Hričovský hrad, Súlovské vrchy

Hričovský hrad, zkráceně zvaný Hričov, se nachází na ostrém skalním bradle v blízkosti obce Hričovské Podhradie asi 15 km jižně od Žiliny na okraji Súlovských vrchů, jejichž velká část je součástí CHKO Strážovské vrchy. Strmé skalní návrší poskytovalo hradu Hričov vynikající obranné podmínky.

Hrad Hričov byl postaven ve 13. století někdy těsně před tatarskými vpády. Prvně se vzpomíná v roce 1208 jako castrum Hrichow v majetku nitranského biskupství. Některé zdroje navíc zmiňují existenci dřevěného předchůdce, takže Hričovský hrad patří k nejstarším hradům nejen na Považí, ale i na Slovensku. První přímá zmínka o Hričovském hradě však pochází až z roku 1254, kdy jej uherský král Bela IV. daroval magistru Tolušovi.

Zajímavý je i původ názvu hradu Hričov. Jeho název je prý odvozen od staroslovanského slovního základu "grič", což mělo znamenat skálu či skalnatý kopec. Nakonec s vrcholy s názvy Grič pravděpodobně stejného etymologického původu se můžeme setkat poměrně nedaleko, v blízkosti města Handlová v pohoří Vtáčnik.

Po smrti magistra Toluše hrad Hričov přechází na jeho syna. Později se o hradní panství začínají hlásit Balašovci, další významný uherský rod. Balašovci hrad brzy získávají, avšak jen na krátkou dobu. Hričov v roce 1320 totiž obsadil Matúš Čák Trenčianský, na ústřední uherské moci prakticky nezávislý oligarcha. Čák obsazuje i další hrady Balašovců, kterými byly v té době Starý hrad, Lietava a Budatín. Hrady jsou v rukou Matúša Čáka Trenčianského až do jeho smrti v roce 1321. Za jeho života si totiž uherská koruna proti tomuto výbojnému velmoži netroufla otevřeně zasáhnout.

Následně se hrad ocitá v královských rukou a až na konci 14. století Hričovský hrad odkupuje zámožný rod Kopalaiovců, od nichž zase v roce 1397 získává Hričov Sudivoj z Ostrorogu. V roce 1424 daruje Hričovský hrad král Zikmund své manželce Barboře.

Ve 40. letech 15. století Hričov obsazují husiti. Pánem hradu se stává husitský hejtman Švidrigal a po něm i jeho syn. V roce 1460 se Hričovské panství dostává do rukou přívržence Matyáše Korvína - Františka Hágiho, jenž byl hlavním županem Trenčianské stolice. Ten však hrad nespravoval dlouho a Hričov opět mění majitele. Nejprve jej získává Blažej Podmanický, po jeho smrti v roce 1481 Villiam Tettauer, v roce 1500 Michal Imrefy a v roce 1527 padl Hričov do německých rukou, když byl dobyt vojsky generála Jana Katzianera během války o nástupnictví na uherský trůn mezi Janem Zápolským a Ferdinandem I.

Němci pod velením Kašpara Dominitha hrad dlouho neudrželi. Nazpět jej již v roce 1536 dobývají žoldnéři Jana a Rafaela Podmanických. Tento skutek ocenil Jan Zápolský tím, že Podmanickým Hričov daroval. Avšak po změně poměrů v Horních Uhrách přišel Rafael Podmanický nejen o nabyté majetky, ale málem také o hlavu. Tomuto trestu nakonec unikl jen o vlásek a nadále mohl disponovat Hričovským panstvím i dalšími majetky.

Po smrti Rafaela Podmanického mění Hričovský hrad opět vlastníka. Již ani nedokáži spočíst, pokolikáté již. Novým vlastníkem se stává královská komora, která panství postupuje vdově po K. H. z Wingartu - Anně Likarce. Ta byla posledním vlastníkem Hričova, který se staral o údržbu této poměrně malé pevnosti s půdorysem cirka 30 × 20 metrů (bez předhradí). Hrad vystřídal ještě několik správců, avšak ti o hrad nejevili velkou pozornost. O konečný zánik Hričova se pak zasloužili Bocskajovi hajduši, kteří hrad dobyli a vyplenili. A definitivní tečku za existencí hradu pak udělal blesk, jenž neudržovaný Hričov zapálil.

Na místě Hričovského hradu však existovalo již na přelomu letopočtu opevněné sídliště púchovské kultury, v 9. století byl tady vybudován dřevěný hrádek, předchůdce kamenného hradu. Pod hradem byla objevena menší jeskyně, ve které byly nalezeny zbytky keramiky z období Velké Moravy. Celkově jsou pod hradem známy tři jeskyně.

Dodnes je Hričovský hrad poměrně zachovalý s obvodovými i vnitřními zdmi a nádhernými rozhledy do kraje po Súlovských vrších, Javorníkách a Bílých Karpatech, či směrem k Malé Fatře. Dobře je patrné torzo paláce i horního hradu, stejně jako přístup k hlavní bráně umožňující vstup do prvního předhradí (v těchto místech je instalována informační tabule), která byla zapuštěna mezi dvě skaliska. Hradní jádro je v relativně zachovalém stavu, horší je to však s předhradím a vnějším opevněním. Stopy po nich dnes v okolním terénu laik prakticky nerozpozná.

Pevnost zaujímala celou plochu skalního suku, přičemž umně využívala terénních tvarů a skalisek. Avšak ani tato dispozice nezabránila opakovanému dobytí hradu (viz výše). Současný stav hradu nejlépe přiblíží doprovodné fotografie. A vypadá to, že se nějací nadšenci pustili do konzervace hradu, neboť na hradě je vidět stavební práce i stavební materiál. To potvrzují i informace na webu www.obnova.sk.

Pověst

Chamtivý Thurzo měl zálusk na Hričovský hrad. Proto se oženil s jeho majitelkou, mnohem starší vdovou. A protože mu šlo ne o lásku, ale o majetek, nechal hradní paní uvrhnout do vězení a prohlásil, že je pomatená. Služebnictvo však brzy zjistilo pravdu a začalo houfně hrad a krutého pána opouštět.

Jednou večer, za prudké bouře, zaklepal na hradní bránu potulný mnich, který chtěl, aby jej hradní pán vyslyšel a svou ženu propustil z vězení. Thurzo se však velice rozzuřil a nechal mnicha vyhodit. Ten v bouřce vyšel na skálu před branou, odkud křičel do celého světa, že hradní pán je vrah. A tak tam zkameněl. Následující noci však ožil a opět křičel na hradního pána, že je vrah.

Marně nechával hradní pán skálu rozbíjet, mnich tam následující noci byl vždy znovu a znovu. Nakonec z toho Thurzo zešílel a utekl z Hričova zpět na svůj hrad Lietava. Bouřka, která následně přišla, podpálila hrad, který shořel až do základů. Smrt nebohé hradní paní připomíná jen její plačtivý duch bloudící v ruinách hradu. Podle pověsti prý mnich opět ožije, objeví-li se někdy v hradních zdech znovu takový tyran, jako byl Thurzo.