Trek kolem Malého kotle, červencové Jeseníky jen na dva dny

Trek přes Malý máje a Vodopád na Volárce, okolo Malého kotl na Alfrédku, Jelení studánku a Vysokou holi

Konečně ubrečené červencové počasí slibuje těsně před úplňkem Měsíce chvíli oddechu a snad den či dva hezkého počasí. Proč toho nevyužít a neprotáhnout se během dvoudenního treku po horách a dolech Hrubého Jeseníku. Již delší dobu pokukuji po bočním hřebeni Velkého máje s vrškem Malý máj. A také po Vodopádu na Volárce. Stačí jen vyrazit.

Parkuji jako obvykle v Karlově pod Pradědem. Přes rozcestí Karlov, Moravice (745 m) si to mířím k hřebeni Malého máje. Hezky natěžko. Plánuji totiž nocleh v horách. Velká část trasy povede mimo značené stezky, přesto to ale bude po hezkých lesních chodnících a cestách. Za posledními domky v Karlově se vyhoupnu v několika serpentinách po zpevněné lesní cestě (zvané Májova cesta) na rozcestí s úzkým lesním chodníkem. Ten si to míří vzhůru na hřeben hezky zhurta. Ale co, výškové metry alespoň rychle přibývají.

Malý máj a Vodopád na Volárce

Chodník byl v minulosti asi hojně využíván, možná tady vedla i turistická značka. Kdo ví. Cestička je totiž hezky upravena a na skalních úsecích jsou dokonce z kamenů vyskládané schůdky. Chodník se přehoupne přes skalní ostrožnu a zase kousek spadne. Dostávám se na velkou paseku, kde roste neuvěřitelné množství náprstníků. Zapózuje mi i budníček, ale nedaří se mi udělat ostrou fotku. V zobáku drží všelijakou svíjející se havěť. Asi má tady někde hnízdo s věčně hladovou drobotinou.

Následuje další stoupání a další porosty náprstníku červeného (Digitalis purpurea). Z horní hrany paseky se konečně otevírají první výhledy. Hustým lesem s množstvím mravenišť stoupám po široké a nyní i dobře vyšlapané pěšině k Malému máji (1 070 m). Na vršku mě příjemně překvapí skalky, částečné výhledy k hlavnímu hřebeni a do Velké kotliny a naskládané kamenné schody. Opravdu tu musela vést nějaká oblíbená lázeňská trasa. To jinak není možné. Při sestupu pak narážím na další "schůdky", které jsou již obrostlé hustým mechem.

Z hezké hřebenové pěšiny se otevírají výhledy (za zády) na Velký Roudný (780 m), nejvyšší sopku Nízkého Jeseníku. A dokonce i na hřebeny ještě vzdálenějších Moravskoslezských Beskyd. Obloha se sice zatahuje, sluníčko ale chvílemi ještě svítí. Ty hrozivé černé mraky ale slibují déšť. Přes kótu 1 182 m, kde těsně pod vrškem stojí myslivecký posed, scházím na širokou lesní cestu, která přesně kopíruje hranici NPR Praděd, do které je vstup mimo značené turistické chodníky zakázán.

Pokračuji vlevo po široké lesní cestě. Za občasných výhledů k hlavnímu hřebeni. Konečně jsem u Volárky. Říčky s Vodopádem na Volárce. Začíná drobně pršet, přesto nechávám batoh u cesty a scházím dolů. Dává se však do pořádného lijavce. Vysoká tráva je mokrá, na kamenech to klouže, dostávám se jen k hornímu stupni vodopádu. Samotný vodopád si nechám na příště. Na podzim a nebo na jaro. Teď by si tady člověk polámal nohy. Raději se vrátím…

Alfrédka a Jelení studánka

Vracím se na cestu, vytahuji goráčovku a v pořádném lijáku pokračuji jižním směrem. Opět vysvitlo sluníčko. Z cesty vidím do Malého kotle, malého ledovcového žlabu vyhloubeného ledovcem v poslední době ledové. Dostávám se k bodu záchrany BR 070. Hezká pěšina odsud sice vede do Malého kotle, ale protože je tam vstup zakázán, zamířím si to dolů po cestě k dolní hranici NPR.

Po staré zarostlé lesní svážnici se spustím ke Kotelnému potoku. Za ním narážím na lesní chatu, která není zakreslena v žádné z map. Dokonce není ani na mapách.cz, ve kterých je zakresleno kde co. Na chatě také není žádný nápis, takže na verandě "bezejmenné" chaty přečkám další slejvák. Pak jen omrknu pomníček Oldřicha Barneta (1927 - 1991) a po dešti pokračuji dále po zarostlé lesní cestě a pěšině. Ta mě vyvádí na širokou lesní cestu, která v zimě slouží jako lyžařská trasa. U bodu záchrany BR 069 narážím na zakončení vrstevnicové stezky z Malého kotle. Další úsek vede po široké lesní cestě k Alfrédce. Konečně potkávám první lidi.

A opět svítí sluníčko. Přes rozcestí U Malého kotle (1 113 m) mířím na Alfrédku (1 081 m). Kiosek u bývalé chaty má naštěstí otevřeno, takže na řadu přichází výborná zelňačka. A pivo. Postartovní. Přicházel jsem s deštěm a odcházím se sluníčkem. Dnes je to počasí opravdu jako na houpačce. Ale vyjasňuje se. Vypadá to, že ta úzká skulinka s hezkým počasím je na cestě…

Od Alfrédky pokračuji po Mravencovce a přes rozcestí Pod Jelení studánkou (1 203 m) na Jelení studánku (1 311 m). Je pozdní odpoledne, nikde ani noha. To snad není možné. Půlka července, prázdniny, a nikde nikdo. Přehodnocují proto plán a vynechávám zacházku do bivaku za Františkovou myslivnou. Zůstanu na noc na Jelení studánce. V půlce července… Alespoň budu mít čas kouknout po kamzících a užít si západu Slunce z Břidličné hory (1 358 m).

Západ Slunce z Břidličné hory a hřebenem na Vysokou holi

Vpodvečer dorážejí další dva maníci. Opravdu jen dva, takže na Jelení studánce nocujeme ve třech. Na půlku července je to ale opravdový úspěch. Jelení studánce se v prázdninovém čase opravdu vyhýbám. Beru foťák a teplou bundu, venku se pořádně rozfoukalo. Ten ledový severák červenci moc nesvědčí. Světlo je ale parádní, sekám desítky fotek. Jako na dlani mám Praděd (1 492 m), Vřesník s Dlouhými stráněmi i Mravenečník. Nechybí Velký Roudný, Malý Roudný a Slunečná (800 m) v Nízkém Jeseníku, Slezská Harta či hřebeny Orlických hor. Samozřejmě nechybí ani Králický Sněžník se svou rozhlednou. Opravdu vydařená zlatá hodinka.

Na západě zapadá Slunce a na východě se z oparu vynořuje Měsíc. Parádní podívaná. Fotím zapadající Slunce i úžasnou pozápadovou oblohu. Do útulny na Jelení studánce se vracím až za tmy. Přesto jsem ráno vzhůru brzy a vyrážím krátce po východu Slunce. Na východě je obloha ještě blankytně modrá, ale západní polovina je již potažena hustými mraky, které si to pomalu, ale jistě šinou k východu. Tak to hezké počasí dlouho nevydrželo…

Přes rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m) pokračuji po hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku dále. Cestou fotím brouky a kytky. Začíná pořádně foukat. Z větříku je docela solidní vichřice, takže opět vytahuji teplou bundu. Ještě že jsem ji s sebou vzal. Asi anděl strážný našeptával dosti hlasitě a dostatečně dlouho, že meteorologům není radno věřit…

Přes Velký máj (1 385 m) a Kamzičník (1 420 m) se hřebenová stezka vine k Vysoké holi (1 464 m), druhé nejvyšší hoře pohoří. Na vrchovištích a v hustých smrkových remízcích se v silném vichru divoce kymácejí bílé hlavy kvetoucího suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum).

Velký kotel a Vodopád na Moravici

Počasí je opravdu fuj tajbl, takže se na Vysoké holi zdržím jen krátce u historického hraničního kamene a boudy. Míjím i torzo radiolokační stanice, kterou tady za války stavěli Němci a hned fičím okolo Petrových kamenů na rozcestí Nad Ovčárnou (1 368 m). Tady to stáčím doprava k rozcestí Nad Velkým kotlem (1 370 m). I tady fouká jako o život, takže bez dalšího lelkování pokračuji do Velkého kotle, největšího ledovcového kotle Jeseníků a nejbohatší botanické lokality v České republice.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cestou fotím lilii zlatohlavou (Lilium martagon), rdesno hadí kořen (Bistorta major) a množství dalších kvetoucích kytek. Chodník padá prudce dolů. To ale není žádné překvapení, šlapal jsem tudy nesčetněkrát. Zastavuji se na vyhlídce ve Velkém kotli a zpoza hřebene začíná vykukovat modrá obloha. Tak to si dělá svatý Petr srandu?! No nic, šlapat nazpět na hřeben se mi již nechce, stejně musím jet odpoledne do práce. Takže se budu moci poflákat v dolině říčky Moravice a pofotit nějakou tu drobotinu či "havěť".

Přes rozcestí Velký kotel, nástup (998 m) scházím níže. U malého vodopádu, který nemá v mapách žádné jméno, přecházím přes Moravici na protější břeh a lesní cestu. A fotím onen hezký vodopád, který výškou i vzhledem připomíná Satinské vodopády v Beskydech. A proč jej rovnou nepojmenovat, že. Takže si jej soukromě pojmenuji na Vodopád na Moravici. Výška okolo metru, průtok vody solidní, tak proč ne…

Cestou, která je lemována velkým množstvím mravenišť, fotím motýly, brouky, všelijakou tu blanokřídlou a dvoukřídlou "havěť", opeřence, kytičky. No naplno využité dopoledne. Okolo vodárny se opět dostávám na okraj Karlova pod Pradědem (720 m). Na parkovišti před penzionem Na Horské (dříve U Bohouše) jsem ještě před polednem.

Krátká, asi 32kilometrů dlouhá túra s převýšením jen asi jeden kilometr sice končí, ale další trek je již v plánu. A v krátké době bude také realizována. To však již se mnou bude vyrážet dcera Míša. Na skvělou zelňačku na Alfrédce a výbornou bezinkovou limonádu na Dlouhých stráních ji na pár dní do Jeseníků určitě vylákám…

• Trasa treku (pouze velmi orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie