zastavujeme se až na druhém konci této vesnice u jedné zátoky přehrady, naproti Biologického rybníka. Na chvíli zouváme boty a namáčíme si nohy, které nám okusujou malé rybičky.

Pak již následuje cesta okrajem polí a místních usedlostí. V 90ti stupňové zatáčce červené značky v místní části Řepník se opět otevírá krásný pohled na Prašivou. Kdysi zde byl i nádherný výhled na Travný a Lysou horu, ale ten již zatarasil nový dům, který zde vyrostl. Majitelům závidím, protože tem pohled byl opravdu fascinující.

Následně opět podél Lučiny přes Horní Domaslavice a Vojkovice přicházíme do pivovaru Koníček, kde se prostě musíme zastavit na jedno. Je sice už 7 hodin večer a slunce pomalu zapadá, ale Koníček je prostě tradice, ikdyž už pivo nemá takové jako na začátku.

Po osvěžení pokračujeme dále, procházíme pod dálničním mostem mezi Frýdkem a Těšínem, jdeme kolem železniční zastávky Dobratice pod Prašivou, následně mezi místními staveními, kterých tady, od dob, kdy jsme zde jako malí kluci chodívali s dědou, podívat se na medvěda, značně přibylo. Poté cesta pokračuje mezi poli, na Kamenitém procházíme kolem známé hospody Harenda, ale zastavujeme se až v minipivovaru Kohutka, přímo na úpatí Prašivé. Sice už je 8 hodin večer, je tma, ale pivo před závěrečným výstupem ještě bodne. V konečném důsledku… kdybychom to přehnali, přespíme na terase hospody.

My jsme to ale nepřehnali a vrháme se na závěrečný výstup. Přiznávám se, že už mi docházejí síly a mám pocit, že ten brutální krpál už nezvládnu. Taky se táhnu jako smrad a úplný závěr si srabácky zkracuji přes paraglidové startoviště kolem slavného kostela sv. Antonína Paduánského na Malé Prašivé.

O tomto kostele traduje legenda, že jej nechal postavit hrabě Jiří z Oppersdorfu na místě, kde byl zaklíněn do paroží mohutného jelena, kterého lovil. Střelil jej, ale ten se z posledních sil rozběhl proti hraběti a zaklínil jej mezi své paroží. Hrabě se z tohoto sevření nemohl dostat, tak se vroucně modlil, aby byl zachráněn a přislíbil, že stane-li se tak, nechá na tomto místě vystavět svatostánek. Tak se také stalo a roku 1640 zde vyrostl kostel zasvěcený svatému Ignáci z Loyoly. V roce 1673 bylo pak zasvěcení změněno z důvodu výstavby kostela v Malenovicích v Borové zasvěcenému stejnému patronovi.

Další zajímavostí je, že po Mnichovské dohodě bylo toto území zabráno Polskem, přičemž hranice sahala až na Morávku. Po obsazení Polska připadla Malá Prašivá Německé říší… toliko něco málo k historii a zajímavostem tohoto místa.

Takže abych se nakonec vrátil k pochodu do Tater, cestu jsem si tedy zkrátil kolem kostelíka na Malé Prašivé a to už jsem vlastně u chaty na Malé Prašivé, kde postupně přicházíme všichni tři - Jonathan, Jimbo a já. Ihned sedáme na zahrádku u chaty. Jsme mile překvapeni, protože je ještě otevřeno.

Venku na lavičce sedí místní paní kuchařka a loupe česnek na zítřejší česnečku. Vyptává se nás, odkud jdeme a kam takto na těžko, takže jakmile ji sdělujeme, odkud jsme vyrazili a kde je náš cíl, nestačí se divit. Dopřáváme si pivo a dále se bavíme s paní kuchařkou a se dvěma ubytovanými hosty. Na spaní je nám povoleno spojit si lavice a stoly na zahrádce dle vlastní libosti. To nám následně potvrzuje i nájemce chaty Martin Stiller, kterému kuchařka sděluje, odkud jdeme a kam, při jeho odchodu z chaty. Fandí takovým lidem, takže nemá nic proti. Dáváme ještě poslední pivo a následně hurá do spacáků, protože nás zítra čeká dlouhý a namáhavý den.

Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat chataři Martinu Stillerovi, že nás nechal přespat v tomto skromném přístřeší, protože, jak bude patrné v následujícím článku, nám tento nocleh opravdu velmi pomohl.

• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 35 km, 918 m stoupání, 449 m klesání (bohužel mi na pár místech vynechal stopař záznam trasy, proto kilometráž nesedí)

• Pokračování článku