Velkej vandr Polskem v polských Sudetech

Trek mezi Javornickým výběžkem na východě a Frýdlandským na západě (1)

Psal se druhý rok kovidu a vyrazit na naše oblíbené ukrajinské Karpaty bylo stále komplikované. Takže jsme si jako náhražku opět zvolili Polsko. Hornatá část Polského Slezska mezi Javornickým výběžkem na východě a Frýdlandským na západě, je malebná oblast. Nepotkáte tam moc vandrujících lidí a domů k hranici to máte kousek. Podnikli jsme už čtyři cesty touto oblastí a nedalo nám velkou práci vymyslet trasu pátou. Zavedla nás do míst, která jsme ještě neprošli.

Jako již tradičně jsme si zvolili Javorník ve Slezsku za výchozí bod naší cesty. Bylo kolem poledne, ve městě jsme si dali oběd a vyrazili po silnici do Račího údolí. Na začátku údolí se nachází zrekonstruovaná budova tančírny (Georgshalle). Před druhou světovou válkou známé výletní místo kousek od města Javorník s restaurací a tančírnou postavenou v secesním stylu.

Za tančírnou končí osídlení a začíná les. Mírně stoupáme po cestě vedoucí podél potoka. Začalo nám slabě pršet a vydrželo to hodinu. Po vystoupání z údolí jsme došli do prostoru bývalé vsi Hraničky. Přešli jsme hranici do Polska a klesali do údolí Biale Ladecky. V údolí pod námi se rozprostírala ves Nowy Gieraltów.

Z údolí Biale Ladecky nás čekal výstup do vlhkých hor. Po lesní cestě jsme stoupali podél bystřiny. Cesta se postupně změnila ve stezku a strmým svahem nás vytáhla až na nejvyšší vrchol zdejší skupiny kopců - Czernicu (1 083 m). Na relativně plochém vrcholu je vystavěna dřevěná rozhledna. U jejího úpatí je několik ohnišť a posezení. Asi by se tu dalo spát, ale šli jsme raději dál. Zaručeně by sem někdo dorazil.

Sešli jsme kousek pod vrchol na úboční cestu a v potůčku si nabrali vodu. Místo na spaní jsme si našli o necelý kilometr dál po cestě. U kóty Zawodzisko, která tvořila nad cestou mírný hřebínek. I tak nám dalo práci najít kousíček roviny ve vývratovém lese. Večer při usínání, už skoro za tmy, jsme uslyšeli hlasy. Šli z jednoho směru a jako by seshora. No jasně někdo haleká na rozhledně. Ještě že jsme tam nechtěli spát.

I další den bylo počasí proměnlivé. Čekala nás cesta hornatou krajinou na Kralický Sněžník. Procházeli jsme hluboké smrkové lesy a říkali si jaké je to tady krásné. Naši cestu přetínala dvě hluboká obydlená údolí. Nejdříve Malá Morawa a pak Kamienica. Mezi nimi se vypínal vrchol Stroma (808 m). Rozhodně se nedá mluvit o tom že by tu na Kraličák vedla hřebenovka.

Po příkré turistické cestě jsme vystoupali až do výše 1 200 m. Dále na vrchol Sněžníku bychom museli jít neznačenou stezkou v kleči. Nechtělo se nám tam, jednak jsme nahoře byli už loni a také jsem si chtěl vrchol pamatovat tak jak byl. Ne s rozestavěnou skleněnou rozhlednou a rozježděným vrcholem od těžké techniky.

Pokračovali jsme po stezce vedoucí severním úbočím Sněžníku. Otevírali se nám z ní pěkné výhledy do údolí a kopců na sever. Stezka končila přímo u chaty Schronisko Na Sniežniku. Zašli jsme dovnitř a u okénka si zaplatili guláš s chlebem. Polský guláš byl jinačí než jsme zvyklí. Omáčku nezahušťují, koření to jinak a jsou tam spousty masa. Opravdu jsme si pochutnali.

Jestli je Polsko v něčem světové tak je to placení kartou. Je velkou výjimkou pokud někde kartou platit nejde (řeknou "hotovka"). Kartu brali i na Chatě pod Sniežnikem. Příjemně jsme si tam odpočali a přečkali jednu menší přepršku.

Od chaty jsme vyrazili k severu. Naskýtaly se nám výhledy do Kladské nížiny i na hřebeny. Po docela kompaktním hřebenu bez velkých nerovností jsme došli až k Jaworowe kopě. Jistě by bylo pěkné pokračovat dál po kopcích až k Landeku, ale náš vandr měl jiný směr, na západ. Začali jsme scházet do Klodské nížiny.

Za Iglicznou horou jsme vešli do polí a luk pod obcí Marianówka. Drželi jsme se červené značky (Glówny szlak Sudecki). Ta nás zavedla do bahnitého lesa rozježděného od těžby. Byl to zvláštní les se sítí potoků hluboce zaříznutých do měkkého hlinitého terénu. Místo jsme si našli až za druhým potokem na bývalé cestě. Večer se za námi přišli z vesnice podívat dva psi. Přivedla je naše stopa, objevili se za potokem a jak nás viděli, tak se otočili a mazali zpátky.

Další den jsme se vrátili přes zaříznuté potoky zpátky na značku a po bahnitých cestách se dostali do polí a luk. Před námi ležela rozložitá ves Wilkanów. Na návsi byla sámoška a tak jsme si koupili bulky a drožďůvky ke svačině. Ze vsí jsme pokračovali polní krajinou po silnici a cestách. Zde jsme potkali první pocestný s batohy. Dva Poláky, kluka s holkou.

Došli jsme nad údolí s dráhou kde se nalézalo Dlugopole Zdrój. V malém krámku jsme si koupili nějaké potraviny na další šlapání. Moc tam toho neměli, ve Wilkanówě byl výběr lepší. Prodával tam pán, který znal pár českých slovíček a snažil se si s námi popovídat. Prošli jsme lázeňským parkem a po silnici pokračovali dál. Hned poté co jsme vyšli z lázní pěkné počasí skončilo. Zatáhlo se a začalo pršet. Dle předpovědi mělo pršet až za pár hodin, no smůla. Navlékli jsme nepromokavé bundy a kalhoty a celej zbytek dne jsme je už nesundali.

Došli jsme do vsi Poreba, která se rozkládá v údolí pod hřebenem Bystřických hor. Tento hřeben se táhne souběžně s Orlickými horami. Oba dva masivy odděluje Divoká Orlice a jí procházející státní hranice. V sedle nad vsí jsme se napojili na modrou značku a ta nás dovedla až na Jagodnou horu (977 m, jagoda je česky borůvka). Díky zde postavené dřevěné rozhledně jsme se mohli rozhlédnout po krajině. Déšť trochu ustal a místy bylo vidět do Klodské nížiny.

Lesy jsme šli až do večera. Za sedlem u vsi Spalona je hřeben trochu nižší, zato hodně široký. Zde jsme potkali dalšího a také posledního člověka s batohem. Pak už za celý vandr nikoho. Večer jsme začali hledat místo na přespání. Pořád pršelo. Problémem místního lesa bylo, že byl náchylný na vývraty. Najít kousek rovného místečka dalo velkou práci. Sledovali jsme potůček v malém údolí, až jsme narazili na rovinu v podobě dávné cesty vedoucí přes údolíčko. Pro jistotu jsme si ještě nabrali vodu do všech lahví, kdyby se náhodou potok do rána zakalil.

Ráno nám příroda poskytla asi dvě hodiny bez deště. Mohli jsme si tedy pohodlněji zabalit a vyrazit na další cestu. Vrátili jsme se na modrou a šlapali dál lesy. Pohybovali jsme se ve výšce okolo 800 m. Cesta se mírně vlnila a pomalu stoupala. Docela pěkný les, ale spíš jsem si připadal jak někde na Brdech než na horách, tak tu byl hřeben široký. Nejvyšším místem byla Zbójnická Góra (826 m).

Pak začal terén mírně klesat. Odbočili jsme na rozježděnou, bahnitou traktorku a přes vrchol Koniuch mířili ke konci hor nad Duszniky Zdrój. Z lesa jsme vyšli vysoko nad městem u chaty Schronisko Pod Muflonem. Koupili jsme si dobrou polívku. Bohužel měli vnitřek zavřený. Bylo vidět, že bouda je trochu ohořelá a dávají to dohromady. Sice už nepršelo ale teplo nebylo.

Pak jsme sestoupili do města a nakoupili v obchoďáčku sítě Dino. Prošli jsme starou část města (zase takové to typicky pruské městečko) a po modré značce vedoucí k severu opustili město. Před námi se rozkládal další horský masiv - Góry Stolowe. Přes pole, louky a pastviny jsme mírně stoupali až jsme se dostali k úpatí těchto pískovcových hor. Stoupání bylo velmi prudké. Vedlo po bývalé svážné do lomu, který se nalézal nahoře u hrany stolové hory. Přes něj se značka dostala přes pás skal na okraj vrcholové roviny.

Když jsme byli nahoře, vydali jsme se po lesních cestách napříč přes náhorní rovinu. Už se schylovalo k večeru. Nepršelo a nebe se vyjasnilo. Léta jezdím do Zadní Země a na Kokořínsko, zdejší pískovcová krajina je však značně odlišná. Na náhorní rovině nejsou skoro žádné skály. Tečou tu potoky a jsou tu rozsáhlá rašeliniště. Což svědčí o tom, že zdejší pískovec nebude pro vodu moc propustnej. Jedno by se tu ale se Zadní Zemí společného našlo: Velké množství stromů bylo sežráno kůrovcem.

Z rašelinného potoka jsme nabrali vodu, která byla krásně černá. S místem na spaní to bylo horší a stálo trochu úsilí ho najít. V okolí cest byl buď podmáčený les, nebo hromady kamení po vývratech. Navíc jsme byli v Parku Narodowym, takže bylo vhodné nebýt moc na očích. Na hřebeni mezi kótami Borowik a Rogacz jsme vešli do oblasti s takzvanými Skalními Grzyby. Bylo jich tam mnohem více než značených na mapě.

Z turistické stezky jsme odbočili po krátké téměř neznatelné pěšině do mladého lesa. Místo na spaní jsme našli přímo na stezce. Možná to kdysi byla cesta pro stahování dříví. Všude okolo byla spousta šutráků. Od turistické stezky jsme byli částečně kryti terénní vlnou. Už se stmívalo tak jsme si řekli, že tady zůstaneme. Ve tmě nás nikdo nenajde.

Ráno bylo mlžné a chladné. Začínal pěkný den. Vyrazili jsme po žluté stezce, která šla kolem velkých skalních Grzybů. Na rozcestí u kóty Rogacz byl pěkný přístřešek, velikosti menší chaloupky. Dalo by se v něm i spát. Měl dobré lavice a stoly. Pak už začal sestup, opouštěli jsme Góry Stolowe. Klesali jsme dlouho po strmých stezkách, až jsme došli do Wambierzyc.

Toto malé městečko je známé svým poutním chrámem. Zašli jsme se do něj podívat, nakoupili si, najedli se a šlapali dál. Přes Wambierzyce prochází jedna z větví polské cesty do Santiága de Compostella. Na okraji města u nás zastavilo auto a ptalo se jestli jdeme do Santiaga. S úsměvem jsme říkali: "Droga turistyčna". Asi tu chodí víc poutníků než turistů.

Na silnici do Dolniho Ratna jsme podešli krásný cihlový viadukt úzkorozchodné dráhy do městečka Radków. První ze zrušených drah na naší cestě. V mapě byl nápis "Kolej zlikwidowana". O pár stovek metrů dál jsme obešli ruiny bývalého zámku Ratno. Slunce docela dost pálilo, byli jsme zpocení. Ale po deštivém počasí posledních dnů si ani moc nestěžujeme.

V lese jsme se umyli u potůčku a hned se šlo lépe. Došli jsme do velkého údolí Stěnavy. Podešli trať, která dříve vedla do Broumova a prošli kolem dalšího zámku. Renesansowy zamek Scharfeneck byl olezlý, ale neměl propadlé střechy a budil zdání obývání. Působil malebně, střechy a zdi se spojovaly v rozličných úhlech a výškách. Jistě měl za sebou dlouhý stavební vývoj.

• Pokračování článku (2. část)
• Dokončení článku (3. část)