Meloe proscarabaeus (majka obecná). Atlas brouků

Majka obecná (Meloe proscarabeus; Linné, 1758)

Majka obecná (Meloe proscarabaeus) je na první pohled téměř k nerozeznání od příbuzné majky fialové (Meloe vilolaceus). Narozdíl od ní mají ale majky obecné hlavu a štít hruběji tečkované ("dolíčkované"). Jsou také o něco menší, dorůstají jen 11 až 35 mm oproti až 40 mm u majek fialových. Zbarvení je trochu odlišné, někteří jedinci majky obecné mohou být modročerní a jiní až černí s modravým kovovým leskem. U majek fialových převažuje modrofialové až fialové zbarvení kovového lesku, byť se i u nich mohou objevit úplně černí jedinci.

Podobně jako u jiných brouků (Coleoptera) z čeledi majkovití (Meloidae), kterých je po celém světě na 3 000 druhů (ve střední Evropě pouze 35 druhů), jsou i v případě majky obecné značné rozdíly vzrůstu a stavby těla mezi samečky a samičkami. Samci mají 6. a 7. tykadlový článek odlišný od ostatních. Ale hlavně - zatímco samečci bývají drobní, samičky s nápadně velkým zadečkem jsou naopak mnohem většího vzrůstu. Nakonec velký zadeček potřebují samičky k tomu, aby mohly naklást do půdy velké množství vajíček. Obvykle v rozmezí 2 000 až 4 000 kusů. V dospělého brouka se však vyvine pouze zlomek z nakladených vajíček.

Dospělé majky obecné si nejvíce oblíbily lokality s písčitou půdou. Nejčastěji na okrajích lesa, na mezích, na travnatých svazích i na polích. Přestože patří k ohroženým druhům, lokálně mohou být majky i hojné. Setkat se s nimi můžeme po celém území České republiky. S dospělými jedinci, kteří mají nápadně zkrácená křídla a silné kráčivé nohy, od dubna (března) do června. Přestože jsou brouci teplomilní, potkat je můžeme i v chladných dnech. Jejich stavy jsou ovlivněny poklesem početnosti hostitelských samotářských včel, např. druhu Colletes Latreille aj., které jsou ohroženy především používáním insekticidů a umělých hnojiv.

Majka fialová, jakož i ostatní druhy majkovitých, prochází velice složitou proměnou, které se říká nadproměna (hypermetamorfóza). Samička klade až 4 000 vajíček, ze kterých se líhnou drobné, téměř mikroskopické, larvy zvané triangulin. Tyto drobné larvy entomologové v minulosti považovali za "včelí veš" a proto dostaly dokonce svá vědecká pojmenování. Až dalším trpělivým studiem entomologové zjistili, že se jedná o drobnou larvu majky, která ke svému dalšímu vývoji nezbytně potřebuje samotářské včely.

Triangulin číhá na svého hostitele na květech pampelišek, sasanek, pryskýřníků a dalších podobných rostlin. Když na takovýto květ usedne samotářská včela, larva majky (triangulin) se pevně přichytí svými třemi drápky k tělu včely, se kterou pak putuje do hnízda hostitelky. Tam triangulin žije dále jako parazit. Vnikne do některé z včelích buněk, kde sežere vajíčko.

Po několika dnech dochází k prvnímu svlékání larvy a objeví se další vývojové stadium. Larva s ostrými kusadly. Ta pokračuje v hodování na vajíčkách nebohé včelí hostitelky. Až do doby, kdy se larva majky přemění v nepohyblivou pakuklu (tento instar je zván pseudochrysalis), jakési kukle podobné stadium, během kterého již nepřijímá potravu. Ve stádiu pakukly majka přezimuje. Teprve po přezimování se pakukla mění v kuklu, ze které se nakonec vylíhne dospělý brouk. Ten vylézá na světlo světa brzy na jaře. Dospělé majky se živí rostlinnými pletivy.

Při vyrušení může majka obecná, která s majkou fialovou a puchýřníkem lékařským je nejjedovatějším broukem u nás, z kloubních záhybů vylučovat hemolymfu. Ta obsahuje prudce jedovatý kantharidin. Jedná se o nažloutlou vazkou olejovitou tekutinu, terpenoidní jed, který může na kůži člověka vyvolat nepříjemné puchýře. K zasažení však dochází jen při opravdu nešetrném zacházení s broukem. Navíc k otravě dospělého člověka by bylo zapotřebí asi 35 mg této látky.