Colias palaeno (žluťásek borůvkový). Motýli v Česku

Žluťásek borůvkový - příběh rašeliništního žluťáska

Jako tam - tam zní nad šumavským krajem a nejen tam příběh žluťáska borůvkového (Colias palaeno). Středověký člověk na Šumavě postupně objevuje využití rašeliny, které se od pradávna bál a rašeliništím se více či méně vyhýbal. Rašelinu objevuje nejen pro stlaní pod svá dobytčata, ale hlavně na topení. Teprve později přijde na chuť jejím léčivým účinkům nebo jen chuti v destilátu.

Žluťáskovi se kupodivu začne dařit. Častěji je vidět na přepásaných okrajích rašelinišť, kde jeho housenky žerou vlochyni (brusnici) bahenní (Vaccinium uliginossum). Na hřebenech Šumavy stále funguje díky rozvolňování lesa (např. větrem a kůrovcem). Posledních sto let se však podmínky zásadně začnou měnit. Rašelinu již "jen" místně neborkujeme, ale zpracováváme rovnou a rychle celá rašeliniště, která nám zde vznikala i 9 000 let.

Větry a ani kůrovce, přirozené pohromy, které nám na hřebenech dělají "místo", nemáme rádi, neboť máme pocit, že nám příroda pořád "něco" bere. Také již extenzivně v krajině nepaseme, louky dokonce nekosíme, krajinu vysidlujeme a nebo raději pořádně intenzifi kujeme. K tomu využijeme plošné meliorace, výsadby smrku a další "novinky".

Pokud krajinu znovu osidlujeme, již ji nepotřebujeme pro udržení jejího potenciálu pro naši obživu, ale jako prostor k rekreaci a generování zisku. Krajina nám zarůstá nebo se mění v sídliště. Žluťásek vymírá.

Kde žluťáska u nás nalezneme?

Obecně místa jeho výskytu můžeme charakterizovat jako vrchoviště s více rašelinnými jezírky, údolní rašeliniště, prameniště a mokřady. Součástí jeho biotopů jsou i okolní podmáčené smrčiny, rašelinné bory a prameniště na úbočí se svými lemy, případně navazující místa, kde je "otevřená plocha". Otevřenou plochou může být například navazující lesní porost, kde proběhla disturbance (vítr, kůrovec).

Mezi dominující rostliny na biotopu potom patří suchopýry (Eriophorum vaginatum, E. angustifolium), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) a především brusnice bahenní (Vaccinium uliginosum), na Šumavě trefně zvaná "opilka", doplněná dalšími brusnicemi (b. brusinkou Vaccinium vitis idas a b. borůvkou V. myrtilus).

Nejčastější nadmořskou výškou výskytu žluťáska v současnosti je rozpětí 700 - 1 200 m n. m., což také odpovídá největšímu zastoupení otevřených rašelinišť u nás. Na pánevních rašeliništích a mokřadech (Třeboňsko, Dokesko) jeho výskyt dlouhodobě ubývá, nebo je zde již vyhynulým druhem.

A jak vypadá krajina snů pro žluťáska?

Předpokládali bychom, že to budou otevřená rašeliniště vyšších poloh v dobré kondici, včetně vrchovišť. Ukazuje se, že i na člověkem pozměněná stanoviště, pokud nejde o zásadní změny měnící podstatu stanoviště, žluťásci velice rychle a pozitivně reagují svým výskytem.

Základem je vždy minimálně ovlivněný nebo změněný hydrologický režim a také, že v nedávné historické době nebyla v lokalitě prováděna úprava dřevinného porostu (např. výsadba) ve prospěch jehličnanů, které stanoviště následně zastiňují a neumožňují dlouhodobější výskyt tohoto heliofilního druhu, zvláště jeho housenek.

Dobrým příkladem jsou staré extenzivní pastviny a horské louky se svými lemy a tarasy, které vznikaly postupně, a to na úkor lesa při expanzi člověka do neobydlené krajiny. Speciálními případy vhodných stanovišť, které vznikají posledních sto let, jsou disturbované plochy. To ale platí pouze v případě, že dále nedojde k intenzifikaci tohoto stanoviště. Příkladem může být dříve borkované, dokonce i na části průmyslově těžené rašeliniště, kde není následně provedena technická rekultivace, ale dřevinná sukcese je blokována.

Pozvánkou na takové místo může být naučná stezka "Borkovická blata" u Veselí nad Lužnicí nebo v národním parku Šumava na stezku s vyhlídkovou věží "Soumarské rašeliniště". Druhým příkladem jsou potom vojenské výcvikové prostory se svými disturbancemi (pojezdy těžké techniky, požáry, výbuchy po střelbách, terénní okopy apod.), ve kterých živná rostlina (keře vlochyně) úspěšně roste.

Nejzajímavějším prostorem tohoto typu je vojenský újezd Boletice a v něm například vrchovištní rašeliniště Nová Víska - Chlumany (Ondřejov) s osluněnými jámami po dopadu dělostřeleckých granátů nebo zdejší okopy a na nich prosperující porosty s vlochyní, tedy i se žluťáskem.

• Se svolením článek převzat z časopisu Naše příroda