Cestovatelské historky: o zeleném letadle a stopování

O zeleném letadle, stopování a důležitosti českého fotbalu

Potkáte je na všech vašich cestách, jsou součástí historek, které dávají záruku jakéhosi cestovatelského suvenýru. Patří totiž ke koloritu každé země, ať již v kladném či záporném smyslu. Vojáci, policisté, ozbrojenci.

Historky s nimi jsou někdy stěží uvěřitelné pro lidi, kteří na vlastní oči neviděli, o co s cestovkou přicházejí. Pravdou je ale přiznat, že někdy to za mrazení v zádech nestojí a že je také dobré, lehce se orientovat v produktech světových zbrojovek.

Při cestě autobusem z Beer Shevy na místní leteckou základnu a muzeum jsem byl nucen trávit čas zamáčknutý do sedačky neboť soused usnul i se svou M 16 a to přímo kousek od mého obličeje. Pocity smíšené, hlavně také pro zkoumavé pohledy vojáků. V celém autobuse jsem byl jediný civil.

"Vy jste Čech"? ptá se vojanda u vstupu do muzea po zběžné kontrole. Bez pomoci vaší země by náš stát nevznikl. Běžte a prohlédněte si, co je libo. Jsem v muzeu téměř sám.

Mezi řadami Phantomů, Cober, Spitfirů, F-14ctek a další mezinárodní směsice letadel se nenápadně krčí menší zelená pístová stíhačka. Tvary jsou jednoznačné, a kdo se orientuje, hned ví. Messerschmit G. Vlastně pardom, Avia S 199, po válce se tato obávaná německá stíhačka dostává do výzbroje Československé armády a je překřtěna na Avii S 199. Kokpit je zakryt tmavou fólii a u vrtulového kužele je cedulka s historií letounu a jeho službou v izraelském letectvu. Země původu: Československo.

Čtěte také: Zdravotní rady na cesty

Nutno říct, že nelichotivý československý název letounu Mezek vyměnili Izraelci za přiléhavější Sakin. Nůž. A právě tento německý Nůž z Československa zaznamenal 3.6.1948 první historické vzdušné vítězství IAF, když sestřelil jednu z Egyptských Dakot (která je americkým produktem) při náletu na Tel Aviv. Historie je krásně spletitá.

Nad hlavou nám přelétávají papoušci ara, ve vzduchu je cítit vůně květů džungle. V půlce cesty budeme muset projít kontrolou ve vojenském kempu", říká Miguel a vypadá nervózně. Skutečně, po chvilce zastavujeme u malé základny na břehu řeky. Motor je vypnut a kánoe se stává nestabilní.

Společně s Miguelem se snažíme uvázat řetěz za kůl na břehu. Najednou padám do bláta a vody. V zeleném termotričku a kraťasech, celý od bláta s maskovacím kloboukem zřejmě nevzbuzuji na první pohled dostatečnou porci důvěry. Voják, který je u mne, vypadá jako výrostek někde od nás ze základní školy. V rukou však třímá perfektně vyčištěnou a zřejmě fungl novou ruskou útočnou pušku AKM 74. Má obuty žluté gumáky a je na něm vidět, že má služby plné zuby. Předtím jsme si ostatních nevšimli, ale jsou dobře rozestaveni kolem loďky, výš než my a v úhlech.

Velitel má tak dvacet, víc ne. Nechává si předložit můj pas a ptá se na povolání. Na stole leží lebka z jaguára. Je obrovská. Škoda že nejde fotit, stálo by to za to. Obávanou šelmu zřejmě nikdy neuvidím. Nepřemožitelný vládce venezuelské džungle je rychlý predátor, ale ne zase tak rychlý, aby stihl uniknout dávce kulek nudících se vojáků.

Pokud cestujete sami, lidé k vám mají jaksi bližší vztah, berou vás prostě jinak. Snaží se vyjít vstříc a uplatnit cimrmanovské heslo "Cizinec - našinec". Mluvím o lidech a ne o bílém labradorovi chilské pohraniční policie, který bez přestání vyštěkává u mé levé kapsy.

Z celého autobusu mám komplikace opět jenom já. Ostuda jako obvykle. Nakonec mu dávám k čumáku proteinovou tyčinku a je po problému. Batoh ale musím vyskládat, projdou to všechno, ať mají jistotu, že z Bolívie nevezu nic, co by mohlo podráždit jejich precizně udržované genofondy vinic.

Při pakování batohu se semnou dává do řeči jejich důstojník. Je zvědavý, kde chci provozovat horolezectví, proč mám tak staré mačky a vůbec jaký se u nás hraje fotbal. Matně si vybavuji, že jsme byli v Chile vicemistry světa. To byli tehdy jiní fotbalisti, než ti dnešní modelové, na jejichž některá jména si vzpomínám a ke spokojenosti policajta odříkávám.

Mezi autobusy se ho ptám, jestli si můžu udělat fotku. Jasně. V podpaží má automatickou pistoli Colt, je oblečen do slušivého mundůru. Jaký rozdíl od sousední Bolívie. Za chvíli jej zahlédnu při práci v dalším autobuse. Na lidi je jak pes. To mi zase něco vyšlo.

"Je to daleko, pojeď s námi". A je to. Jak praví jedno z nejpravdivějších přísloví - Líná huba, hotové neštěstí. Přede mnou bylo čtyřicet nudných kilometrů cesty do gruzínské Mestie. Zkusil jsem stop a zastavuje mi auto s vojáky.

Nasedám na korbu a snažím se držet, co to jde. Mám omlácené lokty, ale vydržím. Řidič zřejmě zkouší, jestli za jízdy nevypadnu. Nohou se zapírám o lafetu pro kulomet. Před Mestií zastavujeme, do plastových láhví od piva nabíráme výbornou minerální vodu z jednoho z mnoha utajených pramínků.

Vojáci jsou sympatičtí a poté, co jim přeříkávám jejich vybavení, nabírá debata úplně jiný směr. Všichni mají pistole Glock a uvnitř auta karabiny M 16. Zastavují mi uprostřed města, rychle seskakuji. Podání ruky. Díky chlapi, vytrhli jste mi trn z paty. Po několika týdnech jsem se dočetl, že na gruzínsko-ruských hranicích vojáci zastřelil jedenáct únosců…