Treking > Treky, turistika > Trek od Hrčavy k Soutoku, nejhezčí dálkové treky v Česku

Trek od Hrčavy k Soutoku, nejhezčí dálkové treky v Česku

Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty a Podluží (2)

6.11.2019 | Štěpán Švácha

Ráno se cítím svěží, po včerejší krizi ani památky. Chůzi jen trochu znepříjemňuje puchýř. Sestupuji do Sidonie ve Vlárském průsmyku. Pro tuto osadu jsou charakteristické dlouhé řady starých, původně sklářských domků.

Přichází dlouhý, táhlý výstup na Javorník (782 m). Pokračuji po hřebenu k rozcestí na Koncích. Nepříjemně mě překvapí čerstvý, minimálně kilometr dlouhý a desítky metrů široký průsek dříve hustým lesem. Zdá se mi, že by tu mohla být čtyřproudovka i s odstavným pruhem. Neznám důvod tohoto zásahu, péči o přírodu v CHKO bych si však představoval trochu jinak.

Na Koncích volím žlutou TZ, která mě pěknými bučinami přivádí do doliny na Žítkové. Tato legendami opředená někdejší kopaničářská osada vešla v obecnou známost s nedávno vydaným románem Žítkovské bohyně. Nyní zde již bohyně nenajdeme, ale turistický ruch se znatelně zvýšil. Velmi rušno je zejména v penzionu Žítková nedaleko místní přehrady, kde se zastavuji na oběd.

Výškový rozdíl mezi nejníže a nejvýše položenou částí obce je opravdu značný, o tom se přesvědčím během táhlého výstupu na žítkovský hřeben, kde leží jádro obce. Pak sestupuji do Starého Hrozenkova k bývalé celnici. Nedaleko motorestu se nachází jednoduchý kemp, nyní téměř prázdný. Přesto, že den ještě úplně nepokročil, dál se mi už dnes nechce a sprcha taky přijde vhod, proto se zde ubytovávám. V nohách mám přibližně 33 km.

Noční klid byl občas rozražen ruchem z frekventované silnice, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Ráno vyrážím vzhůru na Vyškovec. Chata Valmont je kolem deváté ráno ještě zavřená. Pokračuji proto horskou silnicí na Mikulčin vrch. Všude kolem se otvírají fantastické výhledy, kromě okolních Bílých Karpat také na Vizovické vrchy, Chřiby, zámek Nový Světlov a další místa. Chata Jana nad Lopenickým sedlem už otevírá, tak zde chvíli posedím na terase se sklenicí malinovky.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na vrchol Velkého Lopeníku (911 m) přicházím hodinu před polednem. Zdejší rázovitá dřevěná, větrem ošlehaná rozhledna mě zláká k výstupu. Výhled do centrální části Bílých Karpat a širokého okolí opravdu stojí za to. Mohutný vrchol Velké Javořiny, který mě dnes ještě čeká, budí respekt.

Sestup z Velkého Lopeníku je prudký, před výstupem na Javořinu musím ještě překonat ne úplně nízký hřeben Nové hory (551 m), na jehož úbočí prýští Janáčkova Kyselka. V Květné se dlouho nezdržuji, výstup se mi nechce odkládat. Cesta majestátními bučinami je strmá a dlouhá, šlape se mi však překvapivě snadno. Nakonec ji zvládnu téměř na jeden zátah. Tak nějak to obvykle bývá s výšlapy, z kterých mám předem obavy. Od odbočky na Jelenec už cesta pokračuje skoro po rovině. Brzy se přede mnou vynoří Holubyho chata pod vrcholem.

Zeptám se na ubytování, jen zkusmo, takže mi nijak nevadí, že mají dnes plno. Chvíli ještě posedím nad pivem na terase. Poněkud rušivý element představuje zaměstnanec, který elektrickou bruskou opracovává lavice a práší tak, že si dvakrát musím přesednout. Rozložitý vrchol Velké Javořiny (970 m) nechávám za sebou a ubírám se směrem k Šibenickému vrchu (706 m) nad horňáckou obcí Nová Lhota. Je již večer, proto zde na louce pochod ukončuji. Dnes mám za sebou 30 km.

Ráno se vydávám k osadě Šance. Ta dříve byla součástí obce Javorník, v 90. letech ji však vláda vyměnila se Slovenskem za část Sidonie. Cestu si zkracuji přes zdejší nádraží a zahajuji pozvolný výstup na Kobylu (583 m). Procházím zajímavým místem U tří kamenů, kde se v dávné minulosti odehrála bitka husarů se zbojníky, mnohem později zde lesníci umístili tři kameny k výročí svého pána, Jana II. z Lichtensteina. Na vrcholu Kobyly (583 m) poobědvám. Poblíž vyschlého pramene Bílá studna pak potkávám partu pracovníků natírajících hraniční kameny.

Nechávám za sebou Čertoryji s jejími malebnými, duby posetými loukami a přicházím k břehům přehrady Lučina. Počasí dnes ke koupání zrovna nevybízí; je zataženo a chvílemi fouká studený vítr, teplota sotva okolo dvaceti stupňů. Touha po osvěžení je však velká, proto se ihned vrhám do vody. Ta je jako kafe, takže se čvachtám docela dlouho. Po koupeli se u stánku pod hrází posiluji topinkou a pivem. Původně jsem měl v plánu zůstat na noc ve zdejším kempu, ale jsou sotva dvě hodiny odpoledne, takže mi přijde škoda nepokračovat v cestě.

Po modré TZ sejdu do Radějova a pak přes kopec směrem k Mlýnkům. Na okraji Radějova d oplňuji ze studánky vodu. Starší pán zde seká trávu; ukáže se, že je majitelem pozemku. Napůl žertem si stěžuje, že obec odmítá do úpravy studánky investovat, ale když se pálí trnky, chodí k ní zástupy, neboť voda z ní se pro tento účel nesmírně hodí.

Výstup na Holý vrch (389 m), kde stojí nízká rozhledna, je krátký, ale docela ostrý. Možná proto, že jde o vůbec poslední výšlap během mé túry. U přehrady Mlýnky, která leží přímo na hranici, panuje úplný klid, na rozdíl od Lučiny tu nenajdeme ani hospodu či fungující stánek s občerstvením. Místo k noclehu nacházím na okraji rozlehlé louky nedaleko. Během dneška jsem urazil 35,5 km.

Podluží

Noc byla překvapivě rušná; poblíž stanu neustále štěkali srnci. Ráno vyrážím od Mlýnků okolo vinic k Sudoměřicím. Loučím se s Bílými Karpaty, v těchto místech již dosti nenápadnými. Dosud jsem si roviny příliš neužil, dál mě však už nečeká nic jiného. Nechávám za sebou ranní Sudoměřice, Baťův kanál s jeho malými přístavy, které se v tuto denní dobu ještě neprobudily k životu a postupuji po povodňové hrázi k směrem řece Moravě. Cesta rychle ubíhá a brzy se za řekou objeví první budovy Hodonína.

U hodonínského přístavu váhám, zda využít přívoz, nakonec však překročím řeku po mostě o kousek dál. Loučím se Slovenskem; dál už moje cesta povede pouze po českém území. Hodonín je první větší město, kterým procházím. Přesněji řečeno, vůbec první město.

Na náměstí navštívím supermarket, poté pojmu úmysl dát si kofolu na zahrádce kavárny u radnice. Paní mi však sdělí, že točenou kofolu nemají. Na otázku, co mají točeného, odvětí, že pivo. Nu což, jedno si tedy dám. Čepovaná Plzeň nakonec není vůbec špatná, navíc nestojí ani 40 Kč. Můj batoh upoutá pozornost několika štamgastů. Když jim prozradím, odkud přicházím a kam mám namířeno, nešetří slovy uznání. Chvíli si připadám téměř důležitě.

Opouštím Hodonín a po několika kilometrech přicházím ke slovanskému hradišti v Mikulčicích. Chtěl bych tuto národní kulturní památku shlédnout z výšky, proto po zakoupení vstupenky vystupuji na vyhlídkovou věž. Z rozhledny mám výborný přehled o vykopávkách velkomoravských kostelů, svědčících o tom, že v dávných dobách mělo toto místo opravdu prvořadý význam.

Mým dalším cílem je 15 km vzdálený Lanžhot. Cesta rovinatým lužním lesem nebere konce. V okolí Tvrdonic byl prý letos pozorován medvěd. Já žádné stopy medvědí přítomnosti nepozoruji, jen spoustu srnčí zvěře, zajíců a samozřejmě komárů. Občas trasa míjí tůně a různá ramena řeky Moravy. Někde za rozcestím Tvrdonické polesí si uvědomím, že slyším vzdálený ruch z dálnice D2. Lanžhot už musí být nablízku.

Dnes už jsem ušel 40 km, proto mám na půlhodinové posezení na zahrádce hostince na náměstí jistě nárok. Avšak kus cesty mě ještě čeká. Než vyrazím, doplňuji zásobu vody, pak už zřejmě nebude kde. Pár kilometrů pochoduji po rovné silnici směrem k Bratislavě, načež odbočím do lesa. Procházím bránou obory Soutok a pokračuji lesní asfaltce.

Jak už jsem zmínil, není tu vyznačena žádná TZ, orientaci usnadňují pouze šipky na rozcestích, z nichž jedna vždy míří k Lanžhotu a druhá k Soutoku. Oboru kdysi založil knížecí rod Liechtensteinů za účelem chovu jelení a daňčí zvěře. Dnes je ve správě Lesů ČR a já mám z jejich hospodaření smíšené pocity. Obrovské plochy byly v minulých letech vytěženy, dnes jsou obehnány ploty, aby měl nový les při zdejším hojném počtu zvěře vůbec šanci vyrůst.

Začínám nepříjemně cítit chodidla, koneckonců už jsem na cestě dvanáct hodin. Rozhlížím se tedy po místě vhodném k přenocování. Když jej objevím, ihned se vyrojí mračna komárů. Můj repelent je jim jen pro smích, nezbývá, než rychle postavit stan. Táboření návštěvní řád obory výslovně zakazuje, ale sem není vidět z asfaltky, tak to snad projde. Ostatně jsem tu zatím nikoho nepotkal. V nohách mám dnes 48 km.

Ráno se budím v půl šesté a brzy opouštím místo, kde jsem zakotvil na noc. Posnídám na hromadě klád u cesty. Ranní klid náhle prořízne zvuk motorů. Přijíždí traktor a za ním osobní auto. Vozidla zastavují nedaleko a vystupuje muž vybavený motorovou pilou. Rozcvičuje se s ní u hromady kmenů opodál, pak však přijde blíž a začne mi ořezávat klády takřka pod zadkem. No nic, je čas vyrazit dál. Cesta rovinatým lesem trvá ještě něco přes hodinu, pak ukazatel oznamuje, že se nacházím téměř u Soutoku.

Česko-slovensko-rakouské trojmezí se nachází v místě, kde se stéká Morava a Dyje. Na rakouském i slovenském břehu stojí rybářské chatky, na našem najdeme pouze plácek udusané hlíny. Z ostrohu vyrůstá vrba, těžce poškozená požárem, u ní již v tuto ranní dobu sedí dva rybáři. Jinak nic, jen spousta komárů. Nelze to příliš srovnávat s hrčavským trojmezím; místo by jistě zasloužilo důstojnější úpravu. Překážku nejspíš tvoří značná odlehlost místa. Jedinou zdejší pozoruhodnost tak představuje starobylý tereziánský hraniční kámen několik stovek metrů od Soutoku.

Zbývá vrátit se někam do civilizace. Místo Lanžhotu volím vzdálenější Břeclav. Cesta vede místy lesem, chvílemi přes louky lemované mohutnými duby. Tyto stromy někdy již odumřely, jejich torza však působí stále impozantně. V nohách cítím včerejších porci kilometrů, takže se mi postupuje ztěžka, ale nezbývá než pokračovat, jinak než po svých se odsud nedostanu.

Ze začátku je krajina téměř liduprázdná, jen občas kolem projede auto s dělníky; kromě lesního hospodářství se tu nacházejí i stanice, sloužící zřejmě k těžbě ropy. Postupem času začíná pozvolna přibývat cyklistů.

Po nekonečných dvou hodinách chůze se napravo v dálce objeví lovecký zámeček Lány. Po dalších pár km přicházím k výstavnějšímu zámečku Pohansko, postavenému na okraji obrovského velkomoravského hradiště. Zde chvíli odpočívám. K břeclavskému nádraží pak přicházím před jednou hodinou odpolední. Dnes mám za sebou 27 km, celkově pak 287,5 km.

Můj výlet dospěl ke konci. Ještě dlouho však budu vzpomínat nejen na cesty vinoucí se horami vzhůru i dolů, lemované dalekými výhledy, ale i na nekonečné pochody rovinatými lužními lesy. Na místa živá, plná výletníků, stejně tak dlouhé hodiny v téměř naprosté samotě. V paměti mi zůstanou také setkání s mnoha příjemnými lidmi; všechna jsem tu ani nezmínil. Do zdejších končin se vždy budu rád vracet.